František Dudek

Příběh mcelského zázraku a jeho dozvuky na Libáňsku

Kromě několika dobových, novinových, anonymních a jednostranných zpráv, většinou z pera manželů Josefa a Boženy Němcových a Karla Havlíčka Borovského, po nich proto nezůstala prakticky žádná stopa. Historickým paradoxem je skutečnost, že mlhavé povědomí o existenci mcelského zázraku se uchovávalo jen díky podrobnému výzkumu života a díla Boženy Němcové, jež patřila k jeho hlavním dobovým odpůrcům. Rovněž autor tohoto textu se o zmíněných událostech dověděl až během studia na nymburském gymnáziu koncem 60. let při sepisování kolektivní studentské práce o pobytu B. Němcové v Nymburce (1848-1850), přestože do té doby bydlel ve Mcelích. V dalších letech sepsal několik příspěvků z dějin obce a regionu pro Vlastivědný zpravodaj Polabí. Jeho redaktorem byl až do normalizace známý nymburský rodák a dlouholetý obětavý ředitel Oblastního muzea v Poděbradech RNDr. Svatopluk Šebek. Tento fundovaný přírodovědec autora již roku 1972 vybídl, aby ve Mcelích pátral po dokladech o zázračných událostech z roku 1849. Jako nadšený mykolog se totiž domníval, že děti mohly být ovlivněny halucinogenními látkami po náhodném požití hub z rodu kropenatec nebo lysohlávka. K těmto úvahám ho vedly experimenty, které při vědeckém výzkumu mimořádných stavů vědomí v polovině 60. let prováděl MUDr. Stanislav Grof s využitím psychedelických drog v čele s LSD. Působení této látky zkoumal i v rámci svého působení v nedalekých léčebnách Kosmonosy a Sadská. Tento známý psychiatr a holisticky (celostně, tj. i mimo omezený rámec materialistických a racionálních hledisek) orientovaný psychoterapeut se po srpnu 1968 nevrátil ze studijního pobytu v USA, kde pokračoval v komplexním výzkumu mimořádných stavů smyslového i mimosmyslového vědomí a jeho hranic. Přitom vyvinul experimentální terapeutickou metodu holotropního dýchání a byl spoluzakladatelem nového vědního oboru transpersonální psychologie, reagujícího na opomíjení duchovních stránek lidské psychiky.

Šebkovu teorii sice není možno potvrdit ani zcela odmítnout, ale názorně ukazuje, z jakých hledisek lze přistupovat ke mcelským událostem a k jakým výkladům již dříve podněco valy. Dodnes se k nim regionální publicisté občas vracejí, ovšem ke škodě věci tak činí pouze na základě jednostranných soudů Boženy Němcové a jejích přátel.

Autorův zájem o události mcelského zázraku narážel na různé překážky, a proto mu nezpracované téma dlouho leželo v šuplíku. Po pádu totality se k němu mohl otevřeně vrátit a díky vstřícnosti mcelského pana faráře P. Rudolfa Zimandla mu byl umožněn přístup k důležitým dobovým zápisům, dopisům a tiskům. Ty byly doplněny náročným studiem matrik, kronik a dalších pramenů. Tomu předcházelo stručné vylíčení příběhu v publikaci k 750. výročí první písemného dokladu existence obce Mcely. Události pak bylo možné zpracovat komplexněji nejen z pohledu dějin národních, regionálních, sociálních, hospodářských, právních a kulturních, ale též z hlediska etnologie, teologie, medicíny, psychologie, filozofie, kulturní antropologie a dalších oborů přírodních věd. S využitím maxima dostupných materiálů a poznatků autor posléze přikročil k vylíčení pohnutých událostí jako skutečného příběhu ze života obce a jejího lidu. Během shromažďování a doplňování údajů se mu pozice tří dívek jevila v různém světle. Přitom se snažil nahrazovat počáteční kritické komentování chápavějším líčením dějů a oprostit se od násilného hodnocení, hledání racionálního základu a vysvětlování všech jevů za každou cenu. Práce často připomínala citlivé restaurování staré, mnohonásobně převrstvené a značně torzovité mozaiky. Po více než 150 letech je proto vhodnější a přínosnější přistupovat k dobovým událostem jako k zajímavému starému a v mnoha směrech tajemnému příběhu, který se zčásti vyvíjel podle svých vnitřních (imanentních) a většinou iracionálních zásad a měl výrazné mystické rysy. Tato skutečnost je vyjádřena i v názvu. Ponořme se tedy do příběhu mcelského zázraku.

Vesnice podivuhodného a starobylého jména Mcely je na Nymbursku písemně doložena od roku 1252 a její gotický kostel sv. Václava od roku 1352. Jeho loď má od stavební obnovy po zhoubném požáru obce roku 1630 plochý dřevěný strop a střecha strmý sklon, sedlový tvar a šindelový kryt, doplněný malebnou sanktusovou věžičkou se zvonkem v lucerně. Její cibulovitá stříška je osazena dvojitým patriarším křížem. Sanktusový zvonek zdobí reliéf sv. Václava a údajně pochází z původního kostela. Během druhé světové války byl zrekvírován, ale po jejím ukončení byl kupodivu nalezen v pražském armádním skladu a vrácen na původní místo. Běsnění obou světových válek v nedaleké roubené a rovněž šindelem kryté zvonici přežil téměř zázrakem větší zvon Václav, skvostné dílo českého uměleckého řemesla. Je opatřen reliéfními ozdobami a nápisy, podle nichž byl "vnově slitý" nákladem záduší mcelského ze zbytků původních dvou zvonů, zničených požárem, v dílně Václava Hytycha v Mladé Boleslavi roku 1631. Od nákladné obnovy v polovině 17. století vytváří vznosná silueta kostela se zvonicí při příjezdu k obci od východu, jihu i západu na pozadí okolních lesnatých svahů a místních zahrad proměnlivou a nezapomenutelnou dominantu. Podobnou scenérii byste v rovinách středního Polabí marně hledali.

Kostel se zvonicí a hřbitovem stojí na výrazné ploché ostrožně v jižním svahu místního návrší, zvaného dříve Vinice a zasazeného do malebné polohy v rámci zalesněné terénní vlny Loučeňského hřbetu. Tento vyvýšený a zvlněný okraj rozsáhlého polesí se táhne od Jizbic a Vlkavy na severovýchod až k Dětenicím a Libáni na Jičínsku, k jihovýchodu spadá poměrně strmými svahy do nížiny kolem pozoruhodného vrchu Chotuce v povodí říčky Mrliny a jejích přítoků Ronovky a Blatnice a vytváří přirozené rozhraní mezi Nymburskem a Boleslavskem. Mimořádná poloha kostela s výhledem do tří světových stran dominuje nad oběma nejstaršími centry osady. Tyto dva tzv. kouty po stranách horní části dnešní mcelské návsi patrně až do husitských bouří v první polovině 15. století tvořily dvě samostatné části obce s odlišnými majiteli. Zvolená poloha kostela navozuje domněnku, že jeho areál mohl být v předhusitské době jednoduše opevněn. Umístění církevních staveb se hřbitovem nebránilo dalšímu rozšiřování vesnice a bylo v souladu i s pozdějšími nároky na kapacitu pohřebiště i na komunální hygienu. Od josefínského období totiž státní úředníci dbali na to, aby se už nepohřbívalo uprostřed osad a hřbitovy byly přemisťovány mimo zastavěnou plochu. K tomu ve Mcelích dojít nemuselo, pouze hromady kostí ze hřbitovní kostnice musely být roku 1817 pohřbeny a dále již tam nebyly ukládány. Osadníci měli své mrtvé takřka denně na očích, protože přes hřbitov vedla důležitá pěší zkratka do svahů a na vrchol vrchu Vinice a do polí i lesů v místní trati Tábor. Jižní svahy pod i nad kostelem, nesoucí ještě donedávna staré názvy Malá a Velká vinice, byly totiž až do třicetileté války hustě osazovány vinnou révou, jež vyžadovala intenzívní ruční péči. Po zrušení vinic se tam pásly ovce a pěstovaly ovocné stromy. Když byl na návrší roku 1840 namísto zbořeného loveckého zámečku vybudován nový zámek, začaly být pastviny a sady na svazích Velké vinice nad kostelem postupně upravovány do podoby anglického parku.

Nálezy kostrových hrobů nejspíše z předslovanského období (dobové datování není možno ověřit) po rozšíření hřbitova v roce 1880 patrně svědčí o tom, že se na tomto pozoruhodném návrší nacházelo pohanské kultovní místo podobně jako na nedalekém studeckém hradišti a rovněž na blízkém vrchu Chotuci. Umístění křesťanského svatostánku se zvonicí a hřbitovem proto patrně bylo zcela záměrné, aby došlo k přirozenému a rychlému překrytí přetrvávající pohanské tradice daného místa. Dobře zachovalé architektonické prvky vrcholné gotiky v kněžišti a sakristii kostela (vítězný oblouk, křížová klenba, profil klenebních žeber, vstupní portál do sakristie) umožňují tvrzení, že byl vystavěn již během čtyř desetiletí před datem první písemné zprávy (1352). Od konce 15. století za pánů Křineckých z Ronova byl deskový statek Mcely majetkově propojen s panstvím Dětenice a mezi léty 1672-1859 byl jeho přímou součástí.

Po šest staletí žili mcelští osadníci v neměnných a na tradičních hodnotách založených vztazích v rámci feudálního systému. Ty se od napoleonských válek na počátku 19. století a zejména od jeho poloviny s nástupem kapitalismu začaly měnit. Tím byly ovlivňovány i vztahy a přístupy k tradiční víře, jež nadále představovala veřejnou morální autoritu a státní ideologii. Proti osvícenskému racionalismu a revolučnímu volnomyšlenkářství se začaly uplatňovat snahy o obnovu původní zbožnosti a křesťanské morálky.

V přelomových revolučních a porevolučních letech 1848-1850 se i ve Mcelích myšlenky většiny osadníků obracely především k zániku poddanství a výkupu z roboty, na uplatnění obecní samosprávy a jednání s novými pány úředníky na okrese. Právě tehdy se však v naší obci stala pozoruhodná událost, která s uvedenými novotami ostře kontrastovala jako připomínka opomíjených spirituálních hodnot a tradičních duchovních principů. Začala velice nenápadně jako nevinná dětská hra a skončila podivnými výstupy a úředními zákroky. Pro lepší zarámování událostí je vhodné připomenout některé předcházející skutečnosti.

Mcelská fara byla za husitských bouří nejspíše opuštěná a později za éry pánů Křineckých z Ronova (1471-1623) přešla pod kališnickou správu. Zanikla patrně po zhoubném požáru vesnice roku 1630 a jako katolická byla obnovena až roku 1759. Poté byla spravována administrátorem Václavem Šrámkem a stálé faráře měla od roku 1784, ale až do roku 1826 to byli starší páni a přicházeli z větších far na dožití. Proto se u nich na faře často střídali mladí kooperátoři a farníci těžce nesli, že se v jejich kostele údajně podle tvrzení starší obecní kroniky nekonaly v letech 1807-1826 půlnoční mše na Štědrý den. První administrátor Šrámek byl roku 1784 jmenován farářem do Rožďalovic a zdejší kaplan František Ferdinand Tachecí nastoupil na jeho místo jako první farář ve věku 54 let a v úřadu setrval až do smrti v 84 letech. Po něm se farnosti ujal osenický kaplan Jan Haudt v tehdy již pokročilém věku 63 let a spravoval ji opět až do smrti v 75 letech. Teprve poté se farníci dočkali mladého a činorodého duchovního správce. Byl jím třicátník Josef Alois Renner, který hned po vysvěcení na kněze v Litoměřicích roku 1820 působil ve Mcelích jako kaplan a úřad faráře vykonával od roku 1826 až do své smrti roku 1860.

V pohnutých časech třicetileté války se nová katolická valdštejnská vrchnost do roku 1653 zasloužila o obnovu kostela a předtím roku 1631 i zvonice se zvonem, ale katolické církevní služby byly pro mcelské poddané ještě dlouho dostupné velmi obtížně. Fara v Rožďalovicích byla v poválečném desetiletí opuštěná a obnovený mcelský kostel měl na starosti přetížený kněz až ve vzdáleném Kopidlně. Katolický farář tam působil až od roku 1642. V matrice narozených a oddaných této fary je pouze jediný zápis o křtu dítěte ze Mcel z roku 1642 a sňatek tam není uveden žádný. Zápis v podobě "Zem czeli" nasvědčuje, že nový katolický kněz vesnici ještě neznal. Ještě hůře se později projevil jeho křinecký spolubratr, když roku 1675 zapisoval křest mcelského děcka jako "ex pago Wenczel". Absence mcelských matričních zápisů patrně souvisela nejen se vztahem k nové víře, ale i s válečným i poválečným vylidněním vesnice. Situace s poskytováním církevních služeb pro Mcely se postupně zlepšovala až po obnovení bližší rožďalovické fary v roce 1659 a po zahájení administrace mcelského kostela z Rožďalovic od roku 1665. Četnější křty (od 5 ročně) ze Mcel se v tamní matrice, vedené od roku 1662, objevují od roku 1666, ale sňatky jsou jen ojedinělé (10 za 14 let). Souvislost nejen s vírou, ale též s postupným osazováním opuštěných gruntů je patrná. Další zlepšení nastalo, když byla od roku 1676 administrace mcelského kostela svěřena osenickému faráři. Bylo stanoveno, aby do vzdálených Mcel dojížděl jednou za tři týdny a ve svátky. Mcelští osadníci tak byli odkázáni na nouzové křty či pohřby.

Krajem ještě dlouho po válce procházeli tajní kazatelé a nejméně v jednom ze statků jistě ukrývali reformační výtisk bible a mohli z ní sousedům předčítat. Proto ani nepřekvapí, že se panským úředníkům při oficiálním soupisu poddaných podle víry roku 1651 ve Mcelích ke katolictví nepřihlásil nikdo bez ohledu na to, že to již byla jediná povolená víra a že nekatolík prakticky neměl mít právo na existenci. I ve Mcelích zběhlo ze zbědovaných statků a chalup nejen ve válečných ale i poválečných letech mnoho hospodářů i s rodinami a čeledí z důvodů čistě materiálních nebo též z obavy o holý život. Postupný výčet jejich jmen činí čtyři desítky. Pouze v jednom případě se ale jednalo o důvody ryze duchovní, o úmyslné zběhnutí pro víru. S tímto jevem se u poddaných sedláků nesetkáváme často. Ve Mcelích působí o to výrazněji, že se jednalo o největšího sedláka Mikuláše Říhu, dědičného držitele dvou celolánových statků, které se nacházely v dnešních čp. 25, 40 a 93. V nejstarší purkrechtní (gruntovní) knize se uvádí, že někdy po roce 1653 zběhl s 2 dětmi a patrně i ženou pro víru do saské Žitavy. Na opuštěný statek v čp. 25 vrchnost teprve roku 1665 dosadila Jakuba Petrtýla z Dětenic a ve stejném roce se druhého statku ujímá Jiří Říha, patrně syn zběhlého. Po třicetileté válce přetrvávala evangelická tradice jistě i v chalupách nových osídlenců v čp. 14 (Švejda-Petrtýl) a 29 (Šmíd) a ve statku v čp. 47 (Špicar-Šmíd). Z okolí Mcel máme i mnohem později doloženy aktivity tajných evengelíků v Bošíně, Sovenicích, Mečíři, Jíkvi, Jabkenicích a Rejšicích.

Valdštejnská vrchnost byla poznamenána husitskou minulostí a přednostní zájem o poválečnou hospodářskou stabilizaci vylidněných vsí ji vedl k přechodnému tolerování daného ideologického stavu. Teprve po roce 1672 se hrabě Oktavián z Valdštejna začal více starat o duchovní názory svých poddaných, ale mohl tak činit více a lépe na vlastním území dětenického panství než v odloučené a hůře dostupné enklávě mcelského statku. Další kroky feudálních majitelů panství v duchu rekatolizace a protireformace pak souvisely i s omezováním předchozích práv poddaných a postupným znevolňováním, se zvyšováním robotních povinností, s činností protireformačních misionářů, s pečlivým úředním dohledem a evidováním každého jednotlivce v církevních matrikách a zpovědních seznamech i ve vrchnostenských urbářích a purkrechtních knihách. Zájem o pečlivou evidenci každé osoby se zvyšoval i pod tlakem eráru, který potřeboval vyšší daně a dostatek vojáků. Roku 1713 byl proveden podrobný soupis veškeré poddanské půdy s rozlišením podle kvality, což bylo základem pro vyšší zdanění poddaných podle Tereziánského katastru od roku 1748. Výrazně se zlepšila evidence obyvatel a začala se provádět pravidelná sčítání. Díky tomu všemu se sice naší předkové již nemohli vyvléci z erární, panského i církevního dozoru, ale my dnes máme jedinečnou možnost dopátrat se v rodokmenu většinou až do období třicetileté války.

Na uvedených skutečnostech jsem se snažil naznačit, že ve Mcelích docházelo k návratu poddaných ke katolické víře vhledem ke značné odloučenosti od správy panství i od osenické fary pomaleji a obtížněji než v okolních obcích. Situace se začínala měnit více až po roce 1759 příchodem administrátora a prvních dvou farářů na obnovenou faru, ale ještě po příchodu čerstvého a iniciativního seminaristy Josefa Rennera jako kaplana roku 1820 patrně nebyla zcela stabilní. To zčásti osvětluje nejen jeho dále uváděné aktivity, ale do určité míry i podivuhodné události a ohlasy mariánského vidění.

Od tolerančního patentu roku 1781 se i ve Mcelích našlo několik rodin, které přestoupily k reformovaným (kalvínským) evangelíkům a jezdily na bohoslužby do nedalekého Bošína. Tam tolerovaní evangelíci z obcí v severní části nymburského Polabí roku 1783 založili soukromý sbor a později svépomocí vystavěli modlitebnu s farou, provozovali vlastní školu a zajišťovali živobytí pro pastora i učitele a jejich rodiny. V rodinách těchto "helvítů" se jako nejcennější rodové památky namísto katolických zlatých křížků a mariánských medailonků opatrovaly a z generace na generaci předávaly staré českobratrské tisky Kralické bible nebo evangelické bible Melantrichovy, kalvínské tolary s Janem Husem a zlaté mince s milovaným císařem Josefem II. Osvíceného panovníka uctívali za to, že jim umožnil provozování soukromých bohoslužeb v kalvínském nebo luteránském duchu.

V základní rovině občanskoprávní sice evangelíci získali stejné možnosti, ale na zákonné zrovnoprávnění s katolíky si museli počkat až do roku 1861 a i poté měli katolíci jako státní církev přednostní postavení až do roku 1918. Ve smíšených manželstvích bylo kupříkladu až do roku 1861 uzákoněno, že děti katolického otce museli sdílet jeho víru, zatímco u evangelického otce to byli pouze chlapci, pokud ovšem při sňatku nepodepsal neodvolatelný souhlas s katolickou výchovou všech dětí. S tím pak bývaly spojovány četné rodinné spory. Snahou pragmatického císaře a jeho úředníků totiž nebylo zrovnoprávnění menšinových evangelíků, ale pouze účelová snaha neztratit přehnaným dozorem nad "dušemi" poddaných jejich "těla", nezbytná pro zajištění základních potřeb státu: placení daní a službu v armádě. Vybrané evangelické církve byly státem pouze tolerovány jako soukromá sdružení, která se nesměla veřejně projevovat. To se týkalo nejen zákazu používání zvonů, budování vchodů do modliteben z veřejného prostranství, ale rovněž prodeje a šíření knih a tiskovin. Přednostní veřejná pozice státní katolické církve nesměla být ničím narušována. Proto nás nesmí překvapit, že si mladý mcelský farář ještě roku 1832 údajně vysloužil pochvalu od biskupské konzistoře za to, že zabavil dvěma řemeslnickým tovaryšům 28 českých a nejspíše nekatolických biblí, dovezených z ciziny. Nekatolické vyznání totiž nesmělo být provozováno a propagováno veřejně. V polovině předminulého století se zájem místních i přespolních evangelíků pod vedením vlasteneckého pastora Samuela z Tardy soustředil především na dokončení stavby druhé zděné modlitebny v Bošíně. Ta měla nahradit provizorní dřevěnou stavbu z počátečního období sboru.

Je pozoruhodné, že ve Mcelích se k tolerovanému evangelictví do poloviny předminulého století přihlásilo daleko méně osadníků něž v sousedních obcích Sovenicích, Bošíně, Mečíři, Jíkvi, Seleticích a Doubravanech. Během prvních slavnostních přihlášek roku 1782 si netroufl nikdo, zatímco v malém Mečíři to bylo 16 osob, v Bošíně 13 a v Sovenicích 7 a to i s několika velkými sedláky. O pár let později se ze Mcel do bošínského sboru přihlásil chalupník Václav Petrtýl z čp. 14 s rodinou a kovář Jiří Koch se třemi syny, manželka nepřestoupila. Podstatnou roli přitom patrně nehrály ani tak rozdíly v přístupu k reformační tradici, ale spíše ekonomické obavy a ohledy na postoje nadřízené vrchnosti a jejích úředníků. Např. rodina Šmídů se k přestupu odhodlala až po projednání výměny své chalupy v čp. 29 za Čejkův půlstatek v čp. 9 roku 1824. Sousední vesnice s daleko výraznějším podílem evangelíků patřily do kuncberského a ronovského panství, jehož morzínská vrchnost byla nakloněna osvícenským reformám a vstřícnějším přístupům k poddaným. Také jako jediná v okolí provedla roku 1782 státem doporučenou raabizaci, představující parcelaci dvorů, prodej půdy poddaným a převod roboty na peněžní platy. Proto se v sousedních Sovenicích i Bošíně po uvedeném datu náhle zvýšil počet domů i obyvatel a na místě zrušených dvorů tam vznikla hustá a dosud patrná zástavba drobných rodinných hospodářství tzv. familií.

Nemalou roli při rozhodování o využití tolerančního patentu jistě sehrála tradiční šetrnost a opatrnost mcelských hospodářů, protože přestup k nové víře nebyl levný, vyžadoval pevné nervy a byl opravdovou zkouškou pevnosti víry. Nešlo jen o to vydržet počáteční šikanu a posměch od úředníků, fary a sousedů, ale i zvýšené finanční výdaje. Přestup k nové víře byl totiž státem i vrchností považován za jakýsi soukromý nadstandard neřkuli luxus a osadníky nezbavoval dosavadních nemalých povinností vůči místnímu kostelu, faráři s jemu podřízenému učiteli. Nadále totiž museli na místní faru odvádět štolové poplatky i za neprovedené křty, sňatky a pohřby zapisované do katolické matriky. Jedině ta totiž měla až do roku 1849 úřední platnost. Do té doby rovněž evangelíci museli odvádět místnímu faráři feudální roční desátek a týdenní sobotales učiteli katolické farnosti. K tomu jim přibyly nové dobrovolné závazky, zahrnující nemalé příspěvky na výstavbu a provoz modlitebny, ubytování a zabezpečení rodiny pastora a provozování sborové školy se soukromým učitelem. Na to jim samozřejmě nikdo nepřispěl a spíše jim ještě úředníci vrchnosti i státu komplikovali život. V kronice bošínského evangelického sboru jsou záznamy o tom, jak posílali úředníkům křinecké vrchnosti: direktorovi, hofmistrovi a důchodnímu po dvou librách drahé kávy a cukru, prvnímu ještě telátko a druhému vejce, aby jim roku 1787 projednali stavbu modlitebny s farou a schválili žádost o levné stavební dřevo z panských lesů. Pět let se muselo na sedm set členů sboru scházet při nedělních kázáních postupně v největší selské stodole v Mečíři, Bošíně a Sovenicích a vzdělaný maďarský pastor s rodinou musel deset let brát za vděk skromným ubytováním jako podruh na statku.

Patent císaře Josefa II. o náboženské toleranci zlepšil předchozí možnosti pro to, aby se v obci usídlilo i několik rodin podnikavých Židů. Předtím se izolované rodiny vyskytovaly pod ochranou vrchnosti většinou jen v jejích sídlech. Z knihy dekretů panství Dětenice se dovídáme, že ve Mcelích byl tzv. chráněný panský Žid již roku 1726. Přítomnost Židů v obci v letech 1766 a 1771 dokládá i gruntovní kniha. Židovský nájemce Witlieb je v panské palírně v dolním dvoře uváděn roku 1785. Od roku 1793 žila v obci rodina kramáře Pollaka z Dětenic a rodina podomního obchodníka Chitze. Asi kolem roku 1825 přichází z Dětenic nový nájemce panské palírny, výčepu a draslárny (výroby potaše z dřevěného popela) Izák Nohel s rodinou a usazuje v nové panské vinopalně v čp. 94 na návsi. Jeho syn Eliáš koupil o čtvrt století později největší statek ve vsi v čp. 25. Po roce 1820 si Pollakové v pronajaté části domu kupce Jana Petrtýla v čp. 75 přímo proti faře otevírají koloniál a provozují sklenářskou živnost. V polovině předminulého století tak žilo ve Mcelích ve stovce popisných čísel 564 katolíků, 24 evangelíků a 12 izraelitů. Tím byla narušována předchozí náboženská jednolitost.

K podpoře katolické zbožnosti byla roku 1832 z iniciativy mladého faráře Rennera umístěna do Velkého kouta socha sv. Jana Nepomuckého. Tak se i mcelská náves podobně jako tisíce jiných nejen v Čechách dočkala sochy tohoto barokního mučedníka, který byl o sto let dříve svatořečen mj. i za účelem překrytí vzpomínek na husitského jmenovce. Původní socha byla po 56 letech vyměněna za větší. V roce 1832 byla obdobná socha umístěna i na návsi v přifařených Studcích. Její zdobný empírový sokl je stejně jako ve Mcelích umělecky hodnotnější než vlastní ztvárnění světcovy postavy. To novodobí zloději nevěděli, a tak ve Studcích nyní zůstal alespoň hodnotnější sokl.

Ještě před umístěním sochy barokního světce se nový mladý farář počátkem července 1826 uvedl ve farnosti zorganizováním třídenního procesí v rámci papežem vyhlášeného odpustkového milostivého léta. Za velké účasti až 800 lidí tehdy farníci putovali ze Mcel postupně do okolních kostelů na Loučeň, do Bošína a do Žitovlic. Účastníci získali odpustky a nepřítomnost se musela odčinit do 15 dnů svatou zpovědí v kostele. Místní učitel zajišťoval hojnou účast dětí školou povinných a rychtář s konšely a šafářem ze dvora se zase starali o dobrou organizaci s předříkáváním modliteb, předzpěvováním litanií a nošením korouhví. O tři roky později byl mcelský konšel a pozdější rychtář Antonín Koch v Praze přítomen velkolepých osmidenních oslav stého výročí svatořečení Jana Nepomuckého a do obecní kroniky o tom poznamenal, že tu počestnost a slávu sterou vypsat nemůže neb se zamyslel, že už snad není v nebi lepší.

I v místním kostele byl sv. Janu Nepomuckému věnován postranní oltář, který spolu s dalšími dvěma oltáři, kazatelnou a křtitelnicí vytvořily citlivé ruce místních a přespolních řezbářů většinou po roce 1790 a tak vyzdobily strohý gotický interiér. Nenechavé ruce porevolučních svatokrádežníků ho však dvakrát obraly o mnohé zdobné detaily, zejména o drobné hlavičky a postavičky barokních andílků. Neunikl jim ani motiv Janova křtění Ježíše z dřevěného víka křtitelnice, ani Beránek Boží z hlavního oltáře sv. Václava. Některé další sochy a ozdoby byly proto raději ukryty v bezpečí biskupského depozitáře a vnitřek kostela proto nyní vyhlíží podstatně méně útulně.

Dřevěné vybavení kostela i jeho umělecké zpracování však závisely na omezených finančních příspěvcích od majitele deskového statku a na občasných sbírkách mezi místními a přespolními farníky. Až na krátkou éru Boos-Waldecků v letech 1859-1869 byl vždy mcelský kostel ve stínu sídelních panských chrámů v Rožďalovicích, Osenicích a na Loučeni. Na druhou stranu tím byl uchráněn před možnými barokními zásahy a uchovaly se jeho původní gotické rysy, citlivě doplněné při obnově po roce 1630. Clam_Gallasové postavili roku 1777 budovu fary, podnikavý Wimmer měl jiné zájmy a Wessenbergův šetrný tchán a správce přednostně upravoval dětenický zámek a do vzdálených Mcel investoval jen s výhradami. Jako patron kostela zajistil roku 1822 v Praze odlití druhého menšího zvonu jménem Vojtěch, zabaveného za první světové války, a roku 1824 s výhradami poskytl novou budovu pro školu farnosti. Interiér mcelského kostela byl vybaven novým hlavním oltářem roku 1790 po příchodu prvního stálého faráře a celkové opravy se dočkal až roku 1825. Tehdy zaplatila vrchnost výměnu dřevěného stropu a dlažby, farníci uhradili opravu lavic a vybudování nové větší varhanní kruchty s přístupem po venkovním schodišti.

Ještě jedna událost výrazně přispěla k oživení duchovních aktivit v obci. Byl to malý požár v kostele 19. srpna 1834. Od nezhašené svíčky po ranní mši ohořel postranní oltář sv. Anny natolik, že musel být na čas nahrazen křížem a posléze novým oltářem Panny Marie Růžencové. Oheň zničil kostelní lustr a jeden obraz ze souboru křížové cesty, jež byla za peníze farníků zhotovena v Mnichově Hradišti a farářem vysvěcena roku 1828. Poškozeny byly i varhany na novém, dřevěném patře kruchty, vybudované roku 1825. Ta byla blíž k oltáři než nyní, protože kostelní loď ještě nebyla prodloužena o západní přístavbu. Varhany byly natolik poškozeny, že musely být roku 1836 nahrazeny novými, jež stály 600 zl. v šajnech a platila je vrchnost.

Při požáru kupodivu zůstala neporušena malá dřevěná soška Madony, umístěná ve skleněné vitrínce na stěně mezi zničeným oltářem a varhanní kruchtou. Skla v severním okně nad vitrínou přitom popraskala, varhany se rozklížily a byly poškozeny natolik, že roku 1836 musely být nahrazeny novými. Proto se začalo mluvit o zázraku a uvedená barevná soška Panny Marie Mcelské se stala předmětem zvýšeného zájmu věřících nejen z farnosti. Nevíme, kdy byla tato lidová dřevořezba Bohorodičky s korunou a žezlem Nebeské královny, držící v levé ruce malého Ježíška, v kostele umístěna. První doklad máme až z roku 1783, kdy se její cenné votivní mince a šperky poprvé staly předmětem svatokrádežného zájmu zlodějů. Madona totiž byla již dříve v kostele uctívána a obdarovávána prosebnými či děkovnými mincemi a šperky. Podruhé byla okradena roku 1830. Roku 1859 se z prodeje 12 votivních mincí Madony uhradila část nových kněžských rouch. Při krádeži v kostele roku 1991 zmizelo Jezulátko a neúplná soška je nyní uložena v bezpečí depozitáře litoměřického biskupství.

Osobnost Kristovy matky Marie jako prosté ženy z lidu a přitom slavné Bohorodičky a Nebeské královny zaujímala mimořádné místo ve stupnici hodnot a morálních autorit evropské společnosti brzy po nástupu křesťanství a v našich zemích zejména během protireformace. Tak např. i běžná přísaha vesnického rychtáře začínala koncem 17. století i na Nymbursku při nástupu do úřadu těmito slovy: "Já X. Y. přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené rodičce Boží, nejčistotnější Panence Marii a všem milým svatým, též vysoce urozenému pánu, panu ..." Problematika trvalého panenství, neposkvrněného početí a svatořečení Bohorodičky však později rozdělila křesťany. Vyhroceným projevem lidové mystiky pak byla četná mariánská zjevení, spojovaná se zázraky. Z nich byly papežským úřadem dosud uznány pouze francouzské Lurdy z roku 1858 a nedávno i portugalská Fatima z roku 1917. Dalších osm zjevení z let 1830-1933 bylo uznáno místními biskupy nebo je církevními představiteli různě tolerováno. Několik set mariánských zjevení či vidění však nebylo uznáno ani tolerováno. Mnohá z nich byla úředně potlačována, protože byla pojímána jako nezvládnuté a společensky obtížné projevy lidské fantazie, citových frustrací pubertální mládeže, psychických úchylek a různých posedlostí, halucinogenních látek či psychické manipulace s labilními jedinci. Mezi stovkami nepřijatých zjevení se nachází i téměř zapomenuté viděním tří mcelských děvčátek z roku 1849.

Vše se tehdy točilo kolem tří dívek ve stáří 12, 11 a 9 let. Nacházely se tedy ve věkové kategorii, na kterou se podle dobových zákonů a společenských norem vztahovala vzdělávací povinnost od 6 do 12 let a částečná trestní odpovědnost od 8 do 14 let. Dosažení dospělosti v 15 letech bylo spojeno s plnou odpovědností, ale právní způsobilost pro uzavírání sňatků a přebírání majetku nastávala až dosažením plnoletosti ve 24 letech.

Obě starší dívky byly psychicky traumatizované úmrtím matky a měly shodné jméno Františka. Nejstarší Plachá byla hodnocena jako přívětivá, inteligentní, vnímavá a velice vcítivá. Narodila se roku 1837 v největším celolánovém statku čp. 25, v němž od roku 1665 hospodařili potomci starého rodu Petrtýlů, pocházejícího z Dětenic. František Petrtýl roku 1826 po dovršení plnoletosti ve 24 letech převzal statek od otce Jiřího a vzal si za ženu stejně starou Annu Beránkovou, dceru chalupníka z Rostkova u Mnichova Hradiště. Svatební obřad se konal v osenickém kostele, protože nevěstin bratr Václav byl od roku 1818 farářem na této hlavní faře dětenického panství a mladší sestru tak náležitě zabezpečil. Po roce se jim narodila dědička gruntu Anna Kateřina, ale pouhé dva roky po svatbě mladý hospodář náhle umírá na horkou nemoc.

Vdovu však zanechal s outěžkem, proto byl za pomoci bratra faráře a s přispěním panských úředníků na jeho místo rychle zaopatřen nový manžel a hospodář pro velký sirotčí grunt. Byl jím teprve sedmnáctiletý Jiří Plachý, syn chalupníka z Vestce z poděbradského panství královské komory. Jeho matkou byla říšská Němka Kateřina Linger z Köningu. Přitom došlo k porušení hned několika zvyklostí. Vedle tradičního obyčeje ročního smutku to byl požadavek, aby se vdova znovu vdávala nejdříve po 6 měsících a pokud byla těhotná, tak až po porodu. K tomu bylo třeba stihnout trojí povinné ohlášky v měsíci před svatbou, nebo si vyžádat úřední souhlas mít je jednou za třikrát. Přes to všechno se podařilo provdat mladou těhotnou vdovu do šesti měsíců od úmrtí hospodáře a přitom ještě měsíc před narozením pohrobka Kateřiny.

Velký sirotčí statek byl poslední nerozdělený z 5 lánových gruntů ve vsi a patřilo k němu 21 ha polí a 2 ha luk. Plachý tam mohl hospodařit jménem sirotka a zákonné dědičky Anny Petrtýlové až do její zletilosti roku 1850 a pak měl nárok na odměnu a výměnek. K osobnímu zájmu faráře Beránka se tak přidružil i zájem panského úřadu, protože do zrušení poddanství byl největší grunt ve vsi ostře sledovaným zdrojem potažní i pěší roboty, státní daně a církevního desátku. Kromě Františky, porodila vdova Plachému ještě 4 děti, z nichž přežila pouze starší Marie. Oba synové zemřeli brzy na psotník a další dcera hned po narození. Nedlouho po sedmém porodu roku 1840 umírá Plachému žena na zápal plic v 37 letech.

O pět let později dochází na statku k několika významným událostem. Nejprve na konci června 1845 značně vyhořel, ale vyplacená pojistka od solidní terstské pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta umožnila rychlou obnovu. Proto se již v polovině července 1845 mohla celkem nerušeně v Osenicích vdávat osmnáctiletá dědička Anna Petrtýlová. Věrnost až do smrti slibovala poněkud obstarožnímu, leč movitému mládenci, osmatřicetiletému mlynáři Tobiáši Horáčkovi z městečka Střevač na panství Veliš – Vokšice. Zprostředkování faráře Beránka dokazuje nejen to, že se slavná svatba nekonala proti zvyklostem ve farnosti nevěsty, ale byla vypravena z osenické fary. Na osenické faře byla rovněž sepsána svatební smlouva, v níž velebný pan farář zastupoval nezletilou nevěstu a bedlivě dohlížel na její práva. Jednalo se totiž o značné nemovité majetky. Ženich přebíral od otce k dědičnému užívání a svobodnému vládnutí mlýn s hospodářstvím ve Střevači čp. 16 v hodnotě 2 400 zlatých ve stříbře. Z toho měl vyplatit sestrám 1 960 zl. a otci kromě výměnku v devítiletých splátkách 440 zl. Mimo to ženich jako dědičný držitel převzal ještě zakoupené chalupnické hospodářství ve Střevači čp. 12 v ceně 1 429 zl. stříbra. Nemovitý majetek nezletilé nevěsty jako dědičky dědičně zakoupeného mcelského statku byl rychtářem a konšely roku 1832 oceněn na 2 443 zl. Z toho mělo náležet vlastní sestře Kateřině 1 000 zl., nevlastním sestrám Františce a Marii Plaché po 302 zl. a stejná částka byla určena i pro otčíma Jiřího Plachého. V pečlivě sepsané svatební smlouvě se farář Beránek náležitě postaral nejen o nároky svých neteří, ale i o zachování stejných práv bohaté nevěsty. Bylo stanoveno, že veškeré majetky manželů budou po svatbě tvořit společné jmění. Protože nevěsta mohla převzít svou část až po dosažení zletilosti v březnu 1851, byly součástí smlouvy též podrobné a složité podmínky pro dělení společného majetku pro případ jejího úmrtí před tímto datem. K tomu nedošlo a přes značný věkový rozdíl manželé Horáčkovi zplodili do 20 let šest dětí, z nichž druhorozený syn Antonín převzal mlýn s gruntem a byl ve Střevači zvolen starostou.

Svatební smlouva Tobiáše Horáčka a Anny Petrtýlové uvádí u majetku nevěsty pouze statek ve Mcelích. Proto je možno označit za mylný zápis v osenické matrice sňatků, kde je nevěsta označena jako dědička statků ve Mcelích a v Bystřici u Libáně. Tam se totiž přiženil a hospodařil její strýc Tomáš Petrtýl. Ten byl v obci rychtářem a majitelem chalupnického gruntu s hospodou v čp. 10. Narodil se ve Mcelích v čp. 25 roku 1796 jako pátý syn sedláka Jiřího Petrtýla, který měl celkem 10 dětí, z toho 8 synů. Statek byl určen pro předposledního Františka, otce Anny, a proto Tomáš využil příležitosti a výhodně se roku 1813 přiženil do Bystřice. S dědičkou gruntu Annou Bártovou tam zplodil 8 synů a 1 dceru a tím založil známou větev početného rodu Petrtýlů. Z ní se pobytem v USA a četnými slavnými návraty proslavil především nejmladší syn Antonín, narozený v Bystřici roku 1830 a výstižně přezdívaný Amerikán.

Pět let po smrti ženy se Jiří Plachý, hospodařící nadále se dvěma vlastními a dvěma nevlastními dcerami ve Mcelích na velkém sirotčím statku čp. 25, oženil podruhé. Ve věku 34 let si v září 1845 bral chudou, leč svěží devatenáctiletou Annu Rybínovou. Ta pocházela z nedalekých Pojed na rožďalovickém panství a již řadu let žila s rodiči a četnými sourozenci v malém domku čp. 48 na mcelské návsi, kde bývala první škola. Poněkud nezvyklé bylo, že nevěsta pocházela z evangelické rodiny a musela se zříci víry svých předků, což tehdy nebývalo běžné. Výhodná nabídka hospodyně na statku to nejspíše překonala. Přitom je zajímavé, že v domku Rybínových jsou v matrice uváděna i narození sedmi dalších dětí Plachého až do roku 1858. Tam také s manželkou bydlel, když roku 1850 předal statek dědičce Anně v té době již Horáčkové. V letech 1859-1865 se Plachému a jeho druhé ženě ještě ve Mcelích narodily dvě děti v čp. 86 a 50, ale poté stopy jejich pobytu v obci končí a máme zprávy jen o některých jejich dětech.

Z prvního manželství Plachého se sestrou osenického faráře Beránka přežily kojenecké nemoci jen dvě sestry, starší Marie a mladší Františka. Ta byla ve Mcelích jednou z aktérek zázračného příběhu. Přitom musela být ovlivněna tím, že již ve třech letech přišla o matku a v osmi získala mladou macechu, o kterou se otec patrně zajímal víc než o dcery z předchozího manželství. Mladá macecha přitom pocházela z duchovně odlišného evangelického prostředí. Ve velkém statku tedy s malou Františkou žili vesměs cizí lidé a možnost útěchy u vlastních prarodičů byla nedostupná, protože žili ve vzdáleném Rostkově u Mnichova Hradiště a Vestci na Poděbradsku. Před smutnou realitou se proto traumatizované děvče nejspíše uchylovalo v modlitbách k mrtvé mamince a vítalo i občasné návštěvy u přívětivého a chápavého strýce na osenické faře.

Kulturní kalendář Libáňska

2.1. 1879 se narodil pedagogický spisovatel Václav Zavadil, učitel v Libáni

4.1. 1949 zemřel dětenický učitel a kronikář Václav Kubík

5.1. 1759 zemřel osenický farář a jičínský děkan Václav Josef Buta

8.1. 1909 se narodil odbojář MUDr. Arnošt Hinterstein. Působil v Libáni.

11.1. 1884 se narodil osenický farář Alois Dumek

11.1. 1924 se narodil ing. Ladislav Kopecký, šlechtitel z Dětenic

12.1. 1989 zemřel libáňský učitel a vlastivědný spisovatel Bohumil Lukáš

13.1. 1954 zemřel sobotecký učitel a básník František Stuchlík, působil i ve Hřmeníně

16.1. 1814 se narodil spisovatel František Jaromír Rubeš. Psal i o Libáni.

16.1. 1859 se narodil střevačský učitel a kronikář František Tůma

19.1. 1874 se narodil učitel a muzikant Josef Straka z Drahorazi

20.1. 1904 byl popraven libáňský četník a odbojář Rudolf Jaskula

20.1. 1939 se narodil novinář a rozhlasový reportér Ota Nutz, častý návštěvník Libáně

23.1. 1984 zemřel libáňský lékař a hudebník MUDr. Jaroslav Dvořák

25.1. 1754 se narodil majitel dětenického panství baron Jakub Wimmer

27.1. 1904 se narodila naše spolupracovnice Marie Mrákotová

27.1. 1954 zemřel libáňský fotograf Josef Novotný

29.1. 1879 zemřela spisovatelka Ludmila Šebková-Fedrová ze Starých Hradů

29.1. 1964 zemřel ředitel libáňského cukrovaru ing. Vilém Schulmann

1.2. 1959 zemřela starohradská lidová básnířka Marie Keblová

2.2. 1904 se narodil malíř Leopold Soběský, který tvořil i v Libáni

3.2. 1869 zemřel básník Karel Vinařický, v mládí vychovatel u Schliků v Kopidlně

5.2. 1924 se narodil národopisný malíř našeho kraje Antonín Chmelík

6.2. 1979 zemřela odbojářka Emilie Procházková z Dol

8.2. 1909 se narodil spisovatel a přítel Starých Hradů MUDr. Ota Dub

9.2. 1969 zemřel učitel Vojtěch Engelmann, v mládí působil v Libáni

10.2. 1899 zemřel historik a archivář prof. Josef Emler, rodák z Libáně

10.2.1929 se narodil spisovatel František Nepil, psal i o Starých Hradech

16.2.1999 zemřel samosprávný pracovník Bohumil Soukal z Brodku

17.2.1839 zemřel katolický kněz a spisovatel Josef Mejstřík z Kopidlna

18.2.1919 se narodil spolutvůrce starohradské kašny Václav Irmanov

20.2.1934 se narodil životopisec Jaroslava Haška František Vrbecký

22.2.1944 byl popraven odbojář Břetislav Flemr z Bačalek

22.2.1949 zemřel lidový malíř Českého ráje František Charousek

24.2.1889 se narodil novinář Arne Laurin, žijící v Kopidlně

25.2.1634 byl zavražděn vojevůdce Albrecht z Valdštejna

1.3.1944 zemřel sběratel pověstí Českého ráje Jiří Mrštík

2.3.1824 se narodil hudební skladatel Bedřich Smetana. Navštěvoval i Staré Hrady.

2.3.1869 se narodil dětenický učitel a kronikář Václav Kubík

3.3.1684 zemřel hejtman starohradského panství Jindřich Samuel Globic

3.3.1859 se narodil poslanec a libáňský okresní starosta Josef Kotlář

4.3.1949 zemřel libáňský farář Msgr. Ferdinand Hrdý, spoluzakladatel muzea

5.3.1889 se narodil arch. Čeněk Musil, navrhl i pomník M. Kosminy v Libáni

10.3.1909 se narodil liberecký malíř Franta Patočka, přítel Starých Hradů

11.3.1934 se narodil náš spolupracovník, historik PhDr. Josef Hanzal

12.3.1959 zemřel kronikář Josef Kupec ze Záhub

15.3.1984 zemřel libáňský učitel Vladislav Pavlíček

16.3.1794 se narodil v Bystřici spisovatel a dramatik Josef Hukal

17.3.1864 se narodil na Zelenecké Lhotě učitel a sobotecký kronikář Josef Knobloch

18.3. 1969 zemřel malíř Libáňska ing. arch. František Max

21.3.1849 se narodil libáňský kapelník a varhaník Josef Kůžel

22.3.1594 se narodila majitelka panství Staré Hrady Benigna Kateřina z Lobkovic

26.3.1894 se narodil lékař, malíř, přírodovědec a cestovatel Jindřich Tauber

26.3.1949 zemřel hudebník a starosta ze Sedlišť Jan Linhart

28.3.1914 se narodil přítel Starých Hradů, spisovatel Bohumil Hrabal

Místo pozvánky

Prvomájové recitační odpoledne Hany Kofránkové a jejích hostů bude letos věnováno Janu Nerudovi známému a neznámému – k uctění 170. výročí básníkova narození. V gotických prostorách zámku se zároveň otevře výstava tapiserií Marie Tomášové z Mladé Boleslavi.

V neděli 16. května odpoledne navštíví Staré Hrady sám vévoda Albrecht z Valdštejna s doprovodem. Také se bude konat vernisáž výstavy obrazů Adély Brabcové z Mladé Boleslavi s koncertem.

Pro turisty bude zámek a jeho expozice přístupné od 1. dubna do 31. října každodenně od 9 do 17 hodin s polední hodinovou přestávkou, v jinou dobu po předchozí dohodě.

Staré Hrady v tisku

– Osobnost Františka Škody při příležitosti 15. výročí jeho úmrtí představily Noviny Jičínska 8. 11. a 22. 12. 2003.

– K výstavě Marka Zlatníka ve Starých Hradech se vrátily Noviny Jičínska 10. 2. 2004.

– O uložení písemností Spolku českých bibliofilů ve Starých Hradech informovaly Zprávy tohoto spolku v čísle 2/2002. Další autory v souvislosti se Starými Hrady připomněly Zprávy Klubu přátel Pardubicka č. 3-4/2003 (Božena Viková-Kunětická) a č. 5-6/2003 (Arnošt z Pardubic), Literární noviny 2/2004 (A. Hartl a F. Křelina), Noviny Jičínska 29. 11. 2003 (Fr. A. Vacek), Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 1/2004 (F. Šrámek) a Česká literatura č. 5/2003 (M. Otruba).

– Verše Jiřího Tobiáše Ublížení a Pisatel přinesl časopis Sluneční koróna č.4/2003, báseň Rodné lány najdeme v časopise Světlik (leden – únor 2004).

– Ve Zpravodaji statutárního města Opavy Hláska z července-srpna 2003 jsme nalezli článek Jana Kůžela Areál klidu, pohody a zdraví – Slavkovský les.

– Žáčkům velišské školy ze Starých Hradů a Sedlišť věnují pozornost Nové noviny 28. 11. 2003 a Noviny Jičínska 16. 1. a 9. 2. 2004.

– Letošní nominace na Jivínského Štefana z řad našich spolupracovníků přinášejí mj. Prochoroviny č. 2/2004, Nové noviny 23. 1. 2004 a Noviny Jičínska 27. 1. a 3., 9. a 16. 2. 2004. S vítězkou Irenou Škodovou rozmlouvaly Noviny Jičínska 28. 2. a 4. 3. 2004, Nové noviny 5. 3. 2004 a Právo 2. 3. 2004.

– O chystané návštěvě Albrechta z Valdštejna ve Starých Hradech při letošních Valdštejnských dnech informují Noviny Jičínska 17. a 20. 1. 2004.

– Činnost Pekařovy společnosti Českého ráje zaznamenaly Noviny Jičínska 1. 3. 2004 a Nové noviny 5. 3. 2004.

– Spolupráci starohradského pracoviště LA PNP při přípravě konference o Karl Krausovi vyzvedají Noviny Jičínska 9. 1. 2004.

– Na kladné ohlasy vydání knihy Kytice v nás, redigované dr. E. Bílkovou, upozorňují Pojizerské listy 22. 10. 2003, Nové noviny 24. 10. 2003, časopisy Čtenář č. 11/2003, Prochoroviny č. 11/2003 a Krkonoše č.12/2003

– Informační list Asociace učitelů dějepisu České republiky č. 22 přetiskuje zamyšlení K. Bílka v anketě Deset nejvýznamnějších historických knih 1990 – 2002.

– Přednášku K. Bílka o rodácké tradici komentoval Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 1/2004.

– O malíři našeho kraje Jiřím Valtrovi se rozepsaly Noviny Jičínska 30. 12. 2003. Jeho článek o krádeži sochy z pomníku obětem 1. světové války ve Starých Hradech přinesly tytéž noviny 3. 11. 2003. O jeho nové funkci místopředsedy sdružení obcí Mariánská zahrada jsme se dozvěděli z Nových novin 20. 2. 2004.

– Jičínskou výstavu Petra Hebera propagovaly Noviny Jičínska 9. 3. 2004.

– Plynofikaci Libáňska je věnován článek v Novinách Jičínska12. 3. 2004.

– Zavedení turistického autobusu z Lomnice nad Popelkou do Dětenic přes Staré Hrady avizují Noviny Jičínska 15. 3. 2004.

– Rozhovor se Stanislavem Pencem o zveřejnění agenturní sítě spolupracovníků StB na internetovém serveru Jičínska zveřejnily Nové noviny 5. 3. 2004.

– O letošních zápasech kuželkářů Kůrany Sedliště informovaly mj. Nové noviny 14. 11. 2003 a 5. 3. 2004 a Noviny Jičínska 30. 12. 2003.

– Inzerát na výrobu kancelářského nábytku z Kůrany Sedliště jsme nalezli v Nových novinách 7. 11. 2003.

Útlá kniha Pavla Hájka Česká krajina a baroko (Nakladatelství Malá Skála 2003, 68 s.) je obsahově bohatá. Přináší nové pohledy na valdštejnskou i schlikovskou komponovanou barokní krajinu Jičínska, známé dosud převážně jen z přednášek Jaromíra Gottlieba. Zatímco valdštejnský záměr je již hodně prozkoumaný a zveřejněný, schlikovská Mariánská zahrada na své řádné zhodnocení teprve čeká. Škoda četných chyb recenzované brožury – ať drobných vycházejících z nedbalé korektury (vzazeb na s.31, architek na s.64) či z přehlédnutí (Bohánecký na s. 59 místo Bohdánecký, špatná citace LSK na s. 63) nebo závažnějších věcných (r. 1720 nepanoval Josef II. – s,16, Josef Oppolzer nebyl vídeňský architekt – s.20, Filip Heger nežil ve 2. polovině 19. století – s.32, Jičín prodali Trauttmansdorfům Šternberkové, ne Tiefenbachové – s.52, knihovna ve Žďáru nad Sázavou nenese jméno Metoděje Josefa Sychry, ale Matěje Josefa Sychry – s.62 atd. Také dvojnásobná citace některých knih v seznamu literatury je nadbytečná. Škoda těchto vad na kráse...

O Blaníku a jeho rytířích v beletrii se rozepsal Radko Bílek ve 2. pokračování publikací o Blaníku v umění. Vyšlo jako 9. samostatná příloha časopisu Pod Blaníkem r. 2004, 147 s. a obálka. Řadu údajů čerpal autor v LA PNP Staré Hrady.

V obsáhlé edici Pavla Krále Mezi životem a smrtí najdeme i několik otištěných kšaftů šlechty z našeho kraje z 15. a 16. století, např. Heřmana Černína z Chudenic, Marty Krajířové z Veselice, Jindřicha Kouče z Kouče atd. Přímo ke Starým Hradům se vztahují kšafty Kryštofa z Bibrštejna a Jana a Viléma Popelů z Lobkovic.

Velkou pozornost věnuje Starým Hradům Zpravodaj Společnosti ochránců památek ve východních Čechách. V č.4/2003 byl obsáhlý článek Ludmily Žlábkové o zámku a jeho současném životě (s kresbou Cyrila Boudy) a příspěvek o projektu Zmizelí sousedé na Libáňsku, v 1. čísle ročníku 2004 dopis dr. Evy Bílkové a zprávu o chystaném zájezdu členů Společnosti do Starých Hradů.

Novým časopisem našeho regionu je Velíšek – školní časopis Základní školy Bodláka a Pampelišky ve Veliši. Je rozmnožovaný, výborně graficky řešený, každé číslo obsahuje nejen zprávy o životě školy z pera žáků školy i jejich pedagogů, ale i mnoho fotografií a kreseb. Třeba o soutěži Velišská barvička napsal třeťák Adam Lisý ze Starých Hradů.

Pěkná publikace Jana Meiera Broumovsko a literatura (Bor Liberec 2003, 182 s.) obsahuje i kapitolu o spisovatelce Marii Stryjové, jejíž osobní archivní fond je v LA PNP Staré Hrady.

Těsně před vánočními svátky dostali občané Libáně na okolí pěkný dárek. Je to knížka veršů Jiřího Tobiáše, rodáka z Bystřice. Má název Rodné lány – Slovo – Život, vydala ji Státní vědecká knihovna v Ústí nad Labem ve spolupráci se Severočeským klubem spisovatelů v Ústí nad Labem. Na vydání sponzorsky přispěl Městský úřad Libáň, za což autor děkuje.

Již název knížky vyjadřuje autorův hluboký vztah k rodnému kraji. Celá řada básní je věnována městu Libáň i Libáňsku, není opomenut ani zámek Staré Hrady či rodná Bystřice. Další verše jsou věnovány krásám přírody. V několik básních se Jiří Tobiáš zamýšlí nad významem slova a v poslední části knížky s názvem Život vyslovuje své osobní niterné pocity a postřehy ze života. Závěr knihy patří dvěma nejkrásnějším svátkům, kterými jsou Velikonoce a Vánoce.

Verše doprovázejí reprodukce obrazů jeho přítele, libáňského malíře Františka Škody, a též vlastní ilustrace. Jiří Tobiáš tak zde prezentuje svou další zálibu – kreslení.

Nelze opomenout ani poslední stranu této publikace, kde je stručná charakteristika Libáně a okolí, která tak může posloužit turistům k seznámení s naším krajem.

Knížku v nákladu 300 výtisků vytiskla MS Polygrafia Bělá pod Bezdězem, má 52 stránek a je k dostání v Městské knihovně v Libáni a na zámku Staré Hrady.

Irena Škodová

Matys Rudolf: V umění volnost (Academia Praha 2003, 357 s.). Autor čtivým způsobem zpracoval historii našeho nejstaršího dosud existujícího kulturního spolku – pražské Umělecké besedy. Dokonce ví, že je zachován rozsáhlý archiv Umělecké besedy uložený v LA PNP ve Starých Hradech, ale doslova "s hanbou přiznává", že v něm nebádal... (s. 316).

Sborník Historická geografie č. 32 z roku 2003 otiskuje i třicetistránkovou studii Evy Bílkové ml. Samuel Globic z Bučína a zeměměřičství v Čechách v 2. polovině 17. století.

Úvodní příspěvek do Sborníku o hradeckém školství (Biskupské gymnázium B. Balbína Hradec Králové 2003) s názvem Význam konference napsala PhDr. Eva Bílková. Sborník obsahuje referáty z konference konané u příležitosti 10. výročí vzniku Balbínova gymnázia v Hradci Králové v roce 2002.

Východočeský sborník historický 11, Pardubice 2002, obsahuje rozsáhlou studii Hany Fajstauerové z jičínského muzea Hospodářský život a rozvoj průmyslu a živností na Jičínsku od 2. poloviny 19. století do roku 1948. Rozpracovává zde téma, které populárně zpřístupnila již v nedávno vyšlém sborníku o podnikání.

Zajímavý je i příspěvek Jiřího Kubeše Diplomaticko-úřední cesta generálního válečného komisaře Leopolda Antonína Josefa hraběte Šlika z Pasounu a Holíče (1663-1723) po středoněmeckých dvorech v roce 1706. Rozebírá příčiny a průběh cesty a výsledky jednání, připojena je reprodukce portrétu hraběte a edice jeho deníku. V poznámce připomíná i záslužnou brožuru Františka Pískače Dějiny hradu Velíše a panství šlikovského (Jičín 1898).

Východočeské listy historické 19-20 (Hradec Králové 2002) přinášejí mj. článek Aleše Fetterse Podkrkonoší v díle Čeňka Kalandry (s upozorněním na zásadní autorovu studii o tomto libáňském učiteli v LSK) a zprávu Jana Bílka o starohradské konferenci ke stému výročí narození Jarmily Glazarové.

Wolf Vladimír: Jan Kolda ze Žampachu (Hradec Králové – Trutnov 2002, 157 s.). Životopisná studie shrnuje výsledky dlouholetého zájmu východočeského historika o zajímavou osobnost české historie. Věnuje se i ohlasu života tohoto "loupeživého rytíře" v moderním umění, kde využil i materiálů uložených v LA PNP ve Starých Hradech.

Petr Kovařík: Literární mýty, záhady a aféry. Otazníky nad životy a díly českých spisovatelů (Praha, Lidové noviny 2003, 259 s.). I v této knize použil autor mnoho podkladů z fondů LA PNP ve Starých Hradech.

V časopise Od Ještěda k Troskám č.5-6/2003 najdeme také příspěvek Miroslava Sígla Z biografie archivářů českých zemí. Je to nepříliš povedený výtah z Biografického slovníku archivářů českých zemí Jaroslavy Hoffmannové a Jany Pražákové, navíc nešťastně doplněný redakcí sborníku. Nejenže se nezmiňuje o mnoha významných osobnostech z regionu počínaje Josefem Emlerem, Ferdinandem Menčíkem a Václavem Chaloupeckým přes Karla Kazbundu a Vladimíra Rudu až po Hanu Chocholouškovou, Karla Herčíka a Jindřicha Francka (zato nechybí jméno normalizačního mladoboleslavského ředitele okresního archivu, kapelníka Josefa Orta), ale má i řadu nepřesností v terminologii a bulvární hodnocení poslání a práce současných archivů.

Kniha o Praze 15 (2. vydání, MILPO Praha 2003, 168 s.), obsahuje také medailónek zakladatele Saxofonového kvarteta Bohemia Pavla Fiedlera, rokytňanského chalupáře, který již několikrát připravil pro starohradské publikum krásný koncert.

Zdeňková Marie: Antonín Švehla a Hostivař (MILPO Praha 2003, 152 s.). Záslužná publikace kronikářky Prahy15 shrnuje dostupné údaje o tamním rodákovi, významném politikovi první republiky. Autorka nás seznamuje s jeho rodem, státnickou činností, vztahem k Hostivaři i posmrtným uctíváním jeho památky. Zde mj. obsáhle představuje i osudy Švehlova pomníku v Sedlištích. Nechybí množství fotografií a reprodukovaných dokumentů, seznam pramenů a literatury, cizojazyčné resumé – prostě výtečná regionální publikace.

Sborník Čeněk Zíbrt a kulturní historie (HÚ JU České Budějovice a NTP Pelhřimov 2003, 327 s.) obsahuje materiály z konference Čeněk Zíbrt a kulturní historie, konané v Kostelci nad Vltavou v roce 2002. Mnozí autoři příspěvků připomínají své studium ve Starých Hradech (D. a J. Blümlovi, M. Ďurčanský, H. Kábová, P. Kodera, M. Sládek). Obsah i výsledná grafická podoba sborníku jsou vynikající.

Vladimír Hulpach: Báje a pověsti z Čech a Moravy – Královéhradecko.(Praha, Libri 2003, 140 s.). Známý autor nově převyprávěl některé známé pověsti z oblasti celého dnešního Královéhradeckého kraje. Vystupují v nich postavy historické (např. Albrecht z Valdštejna, Eliška Kateřina Smiřická) i smyšlené (Meluzína, Pelíšek z Prachovských skal). Z našeho okolí se do knížky dostal Jiřík Kopidlanský, škůdce zemský. A nechybí ani plný text písně o kanonýru Jabůrkovi z války 1866. Na závěr je připojen i slovníček méně známých výrazů a seznam knih pověstí, z nichž autor čerpal (ale chybí v něm Menclovy Pověsti jičínského kraje, Mrštíkovy Pověsti Jičínska i Vojtíškovy Libáňské pověsti).

Radovan Lipus – David Vávra: Šumná města (druhá kniha). Nakladatelství Petrov Brno 2003, 632 s. Knižní podoba úspěšného televizního seriálu přináší ve svém 2. svazku i díly věnované Mladé Boleslavi a Českému ráji – tedy i Jičínu, Sobotce, Prachovským skalám a okolí (zde spolupracovali Eva a Karol Bílkovi a Hynek Zlatník).

Kniha Pavla Holáta František Teplý – archivář a kněz (vydáno vlastním nákladem autora, České Budějovice 2003, 348 s. a fotografické přílohy) věnuje pozornost i Teplého studii o zániku kostelíčka na Křižánku. Zároveň můžeme zaznamenat edici Korespondence Josefa Pekaře a Františka Teplého, připravenou Janou a Jaroslavem Čechurovými pro Sborník Národního muzea v Praze, řada A – Historie, roč. 58, 2004, č. l, s. 1-36 i z písemností uložených v LA PNP ve Starých Hradech.

Slovník Klubů českých a slovenských autorů literatury faktu (Praha 2003, 352 s.) obsahuje i fotografii z loňského setkání členů KALF ve Starých Hradech.

Památník národního písemnictví vydal na konci roku 2003 nové propagační materiály. První skládačka s textem Růženy Hamanové přibližuje strahovské centrum PNP (včetně upozornění na otvírací dobu studovny ve Starých Hradech a na zdejší pracovny spisovatelů),. druhá se zabývá bojištěm na Bílé hoře a letohrádkem Hvězda (text Pavel Bělina a Eva Wolfová) a třetí je věnována literární expozici PNP na zámku Staré Hrady (text Rumjana Dačeva a Karol Bílek). Všechny jsou doprovázeny kvalitními fotografiemi Bohuslava Sýkory, ovšem korektura byla provedena nedbale a zůstalo zde mnoho překlepů i věcných chyb (Arnošt z Pardubic bez křestního jména, Pruský místo Pruskovský, Dačevová místo Dačeva, Pflegr místo Pfleger, Schlick místo Schlik, chyby v letopočtech atd.).

Deset a jeden knihovnický týden Šrámkova Sobotka 1993-2003 (SVK Hradec Králové 2003, 24 s.). V hezky vypravené brožurce jsou několikrát vzpomínány i návštěvy účastnic této akce ve Starých Hradech. Také 4. číslo knihovnického časopisu U nás z roku 2003 přináší příspěvky Aleny Pospíšilové, Lenky Dědečkové a Boženy Blažkové věnované loňskému zájezdu knihovnic na Staré Hrady a vítání knihy Kytice v nás ve Starých Hradech, v Jičíně i v Sobotce.

Jičín a okolí letem světem. Barevná skládačka, vydal Městský úřad Jičín 2003, autor textu /raději/ neuveden. S uspokojením můžeme konstatovat, že 4 řádky textu jsou věnovány Starým Hradům, ovšem na fotografii už místo nezbylo (třebaže Trosky najdeme dvakrát pod sebou). Oslaveny jsou "nádherné zámecké interiéry" Dětenic s jejich "pohádkově romantickou podívanou při historických programech". Dále se mj. dovíme, že Fráňa Šrámek se v Sobotce narodil v roubeném domě na náměstí a Trosky byly vystavěny v 17. století.

Antonín Langhamer: Václav Pokorný. Jablonec n/N. 2004. Krásná knížka vydaná k umělcovým devadesátinám přináší zasvěcený úvodní text, řadu jeho fotografií z výstav i z ateliéru a desítky barevných reprodukcí jeho nádherných obrazů. V seznamu jeho výstav najdeme dvakrát i Staré Hrady.

Ve 4. ročníku Rakovnického historického sborníku je také studie Jana Černého Jan Soukup v korespondenci s Čeňkem Zíbrtem, k níž autor čerpal materiál v LA PNP ve Starých Hradech.

Drobné zprávy

Zámek Staré Hrady navštívilo v roce 2003 celkem 5642 lidí.

Varhany v kostele Narození Panny Marie v Osenicích byly v dezolátním stavu a hrozilo jejich úplné zničení. Jiného názoru bylo Sdružení rodáků a přátel Dětenic, Osenic a Brodku, které za pomoci litoměřického biskupství, libáňského děkanství a dětenické obce uskutečnilo sbírku a zajistilo generální opravu tohoto vzácného nástroje z roku 1865. Tu provedl mistr Martin Poláček z Prahy a v sobotu 22. listopadu 2003 mohly být obnovené varhany slavnostně vysvěceny. Obřad provedli ve zcela naplněném chrámu biskup Jaroslav Škarvada, generální vikář litoměřické diecéze Karel Havelka a libáňský děkan Augustin Števica. Po mši svaté pak následoval koncert, v němž účinkovali herec a recitátor Radovan Lukavský (četl mj. úryvky ze vzpomínek J. B. Foerstera), pěvci Jana Heryánová-Ryklová, Václav Šolc a Václav Polanský a pěvecký sbor Foerster z Jičína, pražské mužské sbory, Komorní sbor Tomáše Votavy a varhaník Josef Kšica. Na závěr poděkoval dětenický starosta ing. Vališka všem, kdo se o obnovu varhan a o krásný průběh slavnostního odpoledne zasloužili, zvláště obětavé iniciátorce celé akce paní Věře Šedivé. Domů si účastníci slavnosti odnášeli kromě krásných vzpomínek a dojmů tištěný program, seznam dárců a pamětní list vydaný P. Števicou. 20. prosince se v osenickém kostele konal vánoční koncert.

Starosta Sedlišť Bohumil Císař hovořil 8. prosince 2003 na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové o protipovodňovém plánu obce a 16. prosince o kominických službách.

Paní Marie Kubátová se zmínila na stanici Českého rozhlasu Vltava 11. prosince 2003 o uložení literární pozůstalosti své maminky Amálie Kutinové v LA PNP ve Starých Hradech.

V rozhovoru na královéhradecké stanici Českého rozhlasu dne 12. ledna 2004 se jičínský výtvarník Josef Bucek přiznal, že velmi rád vystavuje ve Starých Hradech.

Královéhradecká stanice Českého rozhlasu nám udělala na Štěpána dvakrát radost. Nejprve jsme si dopoledne vyslechli pásmo ke vzniku sborníku Kytice v nás ke 150. výročí 1. vydání Erbenovy Kytice, v němž hovořila i dr. Eva Bílková. Večer pak byl opakován starší pořad Marty Růžičkové z cyklu Na nedělní vlně Hradce Králové, v němž autorka hovořila ve Starých Hradech s P. Františkem Lukešem a herci Josefem Somrem a Josefem Vinklářem.

Řada hudebních vystoupení se konala na konci roku 2003 v Libáni. Nejprve to byl koncert orchestru Václava Hybše 22. listopadu, potom vystoupení Kyzivátovy dechové hudby řízené dr. Petrem Krejzou 6. prosince a konečně pořad Ládi a Terezy Kerndlových 28. prosince.

Pro nejisté vládní dotace a nedostatek financí i pro malý zájem občanů o přípojky odstoupila obec Sedliště od plánu na plynofikaci. Naopak plyn budou mít brzy v Libáni, ve Starých Hradech i v Bystřici.

Na schůzi mikroregionu Rozhraní, která se konala 10. prosince 2003 v Kopidlně, byl projednán plán činnosti pro rok 2004. Pro posílení turistického ruchu na Libáňsku se chystají cyklostezky a počítá se rovněž se zavedením linky turistických autobusů, která by byla provozována v turistické sezóně především o sobotách a nedělích.

Pekařova společnost Českého ráje měla svou letošní valnou hromadu v sobotu 28. února 2004 v jičínském muzeu. Úvodem vyslechlo přes 40 přítomných přednášku dr. Bohumila Jirouška z Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích o Antonínu Rezkovi a Josefu Pekařovi. Pak proběhlo zhodnocení činnosti v roce 2003, vyhlášení výsledků 2. ročníku soutěže o Cenu Josefa Pekaře pro mladé historiky (převzal ji z rukou zástupkyně Sdružení historiků dr. Marie Ryantové dr. Pavel Král z Českých Budějovic), jmenování dr. Ivo Navrátila čestným členem Pekařovy společnosti a přijetí 6 nových členů. Závěrem se hovořilo o činnosti v letošním roce a dalších plánech, hlavně o chystaných konferencích o K. Krausovi a o spisovatelích – ruralistech z Českého ráje.

Výroční valná hromada Sboru dobrovolných hasičů Sedliště se konala v sobotu 13. prosince 2003 v restauraci ve Starých Hradech. Starohradští hasiči měli výroční schůzi tamtéž o týden později.

Vedení libáňského okrsku dobrovolných hasičů, které se sešlo 10. ledna 2004 ve Starých Hradech, rozhodlo, že okrsková soutěž proběhne 8. května 2004 v Psinicích, dále se uskuteční 26. června 2004 memoriál Františka Hynka ve Starých Hradech a v červenci proběhnou oslavy 120 let trvání Sboru dobrovolných hasičů ve Zlivi.

Slavnostní znovuvysvěcení. restaurované Kalvárie v Sedlištích se uskuteční 3. července 2004. Bude připravena i výstava dokumentů, koncert dechové hudby a malé pohoštění.

Při oblevě kolem 13. ledna 2004 zaplavila voda na několika místech silnici mezi obcemi Sedliště a Staré Hrady. Na této situaci se podepsalo i zrušení bývalého mlýnského náhonu.

20. listopadu 2003 proběhla v Hradci Králové konference o směrech a možnostech ochrany, obnovy a využití památek v Královéhradeckém kraji, kterou pod záštitou hejtmana Královéhradeckého kraje Ing. Pavla Bradíka a primátora Hradce Králové Ing. Oldřicha Vlasáka uspořádaly Společnost ochránců památek ve východních Čechách, Collegium pro arte antiqua a Krajský úřad. Referáty budou publikovány ve sborníku, takže i širší veřejnost bude informována o důležitém setkání majitelů památek, zástupců státních orgánů, odborných pracovníků Památkové péče, občanských sdružení a iniciativ a zájemců o kulturní dědictví, kteří měli možnost diskutovat o problémech i úspěších, možnostech i překážkách, které péči o památky provázejí. Přítomní si mohli prohlédnout výstavu, na níž bylo představeno 25 objektů z východních Čech. Fotografie dokládaly jejich minulost a současnost a dokumentovaly stav před opravou a nyní nebo také postupující zkázu. Rekonstrukce se prováděly většinou v 90. letech 20. století, pouze kostel v Dobrušce a zámek Staré Hrady byly zachráněny dřív.

Připomínáme alespoň stručně, kde jste si mohli letos na Libáňsku zatančit: 17. ledna se konal 2. obecní ples se Starých Hradech. 31. ledna byl hasičský ples na Zelenecké Lhotě a myslivecký v Údrnicích. 28. 2. uspořádali v Bystřici již 115. hasičský ples, 20. března byl v Libáni muzikantský ples a o týden později se konala v Dětenicích jarní tancovačka. A to nebylo zdaleka vše.

V Libáni vyšla radnice vstříc občanům a výstavní síň přebudovala na řeznictví. Jak zněl nadpis článku v Novinách Jičínska 11. 3. 2004, "Místo obrazů pověsí hovězí a vepřové." Výstavy se mají přesunout do atria školy nebo do zasedací síně Městského úřadu.

Zlatou svatbu oslavili 14. listopadu 2003 manželé Jarmila a František Horňákovi z Mladé Boleslavi, původem ze Starých Hradů. Připojujeme se ke gratulantům.

Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 95 let oslavila 30. 1. paní MUDr. Marie Kafková, dětská lékařka ze Sobotky, známá i ze svého působení na Libáňsku. 90. narozeniny oslavil 9. 1. malíř Václav Pokorný z Jablonce nad Nisou. 80. let bylo 16. 1. grafiku Bohuslavu Knoblochovi z Rožďalovic a 24. 1. naší dlouholeté spolupracovnici, paní Haně Mařanové-Arnoldyové z Litoměřic. 5. 1. 1949 se narodila čestná občanka Starých Hradů, recitátorka Hana Kofránková z Prahy. Blahopřejeme!

Naši jubilanti: 75. narozeniny oslavil 5. 3. pan František Najvrt ze Sedlišť. 70 let se dožila 26. 1. paní Františka Miclíková a 29. 3. paní Liběna Jonášová ze Starých Hradů. 65 let bylo 28. 3. prom. hist. Karolu Bílkovi ze Sedlišť. Padesátiny oslavil 19. 1. sedlišťský rodák pan Míla Čapek z Mladé Boleslavi. Blahopřejeme!

Bývalý ředitel Památníku národního písemnictví PhDr. Pravoslav Kneidl zemřel náhle 4. listopadu 2003. Byl naším významným odborníkem na dějiny české knihy a na literaturu českých Němců. Častým návštěvníkem Starých Hradů se stal v posledních letech jako předseda Spolku českých bibliofilů, kdy sem přivážel dodatky ke spolkovému archivu.

Významný český přírodovědec RNDr. Bohumil Slavík zemřel v Praze 13. ledna 2004 ve věku 69 let. Byl rodákem z Turnova a svému kraji zůstal celý život věrný, i když se stal světově známým odborníkem. Detailně zkoumal hlavně rostlinstvo a jeho změny. Úžasně skromný, ochotně publikoval své rozsáhlé výzkumy i v regionálních časopisech, jakými byl Zpravodaj Šrámkovy Sobotky nebo naše Listy starohradské kroniky. Články doplňoval i svými kresbami, mapkami a fotografiemi. Při svých posledních návštěvách Starých Hradů plánoval, jak napíše ještě několik pokračování svého cyklu Příspěvky ke květeně okolí Starých Hradů a pak je společně vydáme jako knížku. Bohužel, ke 13 dílům cyklu už další nepřibudou...

Z Dolní Bukoviny jsme dostali smutné oznámení, že 19. února 2004 zemřel náhle ve věku 72 let pan Josef Slavík, dlouholetý vedoucí tiskárny v Mnichově Hradišti. Jeho zásluhou jsme začali náš časopis tisknout, spřátelili jsme se a pan Slavík držel nad tiskem LSK ochrannou ruku. Často nám balíky nového čísla sám přivezl až na Staré Hrady a v této činnosti pokračoval i po odchodu do důchodu. I vytištěné pozvánky na starohradské kulturní akce posílal ochotně po linkovém autobusu do Sobotky a odtud šly balíčky dále. Svou přízeň nám projevil i vytištěním sbírky veršů Jiřího M. Paláta Starohradská setkání, ač autor nesměl v těch letech publikovat. Měl rád perfektně provedenou typografickou práci a byl hrdý, že v jeho díle pokračuje i jeho syn. Pan Slavík si Staré Hrady opravdu zamiloval, jeho dcera tu měla svatbu, on sám s manželkou rád jezdil i na naše kulturní pořady, zvláště na prvomájová recitační odpoledne. Naposledy nám přivezl čerstvě vytištěný rejstřík LSK 30. ledna 2004... Rozloučili jsme se s ním v Mnichově Hradišti 24. února 2004 – a budeme často vzpomínat...

Pan učitel Oldřich Líman z Libáně zemřel 24. února 2004 ve věku 83 let.

Kuželkáři Kůrany Sedliště obsadili v 28. ročníku turnaje neregistrovaných kuželkářů v Jičíně ve skupině 4.A liga krásné 1. místo. Sousedi z Bystřice byli ve 3.B lize na 3. místě, bystřické AGRO obsadilo v 5.C lize 7. místo. Libáňská družstva Peguformu obsadila ve 4.C lize 3., 5. a 6. místo. Všem blahopřejeme!

Redakční Milí přátelé, zdravíme vás poprvé v roce 2004. Jsme rádi, že nám zachováváte stálou přízeň. Svědčí o tom nejen stabilní počet více než 900 odběratelů, ale třeba i skutečnost, že jsme ještě ani nerozeslali složenky na letošní předplatné – a už jste nám někteří peníze poslali. A to značně vyšší částky, než je naše orientační cena na celý rok. Děkujeme moc Wintersovům a panu J. Šrámkovi z USA, Cozlovům z Hradce Králové, Košelkovům ze Sobotky, prof. J. Janáčkové z Prahy, Martinu Palátovi z Neratovic atd.

Další dík patří Mgr. Haně Kábové z Archivu Akademie věd ČR, která nám ze své vlastní iniciativy a bez nároku na honorář zpracovala obsáhlý Bibliografický rejstřík všech dosud vyšlých 26 ročníků LSK a připojila i podrobný soupis všech starohradských výstav. Úctyhodné dílo jsme nechali vytisknout jako zvláštní číslo LSK a rádi ho zašleme všem, kdo si o něj napíší.

A když jsme v děkování, rádi děkujeme všem, kdo nám pomáhají s expedicí LSK. V Libáni časopis roznáší paní Liběna Šolcová, ve Starých Hradech paní Františka Miclíková, v Sedlištích paní Jana Pacltová, v Bystřici a ve Važicích pan František Hlavatý, v Dětenicích, v Osenicích a na Brodku manželé Bretovi, v Dolním Bousově paní Magda Šrůtová, v Liberci pan Ladislav Tůma, v Mladé Boleslavi manželé Lukešovi – a pomáhají i další přátelé s částí výtisků v Praze, v Jičíně atd. Všichni zdarma. Ještě jednou velký dík!

Poděkování patří také panu Josefu Slavíkovi, který nám časopis vozil z tiskárny – a panu Josefu Miclíkovi, který nám časopis vozí na poštu, samozřejmě také tiskárně MS Polygrafie v Bělé pod Bezdězem, která nám vychází nesmírně vstříc příznivou cenou tisku.

A všem dopisovatelům, fotografům, těm, kteří nám posílají výstřižky z novin o Starých Hradech a okolí, všem, kdo se podílejí na expedici, kdo nám prostě jakýmkoliv způsobem pomáhají.

A hlavně děkujeme všem čtenářům, kteří mají LSK rádi a kteří nám posílají částky vyšší, než je orientační celoroční předplatné ve výši 100 Kč – tedy nezměněné proti předchozím létům. Jistě jste si všimli, že v roce 2003 jsme díky značně vyšším finančním příspěvkům mohli dát vytisknout nejvyšší počet stránek za rok – bylo jich 152. Na zaslání předplatného posíláme složenku, zaplatit také můžete přímo v redakci na zámku Staré Hrady (tím ušetříte sobě i nám poplatky na poště i ve spořitelně). Děkujeme!