| Číslo 4 | Ročník XIV. | Září 1991 |
Borovičko Na horách, v příští doby letu
rci, zda zraje v útrobách plodů jako květu?
Pod tajemství pokličkou osud pokrm vaří,
uznej vůli nadlidskou a zkus, co ti patří.
Borovičko má milá, jest to pravda jistá:
moudrá jsi jak Sibyla – žel, že nesmíš z místa.
Borovičko, kyne čas, abych šel už po svém;
však si řeknem brzo zas na shledané o všem.
V minulých letech se Staré Hrady velmi často objevovaly na stránkách mnoha novin nejen našich, ale i zahraničních. Mluvilo se o nich v rozhlase i v televizi. A všechny tyto zprávy zdůrazňovaly vlastně jediné: vůli lidi za každou cenu zachránit a znovu vybudovat to, co bylo podle rozhodnutí tehdejšího OV KSČ i ONV v Jičíně určeno k demolici. Nebylo tehdy snadné tato tvrdě hájená rozhodnutí zvrátit. A podařilo se to jedině proto, že myšlenka zachránit Staré Hrady "nám i budoucím" se stala přesvědčením všech místních občanů, kteří se rozhodli za tímto cílem jít. Nebyla to tedy otázka prosazení názoru jednotlivce, byl to názor mnoha lidí, kteří věděli, o co jim jde.
Trvalo přes dvacet let, než se idea stala skutkem. Potvrdilo se však, že stane-li se dobrá myšlenka majetkem mnoha lidí, pak i přes mnohá nepochopení jiných nakonec zvítězí.
Kolem Starých Hradů bylo tedy mnohdy dost rušno. A dnes je – zdá se – rušno opět. Tentokrát však z jiných důvodů.
Připomeňme si, že obec Staré Hrady – Sedliště byla v roce 1975 násilně a proti vůli občanů sloučena s Libání. Tehdy se však nedalo nic dělat. Nyní jsme se rozhodli utvořit znovu samostatnou obec. Ne proto, že je to nyní móda, odtrhnout se od střediskové obce, ale proto, že si myslíme, že naší obci samostatnost a hlavně samostatné hospodaření opravdu prospěje. A protože jsme se za touto myšlenkou rozhodli jít tak rázně jako ti, kteří před lety prosadili záchranu zámku, věříme, že i nám se podaří ji uskutečnit.
U obecního úřadu v Libáni, kterému jsme zaslali zdůvodnění, proč se chceme osamostatnit, jsme zatím mnoho pochopení nenalezli. Sledujeme-li ovšem jeho prohlášení, kterým reaguje na naše argumenty, musíme se nad některými výroky pousmát. I když dnes už paní starostka netvrdí, (jako např. na veřejném zasedání v Libáni), že se zde budovalo, financovala obec Libáň, a přiznává i to, že náklady na rekonstrukci zámku byly z vyššího rozpočtu (jako účelové prostředky KNV), přesto s některými dalšími výroky nemůžeme souhlasit.
Tak třeba to, že nemáme žádného zástupce v obecním zastupitelstvu v Libáni není tak úplně naší vinou, neboť při sestavování kandidátky jsme nebyli dostatečně informováni o tom, že nenavrhneme-li svého nezávislého kandidáta, riskujeme, že zůstaneme bez zastoupení. Což se také stalo.
V obci není ani veřejný telefon. Ten byl zlikvidován ještě za bývalého MNV v Libáni. Nyní nám bylo řečeno, že je veřejný telefon umístěn u soukromého podnikatele pana Šťávy v čp. 47, to je v části obce až za hřbitovem. Pomineme-li skutečnost, že na jeho domě ještě 22. 11. chybí jakékoliv označení veřejné telefonní stanice, pak její umístění až na konec obce je zcela nevyhovující. A tak bychom mohli polemizovat i o obnově veřejného rozhlasu. Po mnoho let slibovali zástupci MNV Libáň, že rozhlas bude do Starých Hradů rozšířen, dodnes se tak nestalo.
Dožadují-li se občané opravy silnice od zámku směrem ke hřbitovu, mají na to jistě také plné právo, protože tato část cesty je již dlouhou dobu v nesjízdném stavu. MNV Libáň obnovil před časem jen část silnice vedoucí ze Sedlišť k zadní části Starých Hradů.
Také se nám naprosto nelíbí jednání o uvažovaném odprodeji části zámku (skladovací prostory špýcharu a obytné části bývalého pivovaru pod zámkem). A nyní ještě trochu matematiky. Ať jsme podle údajů poskytnutých libáňským obecním úřadem počítali jakkoli, vždy nám vychází, že Libáň na Staré Hrady nikdy nedoplácela, jak se nás snaží přesvědčit, ale naopak jenom zisk DOS při rekonstrukci zámku činil přes milión korun. Kdyby položky plynoucí z nájmu Památníku národního písemnictví, z pronájmu restaurace, z bytů, domovní daně atd. byly tak zanedbatelné, asi by obec Libáň odtržení Starých Hřadů neztěžovala, naopak by uvítala, že se starostí o část obce, na kterou tolik doplácí, zbaví. Co za tím tedy vězí? Proč zástupci Libáně vyvíjejí takovou iniciativu, jezdí po úřadech v Jičíně a v Praze a dělají všechno možné, jen aby nedošlo k odtržení obce Staré Hrady. Je asi každému jasné, o co tu jde. Kdyby jim péče o Staré Hrady ležela na srdci, jistě by tak rázně nezakázali údržbu zámku, a to k 30. září 1991 a nikoliv k 31. říjnu, jak uvádějí. Že potom do objektu prší, že se objevuje nepořádek v okolí zámku či že se neopravují omítky, to je pro Libáň vedlejší. Pobírá-li však někdo z takového objektu nájem, je ze zákona povinen udržovat jej v pořádku. Že by to v Libáni nevěděli? Na nás to působí dojmem odplaty za naše snahy po samostatnosti. Výmluva, že není na údržbu peněz, je směšná, protože řádný hospodář má rozpočet a v něm je údržba započítána. Škody, které takto budou vznikat, se ve finančních nákladech na opravy pak šíří geometrickou řadou. A protože chceme udržet to, co bylo vybudováno, a protože pro to v Libáni pochopení nemáme, budeme o osamostatnění obce bojovat všemi nám dostupnými prostředky dále.
Poznámka redakce: Otiskujeme prohlášení zástupců občanů Starých Hradů. V příštím čísle chceme zpracovat celé jednání o osamostatnění Starých Hradů a věříme, že i obecní úřad Libáň nám napíše své vyjádření.
Nadpis této zprávy snad nejlépe vystihuje naše pocity nad závěrem letošní kulturní sezóny na Starých Hradech. Obě zářijová kulturní odpoledne dopadla na výbornou. 7. září jsme otevřeli výstavu obrazů prof. Vladimíra Hendrycha. O jeho díle s převážně krajinářskými motivy pohovořil dr. Petr Kmošek, CSc. Vyzvedl jeho práci pedagogickou i vztah k našemu okolí, zvláště k Sobotecku. Potom se zcela naplnil krbový sál, aby se v následujících chvílích často otřásal salvami smíchu při besedě s oblíbenými pražskými herci, manžely Carmen Mayerovou a Petrem Kostkou. Jsme velmi rádi, že i jim se na Starých Hradech líbilo a že zámek získal další vzácné přátele.
Téměř 250 lidí našlo cestu na starohradský zámek 21. září, kdy byla zahájena výstava životního díla Františka Škody k 60. výročí jeho narození. Nechyběli mezi nimi ani jeho spolužáci, kteří si v Libáni při této příležitosti udělali sjezd. Na vernisáži se představila posluchačka brněnské Janáčkovy akademie muzických umění Helena Chalupová; úvodní projev přednesla starostka Libáně Milada Zubatá. Nesmíme zapomenout ani na koncertní vystoupení pražského souboru FIŠLE, jejichž výkon je stále brilantnější a na Starých Hradech už mají řadu nadšených posluchačů. Výstava sama byla četně navštívena a představila předčasně zemřelého umělce v nejrůznějších žánrových podobách – od portrétů a kytic, přes krajinářskou tvorbu až po knižní ilustrace a grafiku. Velmi kladně přijali návštěvníci i katalog, který byl k výstavě vydán (píšeme o něm na jiném místě). Zároveň děkujeme jménem rodiny i pořadatelů všem, kdo na výstavu zapůjčili obrazy Františka Škody a jakýmkoliv způsobem pomohli ke zdaru vernisáže i celé výstavy.
S posledními dvěma letošními výstavami již nemůžeme být tak spokojeni. Jejich úroveň bylo opět vysoká – jak vynikající grafika Zdeňka Farského z Náchoda, tak netradiční šperky a ozdobné smalty Eleonory Reytharové z Liberce. Za pozornost stály i oba zahajovací proslovy akad. malíře Miloše Petery a akad. malířky Evy Kubínové. Slabá byla ovšem návštěvnost, způsobená zřejmě závěrem sezóny; významněji ji nepozvedl ani poutavý plakát Zdeňka Farského, ani zajímavě sestavený program koncertu členů umělecké rodiny Hönigových z Pardubic, který obohatil ono poslední letošní kulturní odpoledne 12. října.
A tak jsme 4. listopadu uzavřeli zámeckou bránu s konstatováním, že celkově se letošní kulturní sezóna na Starých Hradech přes všechny počáteční potíže vydařila a návštěvnost bylo vyšší, než v loňském roce. Na závěr nezbývá než poděkovat umělců i dalším spolupracovníkům, kteří se o její zdárný průběh přičinili. Jmenovitě pak všem zámeckým průvodcům z řad dětí a mládeže, na něž jsme slyšeli jen slova chvály a uznání. Byli to (není-li uvedeno jinak) žáci libáňské školy Eva a Jitka Bílkovy, Jan Bílek (Sobotka), Simona Bočková, Nikola Heršálek, Monika Jouklová, Jana a Lenka Kirschlagnerovy, Petra Korejsová (Jičín), Olga Kůtová, Pavel a Petr Lambertovi, Jana Řezníčková, Renata Svobodová (letos nejpilnější), Renata Šindelářová (Jičín), Iveta Šolcová, Jana a Lenka Šilerovy (Býchory); výjimečně pomohli i další.
Nejsem teoretikem umění a i kdybych jím byl, netroufal bych si hodnotit malířské dílo své matky. Pokusím se však osvětlit poněkud vnitřní zdroje tohoto díla s pomocí několika základních životopisných údajů. Moje matka se narodila začátkem století v Drážďanech, v rodině českého řemeslníka. Studovala tanec a hru na klavír, ráda kreslila karikatury svých přátel. Dráhu sólové tanečnice v Semperově opeře ukončila ve dvaceti letech pro zranění kolena. Vystupovala veřejně jako pianistka, hrála na lužickosrbských koncertech Bjarnata Krawce. Ke konci dvacátých let se rodina vrátila do Čech. Tím matka ztratila veškeré dosavadní umělecké kontakty. Starala se o rodinu. Po smrti obou rodičů se vdala a opět se starala o rodinu. Za druhé světové války pak dokonce živila celou širší rodinu obchodem s papírnickým zbožím.
Má matka byla také vynikající vypravěčkou. Můj dětský svět uměla zabydlit mnoha, často nezvyklými pohádkovými bytostmi. Ale k nejsilnějším zážitkům mého raného dětství patří vedle její klavírní hry a hudby vůbec emotivní vyprávění, hraní, zpívání a tančení operního repertoáru. Poznal jsem tak Vaška a Kecala, Salome a Tosku, Lohengrina a Xerxa mnohem dříve a v mnohem poetičtější podobě, než jsem je později viděl na opravdickém jevišti. Pamatuji se také, že v pozdějších letech vyprávěla stejně sugestivně děje románů, které právě četla.
Avšak teprve v polovině padesátých let, zcela zřejmě pod vlivem úspěchu mé po válce narozené sestry v soutěžích dětské kresby, jako by se náhle protrhla hráz matčiny po léta potlačované fantazie a jejího uměleckého vnímání světa. Za posledních dvacet pět let svého života vytvořila několik set olejomaleb a barevných grafik širokého inspiračního záběru. Od dětsky naivního pohledu na život rodiny přes biblickou, antickou a exotickou tematiku a portrétní malbu až po barevně hýřivou abstraktní malbu, to vše najdeme v jejím díle. Od počátku šedesátých let vystavovala své obrazy v Československu i v zahraničí. Období rostoucího zájmu o její obrazy vyvrcholilo velkou soubornou výstavou ve Staroměstské radnici v létě roku 1969. Pak přišel zlom, nikde nepsaný zákaz vystavování, který byl s jedinou světlou výjimkou menší výstavy v roku 1975 striktně dodržován. Zhoršující se nemoc a umělecká izolace poznamenaly poslední roky jejího života.
K desátému výročí úmrtí proběhla komorní výstava jejích abstraktních grafik v Chodovské tvrzi. Výstava ve Starých Hradech byla tedy první velkou posmrtnou výstavou. Mohli jsme tu vidět řadu obrazů, které dosud nikdy vystavovány nebyly. K nim patří i vůbec poslední obraz z posledních měsíců života, který nese tak charakteristický název Osamělost …
Před časem měl pan Nepil v rozhlase hezké povídání o přírodě. Řekl asi toto: "Nejsem zemědělec, nerozumím této práci, ale až budou obnoveny polní cesty a cestičky, které kdysi v polích bývaly, poznám, že platí zákon o půdě."
Plně s panem Nepilem souhlasím. Kampak se poděly cesty, cestičky, úvozy a pěšinky našeho mládí? Kdepak je cesta nad Bažantnicí, vedoucí až k dubu? JZD ji zoralo až k samému lesu, takže výletníci jsou nuceni jít po poli. S cestou pod Bažantnicí bylo naloženo stejným způsobem. A jmenuji další cesty: od silnice ke hřbitovu k Pánu Kristu, která se tak dobře hodila občanům z Emlerovy ulice, od lípy na Horách do Bystřice, cesta nad Borkem, ačkoliv byla zanesena ve vojenských mapách, rovněž zmizela, pod Borkem je neschůdná a mnoho dalších je prostě pryč.
Jeden nepořádek plodil další. Téměř vyhynuly koroptve, za to přibyla mandelinka, kterou prý k nám shodili američtí imperialisté. Zrušeny studánky, za to přibylo ve vodě dusičnanů a chloru, takže je pro kojence nepoživatelná. Houby nerostou pro špatné ovzduší a lesy jsou, jako celá krajina, zdevastované. Vyhynula spousta živočichů, zanikly mnohé rostlinné druhy. Žaluje Skalka na Záhubech, mrtvý milkovický buk a mnoho dalších krásných zákoutí. Pole jsou udusána těžkými stroji tak, že půda nepropouští vodu a po dešti zůstávají v polích "rybníčky". Sedlák byl vyhnán ze svých rodných lánů a nahradil ho námezdně pracující zaměstnanec, který ve skutečnosti nikdy družstevníkem nebyl. Lidé jdou na procházku, cesta však najednou končí, dále je místo přírody již jen "výrobna" a je nutné se vrátit stejnou cestou zpět.
Pan Nepil řekl: "Obnovení cesty nestojí milióny, to se prostě projede tam a zpátky a je". Připojuji se k němu. Až uvidím známé polní cesty na svém místě, pak uvěřím, že v Libáni vstupuje v platnost zákon o půdě.
V předválečné republice měli vlastenečtí rolníci také svoje branné spolky. Jedním z nich byla Selská jízda (dřívější Banderium), druhým spolkem byla Střelecká jednota. Tato se spojila později s jinými brannými spolky naprosto nepolitickými v tak zvanou Národní gardu. Tento spolek byl pro Libáňský okres v Libáni Starých Hradech, Hřmeníně a ve Psinicích. Vůbec se v našich vesničkách sdružovali mladí lidé dobrovolně k výcviku branné předvýchovy. Tehdejším okresním náčelníkem těchto spolků byl nezapomenutelný Václav Sechtr ze Psinic. Výchova v těchto spolcích byla čistě vlastenecká, členové se v jednotlivých družstvech po vesnicích učili znáti základy vojenské výchovy. Byla to pořadová cvičení, dále veškeré puškohmaty, rozebírání a sestavování pušek a kulometů, dále z telegrafie se učili znát značkovou Morseovu abecedu jak vlajkovou, tak i přístrojovou. V jednotlivých družstvech jsme měli starší vyřazené vojenské zbraně a na střelnici, která byla umístěna ve Psinicích v hostinci (byl k ní použit kuželník bezpečně k tomu upravený), jsme stříleli z vojenských vzduchovek, které jak váhou, tak i podobou se srovnávaly s vojenskými puškami vzor "24".
K tomu je nutno, abych se zmínil o bratru Václavu Sechtrovi, který byl v okupaci nacisty zatčen a tehdejší gestapo jej umístilo v koncentračním táboře v Terezíně. Tam byl později umučen, protože prostě nemluvil a neprozrazoval své bývalé spolupracovníky: Když jsem se dozvěděl o jeho zatčení, z opatrnosti jsem spal na půdě a při sebemenším poplachu jsem byl připraven k útěku, neb jsem neměl žádnou chuť se seznamovat s vyšetřujícími metodami tehdejších nacistů. Býval bych ze stodoly přelezl po dřevěných hambalkách na sousedovu zahradu a po jejich zahradě jsem hodlal utéci z dohledu. Díky Bohu a mlčení bratra Sechtra jsem nebyl nucen použít tohoto plánu. Byl jsem tehdy totiž okresním místonáčelníkem jako četař.
Tímto jsem povinen posmrtně veřejně poděkovat našemu milému bratru Václavu Sechtrovi. Dříve jsem to nemohl provést, poněvadž okupační režim sovětů neměl zájem o tak zvané kulaky, za něhož byl Václav Sechtr považován. Byl totiž majitelem zbytkového statku na rozparcelovaném vrchnostenském dvoře. Budiž čest památce národního hrdiny, za kterého jej považuji.
V té při, kteráž jest mezi Janem Rašínem z Rysenburku a na Staré hradě původem, z jedné, a Petrem Zlivským z Labouně a na Oujezdě Dolejním, synem a dědicem po někdy Janovi Zlivském, i na místě Václava a Jana bratří svých vlastních, pohnaným, strany druhé, tu kdež týž Jan Rašín z Rysenburka a na Staré hradě odpírá tomuto uvázání s komorníkem pražským, kteréž jest učinil Petr Zlivský z Labouně a na Oujezdě Dolejním, syn a dědic po někdy Janovi Zlivským z Labouně i na místě Václava a Jana bratří svých vlastních nedílných let nemajících, v dědiny jeho Jana Rašína, pravě je bejti někdy Petra Zlivského z Labouně, totižto: v Zliv v tvrz, v dvůr poplužím, s v ves celú tudíž v dvory kmetcí s platem a v Staré tvrze v jednu kopu grošů českých platu ročního k záduší s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, kurmi, poddacím kostelním, s mlejnem, s mlýna vinici, s štěpnicí, s chmelnicí i se vší zvolí, s plným panstvím, jakž též uvázání léta tohoto LX. v pondělí před svatým Řehořem učiněné to v sobě drží a zavírá, právě nadepsaný Jan Rašín z Rysenburku, že jest on Petr Zlivský i na místě Václava a Jana bratří svých toho a takového uvázání v nadepsané dědiny učiniti neměl, jakž týž odpor plněji svědčí.
Na to od Jana Rašína ukázán a čten jest zápis z desk nápadný někdy Petra staršího z Labouně Janovi mladšímu z Labouně, smlúvy trhové mezi Janem mladším Zlivským a Benešem Votikem, též mezi Petrem Rašínem a Votikem, vklad trhu Kunše Hokovského, desky kvitancí a svědomí, desky nálezův mezi Václavem Rozberským a Hamzou z Obědovic, mezi Dvořákem Matoušem a Mikulášem Všeliským, mezi Eliškou z Landštejna a Zikmundem Přebozským, mezi Linhartem z Hyršova a Janem Žateckým (zřízení zemská H 2, E 39, F 35, 6 a 7).
Přitom mluveno, poněvadž jest on Petr Zlivský, majíce již léta dávno dospělá, takovým trhům, smlúvám a zápisům až doposavad neodpíral, a tak létům zemským projíti jest dal, protož téhož uvázání i na místě bratři svých mladších let nemajících proti jeho Jana Rašína spravedlnosti že užíti nemá, v tom Jich Milosti že prosí zaopatření spravedlivé.
Proti tomu zase od Petra Zlivskýho jest mluveno, že v tom vkladu a v trhu někdy Jana Zlivského nenachází se, aby on spravedlnost dědicův svých prodávati měl než toliko svou. A protože poněvadž jim zápis nápadní od někdy Petra staršího Zlivského svědčí, že jest to uvázání s komorníkem pražským v též dědiny někdy Petra staršího Zlivského dobře učiniti mohl a předem že má spravedlivá zůstaven býti, poněvadž z toho rodu vycházeti a odcizen bejti nemá. A protož on Jan Rašín takovému uvázání s komorníkem pražským že jest neměl odpírati, k tomu davše čísti zápis nápadní, kterýž učinil někdy Petr starší Zlivský, uvázání s komorníkem pražským, též smlouvy trhové, kteréž od původa ukázané a čtené (zřízení zemská F 29, Z 22). Dále mluveno, poněvadž on Jan Rašín jiné žaluje a jiné ukazuje a vede, což na ten čas pře s ním nemá, že jest ten odpor na zmatek udělal a že jemu postačiti nemá. Nato ukázavši zřízení zemské F 27 a s tím že se Jich Milostem i na místě bratří svých mladších let nemajících poroučí k spravedlivému opatření.
Tu páni Jich Milost a vladyky na plném saudu zemském slyševše strany a jich z obou stran přelíčení, desky zápisův trhův a nálezův, smlauvy, trhové, uvázání s komorníkem pražským, zřízení zemské a svědomí, toho všeho s pilností pováživše nalezli a Vilím z Rožmberka a na Krumlově, správce a vladař domu rožmberského, Zbyněk Berka z Dubé a z Lipého na Mělnice a Zákupy, Jeho Milosti císařské komorník a nejvyšší komormistr Království českého z pánův, Petr Bechyně z Lažan na Píčině a Buštěhradě podkomořího Království českého z vladyk, panský a vladycký potaz vznesli.
Poněvadž jest se to z zápisu, kderýž jest někdy Petr starší Zlivský z Labouně též někdy Janovi mladšímu z Labouně, strýci svému učinil, našlo a vyhledalo, že témuž Janovi z Labouně statek svůj Zliv s jeho příslušenstvím po smrti své zapisuje tak, aby to držel, prodal, zastavil, zapsal, s tím jako s svým vlastním učinil a naposledy v témž zápisu proti tomu jest vejminku udělal, aby týž statek vždycky v nápadu na nejstaršího strýce toho rodu připadl, z čehož se nachází, že týž zápis zřetedlně sám proti sobě jest. Nadto vejš i to jest on Jan Rašín pokázal, že nadepsaný někdy Jan z Labouně nemajíce sám tehdáž ženy ani dědicův, týž statek Zlivský někdy Votikovi z Labouně strejci svému, kterýž tehdáž téhož nápadu nejbližší byl, prodal za kderýto peníze a sumu on Jan což jest přes dluhy a závady jeho někdy Petra na tom statku zlivským zapsané zbylo, jináč statek totiž Dolní Oujezd jest kaupil, kteréhož on Petr Zlivský jakožto dědic s bratřími svými až podnes v držení a užívání jsou. A i to se jest našlo a vyhledalo, že sou tomu prodaji, kterýž jest Votik z Labouně někdy Petrovi Rašínovi, otci téhož Jana Rašína týž statek zlivský prodal a ve desky vložil, více nežli jedna léta zemská prošla, čemuž jest on Petr z Labouně časně žádného odporu dskami nečinil. Z těch příčin dává se jemu Janovi Rašínovi proti němu Petrovi Zlivskému i na místě bratří jeho za právo, takže jest ten odpor tomu uvázání jeho dobře učiniti mohl, a Jich Milosti jeho Jana Rašína při témž statku zlivském jakožto dědictví jeho zůstavovati ráčí a škody Jich Milostem z hodných příčin mezi stranami zdvihati ráčí, dal památně.
Tento vejpis dán jest z desk zemských s povolením pánův Jich Milosti a vladyk z plného soudu zemského, pod pečeťmi Jakuba Menšíka z Menštejna a na Mokropsích, místosudího Království českého, a Bohuslava z Michalovic etc., místopísaře téhož Království českého, v středu po svatém Jakubu apoštolu Páně léta 1590.
Bohuslav z Michalovic
místopísař Království českého
V kvartetu trhovém zeleném léta 1530 v středu po svatém Františku M3.
Přepsáno podle platných zásad.
V předminulém čísle LSK kritizovala archeoložka jičínského muzea Eva Ulrychová jen částečně oprávněně stať o výsledcích záslužné činnosti archeologického kroužku dětí, vedeného průvodkyní muzea Evou Ulrichovou. Střet názorů mezi oběma pracovnicemi jedné instituce proběhl i na stránkách týdeníku Český ráj (18. a 25. 1. a 15. 2. 1991).
"Každý se má vyjadřovat pouze k tomu, co ovládá a k čemu je kompetentní", píše E. Ulrychová v LSK č. 3, roč 14, 1991, na straně 47. Potom však musím čtenářům LSK na příkladě lokality Psinice ukázat na následující fakta: E. Ulrychová uvádí: "Jižně od Psinic není žádné hradiště. Tuto myšlenku uvedl do literatury J. Pažout v roce 1927". A dále píše, že následoval "terénní průzkum s výsledným vyloučením hradiště." Ve skutečnosti:
1. Hradiště u Psinic uvedl do literatury již roku 1881 V. J. Černý, v časopise Památky archeologické (roč. XI, 1878–1881, s.132); nikoli tedy až J. Pažout.
2. Žádný terénní průzkum nemůže vyloučit existenci rozoraných valů málo osídleného hradiště. Předběžnou zprávou o průzkumu není závěr možný.
3. Dnešní ředitel historického muzea Národního muzea, známý archeolog dr. Karel Sklenář, CSc., předpokládá existenci psinického hradiště i po terénním průzkumu, shodně s mým názorem (LSK, roč. 6, 1983, s. 53).
(Pokračování) – předchozí článek)
K 1. Čs. armádnímu sboru v SSSR.
Tehdy jsem měl hodnost podporučíka. Před odjezdem pluku se dostavil mezi nás velitel Čs. vojenské mise v Jeruzalémě gen. Gak (Mézl). Vysvětlil nám, že v Anglii je přebytek nezařazených důstojníků, že tam nebudeme žádoucí. Bylo nám nabídnuto uplatnění na kávových plantážích v Habeši (Etiopii), kaučukových plantážích v Jižní Africe, ve válečném průmyslu, případně jako letečtí pozorovatelé zbraní. Nehovořilo se však o možnosti přihlásít še do SSSR, což učinila většina záložních důstojníků. Upozorňovali jsma na to, že v SSSR je nyní hlavní těžiště války. Záviděli jsme našim kamarádům na východě, kteří aktivně bojovali a měli za sebou již úspěšný boj u Sokolova.
Na základě našeho rozhodnutí jsme byli zařazeni do stavu s. vojenské mise v Jeruzalému. Byl nám vyplácen pravidelný měsíční plat přes 40 anglických liber. Bydleli jsme a stravovali se soukromě. Dá se říci, že jsme neměli co dělat a měli stále dovolenou, zazatímco naši kamarádi v SSSR šli z boje do boje. Vzoli jsme tedy zavděk, když Angličani využili našichbojových zkušeností a přidělili nás do kursu S. U. S. (Sub Unit Commanders) nižších velitelů, který trval tři týdny. Zde jsme vlastně my učili Angličany, kteří ve vedení pěších jednotek měli daleko menší tradici i zkušenosti.
Nastalo dlouhé čekání na vyřízení pasů, víz a vyjmutí ze stavu pod britským velením. Volný čas jsme každý využili individuálně cestováním a poznáváním památek v Palestině a Egyptě. Postupně odjely dva transporty těch šťastnějších do SSSR. Pro mne tím významným dnem byl 5. květen 1944.
Odjeli jsme z Haify vlakem do Damašku, pokračovali luxusním autobusem přes iráckou hranici do Bagdádu, odtud různými dopravními prostředky do Iránu přes Ahwaz v Perském zálivu do Teheránu. Zde jsme tři neděle trávili čas ve společnosti čs. přátel. 5. června časně ráno jsme na letišti pozorovali úchvatný východ slunce za nejvyšší horou Demawend. Paprsky měly podobu zlatých prutů, rozbíhajících se na všechny strany. Probudilo to v nás krásné naděje, které jsme vkládali do SSSR.
Start byl přesně v 6 hodin letadlem typu Douglas-Dakota. Letěli jsme podle Kaspického jezera na Baku, kde bylo mezipřistání, přes Astrachaň v ústí Volhy, přelétávali jsme Stalingrad a viděli bezútěšné trosky města se sutinami po obou stranách řeky. Naším cílem byla Moskva, kde jsme se zdrželi 10 dní. Byli jsme přivítáni na čs. vojenské misi jejím velitelem gen. Heliodorem Pikou. Na naši počest byla uspořádána recepce za přítomnosti vysokých představitelů moskevského vedení. Přítomni byli velvyslanec Fierlinger, Dr. Nejedlý, Kopecký, Slánský, Šverma a jiní. Byly poskytnuty obsáhlé informace o pobytu v Moskvě a dalších úkolech. Těch pár dní v hlavním městě jsme využili k návštěvě divadel, galerií a muzeí, navštívili Kreml a svezli se metrem.
V polovině června jsme odjeli vlakem do Kyjeva, cesta trvala dva a půl dne. První dojmy z hlavního města Ukrajiny byly ovlivněny následky války, která se přehnala městem. Hlavní třída Kresčatik byla zcela zničená nezůstal kámen na kameni.
Od našich vojáků, kteří byli na dovolené po zranění, jsme se dověděli mnohé podrobnosti z bojů a života jednotek v poli. Sešli jsme se se známými z Polského legionu, s nimiž jsme se rozešli při odjezdu na Střední východ. Všichni měli za sebou těžký křest ohněm, většinou byli po zranění, několik bez ruky či nohy. Celá řada jich padla v bojích. Vybavovali jsme si jejich tváře, vzpomínali na různé příhody s nimi. Maně se nám vynořily boje prožité na bojištích s 11. praporem a 200. plukem a srovnávali je s východní frontou. Trochu jsme tím byli zaskočeni.
Obraz těžkého života, kde nedávno zuřily tvrdé boje, byl stále otřesnější. Nacisté ničili vše na co přišli. Asi si již uvědomovali nebo vycítili, že válka je pro ně ztracena. Všude jen rozvaliny a spáleniště, téměř neexistoval nepoškozený dům. Mnohde zůstaly trčet jen komíny. Vždy se však našlo něco k ukrytí pro polní ubytování, ať to bylo nejprve v Proskurově, sídle 2. paradesantní brigády či v Jarmolincích a posléze v Kamenci Podolském. To byla naše přestupní stanice na cestě k jednotce. Překročili jsme rumunské hranice a auty se přepravili do prostoru Sadagura – Sniatyn, kde se formoval 1. čs. armádní sbor.
Byl jsem přidělen k 1. pěší brigádě, 10 dní jsem působil u dělostřeleckého oddílu jako velitel 1. protiletadlové baterie. Pak jsem byl ustanoven velitelem 1. pěší roty 2. polního praporu, jemuž velel škpt. Knop. Dokončovala se organizace sboru, intenzivně se cvičilo, odstraňovaly se všechny materiálové nedostatky, prováděla se taktická cvičení uskutečňovaly se ostré střelby, nacvičoval boj v lese, osadách i proti tankům.
28. července jsme opustili místo našeho výcviku směrem na Lwow. Pro každý den byl stanoven úkol a cíl, předem vysláni ubytovatelé. Přesun se prováděl jen v noci. Jako velitel jsem měl k dispozici koně. Pohyb v těžkém terénu ukrajinské černozemi, kde byly rozbahněné cesty, místy s půlmetrem bláta, byl vysokou školou fyzické zdatnosti vojáků. Často jsem slezl s koně pomohl těm nejslabším, vzal jim pušky a nesl je sám. Na místo jsme docházeli s velkými časovými rozdíly, za námi jel trén, který naložil opozdilce.
29. srpna v obci Grušatiči v okrese Sambor nás zastihla zpráva o vypuknutí Slovenského národního povstání. Očekávali jsme tedy, že budeme zasazeni ve směru k předhoří Karpat, což potvrdily další dny. 7. září večer jsme dosáhli východiště útoku nedaleko města Krosno a druhý den zrána byla zahájena Karpatsko-dukelská operace.
– Zájem tisku poutaly opět především výstavy na zámku. Povšimly si jich: Práce 31. 7. (J. Kremanová a spol.); Ateliér 5. 9. (J. Cheben); Mladějovský zpravodaj č. 1, Český ráj 60. 8. a 6. 9.; Právo lidu 31. 8., Pochodeň 2. 9., Pojizerské listy 4. 9. a Svobodné slovo 4. 9. (L. Pokorná); Pojizerské listy 4. 9.; Právo lidu 31. 8., Svobodné slovo 12. 9., Pochodeň 11. 9., Český ráj 27. 9, a Ateliér 19. 9. (V. Hendrych); Mladějovský zpravodaj č. 1/91, Právo lidu 10. 9., Pochodeň 13. 9., Ateliér 19. 9., Svobodné slovo 19. 9., Pojizerské listy 25. 9, a Český ráj 27. 9. (Fr. Škoda); Svobodné slovo 10. 10., Pojizerské listy 16. 10., Ateliér 17. a 31. 10. a Lidové noviny 26. 10. (D. Reytharová); Mladějovský zpravodaj 1/91, Svobodné slovo 10. 10., Pojizerské listy 16. 10., Ateliér 17, a 31. 10. a Lidové noviny 26. 10. (Z. Farský).
– Naše rodina č. 46/91 otiskla kresbu Starých Hradů na mapce Milana Myslivečka s krátkým textem o zámku.
– O oslavě 73. výročí vzniku ČSR v Sedlišti referoval Český ráj 8. 11.
– Básně sedlišťské rodačky Milady Zubatá Předpověď a Vidění uveřejnil Český ráj 8. 11.
– V Českých a moravských zemědělských novinách 18. 9. jsme nalezli pojednání o sedlišťském rodáku ing. Františku Mikoláškovi.
– Životopis dr. Jindřicha Taubera připravil Vladimír Mikolášek pro Pojizerské listy 2. 10.
– Zprávu o činnosti pracoviště LA PNP ve Starých Hradech otiskl králové hradecký knihovnicko-informační zpravodaj U nás č. 3/91.
– Aukci starohradské zámecké restaurace propagoval Český ráj 6. 9.
– Vzpomínku na Marii Kůželovou se Sedlišť zveřejnil Český ráj 8. 11.
Vacina Ladislav: Tvorba východočeských autorů 1986 (Státní vědecká knihovna Hradec Králové 1990, 146 s.). V táto záslužné bibliografii je opět čestně zastoupen i náš časopis (zaznamenány jsou básně M. Zubaté, Jar. Mouchy a J. M. Paláta, studie I. Slavíka, M. Jankoviče a A. Fetterse a článek O. Duba). Dále zde jsou uvedeny brožury P. Chalupy (F. Kaván) a K. Bílka (L. Mašínová), další básně J. Mouchy, pohádka Martiny Haňkové a článek v Předvoji o kulturních akcích ve Starých Hradech.
František Škoda – katalog k jeho výstavě ve Starých Hradech vydala Osvětová beseda Staré Hrady za finanční pomoci referátu kultury Okresního úřadu v Jičíně. Hezká knížka obsahuje reprodukce 28 prací Františka Škody, 2 básně Jiřího M. Paláta, úvodní text PhDr. Pavla Chalupy a životopisné údaje o umělci s přehledem jeho výstav. Část nákladu si zakoupili návštěvníci výstavy, část odkoupily místní závody a 3 úřady (zvláště děkujeme VKUSu, Plastimatu, Škrobárnám, ZD Budoucnost Libáň a Obecnímu úřadu Dětenice). Naše čtenáře upozorňujeme, že máme ještě několik výtisků k dispozici – napište si, knížka stojí 15 Kčs.
Státní svátek 28. říjen vzpomnělo obecní zastupitelstvo a Sbor dobrovolných hasičů v Sedlištích malou oslavou u pomníku padlých z 1. světové války. Na předchozí veřejné schůzi podepsali občané Výzvu občanů k zachování společného státu.
Starým Hradům pomáhají i v letošním roce četní nezištní přátelé. 12.–13. října to byl ing. Igor Holub s kamarády, o čtrnáct dní později prof. Lauschmann z gymnázia na Korunní třídě v Praze se svými studenty. Podíleli se na údržbě zeleně, na úklidových pracích a na stavbě archivních regálů. Děkujeme!
Blahopřejeme Dolnímu Bousovu, který získal v letošním roce statut města! Oslavy vyvrcholily v říjnu několika výstavami, besedou o dějinách města a slavností, na níž se dostavil i císař Rudolf II.
Rozkazem ministra obrany Luboše Dobrovského ze dne 16. 5. 1991 byl dnem 10. května 1991 povýšen mimořádně do hodnosti plukovníka ve výslužbě major Adolf Černý z Tanvaldu. Stalo se tak v rámci rehabilitací za postihy za občanské a politické postoje v letech 1948–1989. Blahopřejeme a těšíme se na pokračování jeho vzpomínek z válečných let!
Starohradskou zámeckou galerii obohatil dr. Petr Pokorný obrazem od své matky a grafik Zdeněk Farský svým dílem Vysoké stromy. Děkujeme!
Kulturní kalendář: 1. 10. 1881 zemřel v Kopidlně obrozenecký kantor a skladatel prvních polek František Matěj Hilmar. 22. 11. 1951 zemřel dětenický rodák, významný český historik Václav Chaloupecký. 9. 12. 1986 zemřel oblíbený libáňský učitel a kulturní pracovník Vojtěch Španihel. 16. 12. 1881 se narodil učitel a vlastivědný pracovník Libáňska Václav Fejfar. 29. 12.1966 zemřel univ. prof. Josef Kopal, romanista, rodák ze Hřmenína.
Pozorní čtenáři našeho časopisu se pamatují, jak jsme před časem chválili libáňskou judistku Romanu Kyzivátovou za brigádnickou práci na zámku. Dnes jí můžeme blahopřát k sňatku, který uzavřela 19. října 1991 v Jičíně s Františkem Víchem z Kamenice.
Jubilea: 80 let se dožil 12. 12. náš dlouholetý čtenář Josef Podhajský z Lična. Sedmdesátiny oslavil 3. 12. Josef Plachý, dlouholetý předseda MNV Staré Hrady. 55 let se dožili 23. 10. Josef Hrdý ze Sedlišť a 4. 12. Jitka Popadičová ze Starých Hradů. 50 let bude 14. 12. Bohuslavu Zumrovi ze Starých Hradů. Blahopřejeme!
Starohradský rodák pan Jan Poláček, třebaže žije už dlouhá léta mimo obec (naposledy v Besigheimu v Německu), zůstává srdcem a duší Starohraďákem. Často se sem vrací (jako emigrant ovšem po určitou dobu nemohl), často telefonuje, od počátku spolupracuje s naším časopisem (i dnes přinášíme jeho zajímavý vzpomínkový článek). A tak novinkou pro naše čtenáře je asi jen to, že se 25. listopadu dožívá v plné svěžesti 80 let. Blahopřejeme a těšíme se na další spolupráci!
Akad. malíř Zdeněk Mlčoch se dožil 18. listopadu sedmdesáti let. Atak si můžeme znovu připomenout jeho přátelský vztah ke Starým Hradům, kde uspořádal v roce 1975 jednu z prvních uměleckých výstav. Zámeckou galerii obohatil tehdy krásným obrazem zámku, v živé paměti je i jeho starohradská novoročenka a obdobný motiv použil i na exlibris pro své přátele. Zdeňku, blahopřejeme, děkujeme a nechť Tvá bohatýrská postava ještě mnohokrát překročí zámecký práh.
Pan Jaroslav Čuban se dožívá 14. 12. 1991 sedmdesátin. Když ho potkáte, neuvěříte, ale matriky nelžou. A tak mu znovu děkujeme za jeho obrovskou práci, kterou vykonal pro obnovu Starých Hradů. Jako výborný kovář sem zhotovil nesčíslně kování, klik, luceren, zábradlí a dalších výrobků, ale když bylo potřeba, pomohl i při betonování a podobně. Před deseti lety uspořádal na zámku i výstavu svých uměleckých prací. Tak hodně zdraví do dalších let!
Pán Antonín Čapek ze Sedlišť oslavil 5. listopadu 75. narozeniny. Patří k dlouholetým veřejným pracovníkům obce, nechyběl snad na žádné brigádě, byl dlouholetým předsedou místních hasičů. Mnoho zdraví do dalších let přeje obecní zastupitelstvo i výbor Sboru dobrovolných hasičů jménem všech spoluobčanů!
Narození: Manželům Říhovým ze Starých Hradů se 14. 9. narodila dcera Hana. – Rádi oznamujeme i narození tří našich "přespolních" občánků: 16. 9. spatřil světlo světa Martin Novotný z Hlušic, který bude jistě rád jezdívat k prababičce, pradědečkovi, babičce a dědečkovi Tuláčkovým do Starých Hradů – a Mackovy v Sedlištích bude mít jistě ráda jejich vnučka a pravnučka Veronika Toboříková z Libáně, která se narodila 30. 9. a vnuk a pravnuk Libor Kanaval z Libáně, který se narodil 11.11.
Protože bylo 19. 9. 1991 (číslice jdou za sebou stejně zepředu i zezadu), otevřela se starohradská svatební síň i v tento den, ač byl čtvrtek. Petru Janďourkovi z Kopidlna a jeho choti Veronice roz. Poustkové přejeme na společné cestě životem hodně štěstí.
Sňatky: 18. 5. byli v Mladé Boleslavi oddáni Irena Zumrová a Libor Grossmann ze Starých Hradů. – 31. 8. uzavřeli v Železném Brodě sňatek Františka Kotlářová z Jičína a Václav Hájek ze Starých Hradů. Blahopřejeme.
Za Josefem Bernkopfem. Patřil neodmyslitelně k Libáni, kde prožil téměř celý život. Nejprve dlouholetý městský úředník, později tajemník a předseda MNV, nakonec důchodce. Přitom funkcionář mnoha spolků, dlouholetý vedoucí kina – a hlavně dokonalý znalec Libáně minulosti i současnosti. Spolupracoval i s naším časopisem – ale to vše už musíme psát v minulém čase, protože 25. srpna ve věku 71 let po kratší nemoci zemřel. Věnujeme mu tuto krátkou vzpomínku jako poděkování za jeho práci – a věříme, že později nám jeho spolupracovníci napíší vzpomínku obsáhlejší. Rádi ji otiskneme.
Český archeolog PhDr. Rudolf Turek, DrSc., dlouholetý vědecký pracovník Národního muzea, zemřel v Praze 13. listopadu 1991 ve věku 81 let. Rodák z Mladé Boleslavi, nezapomínal po celý život na svůj kraj a ač byl vědcem světového formátu, ochotně psal i do regionálních časopisů a sborníků. Také naše Listy se chlubily jeho spoluprací a v živé paměti máme i jeho vynikající přednášku o nejstarších dějinách našeho kraje. Nezapomeneme!
Herečka Jara Dítětová patřila k těm mnoha umělcům, kteří si oblíbili Staré Hrady a často sem zajížděli. Naposledy zde recitovala letos na jaře na vernisáži výstavy obrazů Vlastimila Šika. Bylo to skutečně naposledy, protože tato velká česká umělkyně zemřela v Praze 9. listopadu 1991 ve věku 65 let. Nezapomeneme!
Paní Zdenka Vojtíšková, manželka a spolupracovnice libáňského kulturního pracovníka, učitele Františka Vojtíška, zemřela 4. října ve věku 83 let. Třebaže žila již několik let mimo Libáň (v Jičíně a v Domově důchodců v Mlázovicích), udržovala s městem trvalý styk a měla zde mnoho přátel. Nezapomeneme!
Paní Vlasta Knapová, manželka spisovatele Josefa Knapa, se ráda zastavovala ve Starých Hradech a pozorně sledovala kulturní život na zámku. Nedávno jsme dostali smutné oznámení, že 3. října 1991 zemřela v Praze. Budeme vzpomínat!
Úmrtí: 10. 11. zemřela v domově důchodců bývalá starohradská občanka Blažena Elederová ve věku 86 let.
Vážení přátelé, končíme další ročník Listů starohradské kroniky, který vyšel i v současným těžkých ekonomických podmínkách díky Vaší obětavosti. Téměř všichni odběratelé zaslali zvýšené předplatné, takže jsme časopis mohli vydávat i za stále rostoucích cen. Nezanikl jako mnoho jiných periodik. Je to zásluha všech dopisovatelů, pracovníků redakce a administrace, zaměstnanců mnichovohradišťské tiskárny, libáňské pošty i všech čtenářů. Ti všichni vytvořili velkou rodinu přátel Starých Hradů, Sedlišť i celého Libáňska a "kronika", jak časopisu důvěrně říkáme, je naším společným pojítkem. Zvláště jsme vděčni našim nejvěrnějším čtenářům i důchodcům, kteří zasílají často velmi vysoké částky.
K tomuto číslu přikládáme složenku na předplatné pro příští rok. Nechceme ho zvyšovat, jedno číslo bude opět stát 5 Kčs, takže předplatné na celý rok by mělo být 20 Kčs, k nim však musíme připočítat nově zavedený poplatek Státní spořitelny. Ta totiž vybírá pro sebe z každé složenky 2,24 Kčs. To znamená, že díky tomuto poplatku přijdeme téměř o 2 000 Kčs, počítáme-li, že odběratelů je skoro 900. Pravda, s několika odběrateli se tímto číslem loučíme, ale naopak vítáme nové čtenáře a věříme, že budou s časopisem spokojeni.
Na závěr přejeme všem čtenářům i spolupracovníkům hodně zdraví a spokojenosti v novém roce, hodně štěstí ve svobodném Československu.