Ze Soboteckých písniček

Ze školy pan mládenec
hezký jako kvítí
tvářičky má červené,
očka jen mu svítí.

Když on sedne k varhanům
a klávesy stiskne,
každé děvče v kostele
div si nezavýskne.

I ti svatí ze dřeva,
co jsou na oltáři
při té krásné muzice
veselostí září.

Po roce

Mohli jsme však navázat na dobrou práci bývalého občanského výboru a stejně tak jsme mohli počítat s pomocí hasičského sboru i většiny ostatních obyvatelů.

Prvním větším problémem bylo zachování prodejny v obci. Ředitel Jednoty Nová Paka ji označil za nerentabilní a hodlal ji v polovině roku uzavřít. K tomu však nedošlo, neboť ji obecní úřad pronajal slečně Janě Svobodové, ta ji velmi rychle za přispění členů rodiny i dalších občanů nákladně zrenovovala a 1. července otevřela. Dnes je tu milé a útulné prostředí a chybí snad jen vývěsní štít nade dveřmi.

Také jednání se ZD Budoucnost Libáň o dislokačních poplatcích proběhlo klidně a družstvo provedlo v rámci placení poplatků mimo jiné zahrnutí černé skládky nad obcí, navezení škváry na zimní posyp cest atd.

Složitější je situace s vodou. Protože máme nový vodovod, povolil VaK odběr vody ze zdejšího hydrantu pro odběratele z okolí při potížích s vodou v jejich obcích. A tak sem jezdí cisterny z cihelny Osenice, z Bystřice aj., tlak kolísá, znečišťuje se silnice a okolí hydrantu – a náprava se stále jen slibuje.

Také elektrikáři občas zapomenou, že jsme samostatná obec, nenahlásí plánované přerušení dodávky elektrického proudu – a vznikají nepříjemnosti. Ale přislíbili finance na opravu omítky transformátoru v obci.

I se správou spojů v Hořicích jsme vedli dlouhé jednání o přemístění veřejné telefonní stanice, které se teprve nyní schyluje k úspěšnému zakončení.

Velkým problémem v obci je havarijní stav obecních cest, zvláště na návsi. Pracovníci Okresní správy silnic prověřili stav, přeměřili metry, spočítali náklady – a nezbylo než požádat o pomoc okresní úřad. Jeho vedoucí pracovníci uznali oprávněnost naší žádosti, zařadili akci do návrhu rozpočtu, schůze starostů návrh schválila a okresní shromáždění toto rozhodnutí potvrdilo. A tak se, věřme, letos Sedliště dočkají vyřešení alespoň části tohoto letitého problému.

Mohli bychom zde ještě dlouho psát o vydařených akcích pro děti (Mikulášská nadílka, dětský karneval), o dárcích pro důchodce, kteří slaví kulatá životní jubilea, o oslavě 28. října, o sčítání lidu i o rekonstrukci elektriky ve sběrně mléka, o obnovené obecní kronice, o údržbě zeleně v obci (včetně vysazení nového smrčku u Švehlova pomníku). Obecní úřad jsme předzásobili otopem a svítidly. Měli jsme záštitu nad výstavou obrazů Mařenky Javůrkové ve Starých Hradech, snažíme se zajišťovat ochranu památek v katastru obce i bledulí Na bahnech.

Všechno se nám samozřejmě nepodařilo. Nemáme dořešen odvoz odpadků, ve špatném stavu je místní rozhlas (takže je těžko rozumět hlášením i třeba koledám o vánocích), ČSAD nepovolilo zřízení zastávky linky Pecka–Praha v obci, mládež čeká na vrácení peněz bývalého SSM. Hlavně ale chybí pochopení některých občanů pro naši snahu o zlepšení vzhledu obce. Nechávají volně pobíhat své slepice, husy a psy – a asi nezbude nic jiného, než tvrdě začít s pokutami.

Ale klady převládají. Občané vítají, že bez velkého schůzování a úřadování se snažíme co nejvíc pro obec a její obyvatele udělat. A tak obecní úřad sice nemá úřední hodiny (požadavky občanů se vyřizují kdykoliv), ale osvětlení v obci svítí, živnosti se začínají rozmnožovat, občané se o obec starají.

Nakonec nezbývá, než srdečně poděkovat za veškerou práci pro obec členům obecního zastupitelstva, členům Sboru dobrovolných hasičů, mládeži, prostě všem občanům, kteří se snaží pro Sedliště podle svých sil pracovat.

Karol Bílek, starosta obce

Pracoviště LAPNP Staré Hrady v roce 1991

Celkem bylo zpracováno skoro 25 000 archivních jednotek, do tisku byly odevzdány čtyři soupisy. Pracoviště navštívilo 43 badatelů (mezí nimi i cizinci z Itálie, USA a Kanady), vykonali 163 badatelských návštěv. Také ostatní odborné práce byly včas prováděny, mimo jiné bylo odesláno 214 výpůjček archivního materiálu do pražské studovny. Zlepšilo se zabezpečení depozitářů, postavili jsme regály v poslední místnosti ve 2. patře gotické části zámku, vymalovaly se chodby jeho renesanční části. Zaměstnanci se podíleli i na přednáškové činnosti, psali do tisku a pomáhali při organizování kulturního života na zámku a při jeho údržbě, při provádění návštěvníků atd. Tím se vytvořily další předpoklady pro rozvoj tohoto pracoviště v příštích letech.

Karol Bílek

Milí, rozmilí …

Kdy: v sobotu dne 24. srpna 1991 od 14 hodin.

Těšíme se na shledání, na pobesedování a popovídání o všem krásném, co jsme prožili."

Stálo v pozvání pro osmdesát ochotníků.

Setkání se uskutečnilo a nyní již patří minulosti. Sešlo se nás na sedmdesát. Dovolte mi několika větami vrátit se k němu.

Úvodní slovo patřilo samozřejmě paní Chaloupkové, která byla hlavní organizátorkou kulturního dění v Bystřici a nyní se stala hlavní organizátorkou setkání. Z něho cituji:

"Vážení moji milí přátelé,

upřímně a srdečně vás vítám na naší divadelní vzpomínkovou schůzku. Zvláště srdečně vítám našeho nejstaršího hosta, rodáka z Bystřice, básníka a dopisovatele Listů starohradské kroniky, pana Jaroslava Mouchu z Prahy. Vítám také našeho pana starostu Jiřího Vohnouta a jeho spolupracovníka pana Františka Macka. Zvláštní pak přivítání patří paní Jarmilce Havelkové z Prahy, roz. Kyzivátové z Bystřice. Ta vlastně dala podnět k této naší přátelské schůzce. O její průběh přebral veškerou starost Pepa Louda.

Mám velkou radost, když Vás vidím tolik před sebou. Je to již hodně dávno, mnoho vody proteklo bystřickým potůčkem od doby našeho prvního setkání v této milé hospůdce u Barkmanů. Byli jste všichni školními dětmi, ale to nevadilo vašemu hereckému talentu. Snažili jste se všichni s opravdovou radostí, abyste vždy dobře zvládli svoje role, které vám byly přiděleny. Za tuto vaši pilnou práci a námahu jste byli vždycky odměněni potleskem a uznáním obecenstva, které rádo navštěvovalo vaše divadelní hry. Tolik jich bylo a všechny ty pohádky jste dobře sehráli. To bylo radosti potom! Dnes ještě o tom všem pamětníci vyprávějí.

Mládí uplynulo, léta nám všem přibývala a na vše zbyly jen milé a hřejivé vzpomínky, kterými se ráda obírám. Zpříjemňují mi všední dny mého života. V nich se vracím do doby vašeho mládí, živě vás vidím před sebou, jak tančíte s elánem besedy: v české – sedláka furianta, v moravské hrdé a pyšné hanácké řady a ve slezské besedě – jemné žehnání.

Byly to opravdu hezké a milé chvíle, prožité ve vašich řadách a s vámi. Na to se nikdy nezapomíná, i když dávno minula ta doba, kdy život byl před vámi. Dnes, kdy hlava stříbrem prokvétá a šíje se k zemi kloní, zbývají na vše jen vzpomínky, za které vám srdečně děkuji, protože jimi slunko prozařuje podzimní dny mého života.

Vy jste se rozlétli do světa, abyste si našli nový domov a v něm založili rodinné štěstí.

Na vaše místa nastoupili však jiní ochotníci, aby pokračovali v divadelní dráze, kterou jste začali, s tím samým nadšením, jako vy. Ráda jsem přijala jejich pozvání a pracovala s nimi. Proto také i vy, moji milí přátelé, příjměte upřímný dík za vaši spolupráci, kterou jsme měli všichni rádi. Snažili jste se a s elánem dokázali, aby vaše výkony byly vždy jen nejlepší, což se vám dařilo. Takže jsme byli všichni spokojeni. Na vše si vzpomínají občané, kteří rádi chodívali pobavit se vaším uměním. Ať to byly kabarety, estrády, besídky či slavnosti, ale hlavně to byla divadelní představení, která vyzněla vždy výborně. Proto dobrá pověst bystřických ochotníků se rozletěla daleko do kraje, kde ještě žije v paměti.

Moji milí přátelé, děkuji vám ještě jednou hlavně za ty krásné vzpomínky. Mám velkou radost z tohoto setkání, že se s vámi ještě jednou mohu přátelsky pozdravit a stisknout upřímně ruku. Přeji vám hezké pobavení a dobrou náladu.

O pěknou zábavu se hlavně postarají dva Pepové – a to: Pepa Malý (hudba) a Pepa Louda (zpěv) a s nimi ostatní sbor – Dáša Hrdinová, Pepa Masák a Libuška Hlavatá. Vy všichni se přidejte. A aby to bylo opravdu hezké, zvedněme číše a připijme si na zdraví a zdar našeho setkání."

Nejedno oko se při jejím přivítání orosilo slzami dojetí. Poté se ujal slova pan Škaloud, který neváhal za svou zálibou "zahrát si divadlo" vážit cestu z Bílska i několikrát týdně na zkoušky do Bystřice. Na jeho pokyn jsme zavzpomínali a uctili minutou ticha ty, kteří se již nedožili tohoto setkání.

Dále Jarmila Havelková-Kyzivátová, autorka článku "Nebylo zapsáno v kronice" z LSK č. 1/1991, přečetla jeho obsah, který s pozorností přítomní vyslechli. Vždyť se týkal všech, byl o divadle a o společenském dění, na kterém se přítomní více či méně podíleli.

Čestným a váženým a také nejstarším hostem byl pan Jaroslav Moucha. Rádi jsme vyposlechli jeho zdravici a vtipnou báseň, kterou složil na počest našeho setkání.

Vyzvali jsme též bystřického kronikáře pana Pluhaře a jeho snachu Annu Pluhařovou, která nyní převzala vedení kroniky, aby nás seznámili s fakty, které jsou zapsány o divadle v kronice obce. Bylo to zajímavé vyprávění; například o dvou divadelních spolcích, které rozvíjely činnost hlavně v době první republiky. Paní Olga Malinová-Vrbová, jejíž otec byl členem Besedy, vzpomíná, jak se u nich v bytě scházeli ochotníci na zkouškách, zpívalo se, na housle doprovázel pan Václav Hlavatý z "baráku č. 8." Činnost spolku Petrtýl jsme si připomněli životopisem Antonína Petrtýla, který založil divadlo nejen v Bystřici, ale i ve svém druhém domově v Americe, v Chicagu. Jeho touha po vlasti byla veliká. Proto vznikla myšlenka vypravit divadelní loď do Čech a A. Petrtýl byl zvolen za vedoucího výpravy, k níž složil píseň "Touha po vlasti", kterou jsme si též vyposlechli. A tato výprava se opravdu uskutečnila.

Naše setkání zpestřovala hudba i zpěv. Vždyť den před tím do jedné hodiny v noci zkoušeli účinkující svůj repertoár. Patří jim poděkování: J. Loudovi, J. Malému, L. Hlavaté, D. Hrdinové a I. Malé. Samozřejmě hráli a zpívali pro naše potěšení. Každý z nás měl slovo, kdy mohl vyprávět něco o sobě, co prožil za léta, co jsme se neviděli. Z vyprávění účastníků vyjímám několik glos. Nechť mi prominou ostatní, které nejmenuji, i když jejich obsah byl neméně zajímavý. Líba Hlavatá-Kancnýřová, vzpomíná, jaké bylo nadšení, které provázelo chuť zahrát si divadlo. Obdobně jako ochotníci Besedy, zkoušelo se s režisérkou paní Chaloupkovou i u nich v bytě. Na housle doprovázel pan kapelník V. Kyzivát a její tatínek pan Kancnýř. Nebylo to vše lehké, bez překážek, třeba když přišla zásilka objednaných krojů na divadelní představení, byly poškozené, musely se opravovat a tu pomohly zručné ruce například paní Klímové a dalších. Zkrátka vesnice žila přípravou na divadlo.

Vyprávění Ládi Košťáka velice zaujalo. Ano, divadlo, zkoušky, příprava kabaretů daly velkou práci, ale jaký to byl přínos po stránce společenské, citové i pro členy rodiny. Přispěly jistě k dobrému pocitu a uspokojení z krásna žít. Těch nápadů, co vzniklo např. s J. Tobiášem. Už tehdy před léty jsme předváděli "Přistání z Marsu" asi takto: na půl zvednutá opona a jen holé nohy a břicho pomalované bylo vidět. M. Zemanová-Dovolová a J. Havelková-Kyzivátová uvedly toto: "To, že jsme hrály divadla, tančily besedy, účinkovaly na besídkách, mělo nesmírný vliv i v našem učitelském povolání. A při přípravě slavnostních vystoupení, besídek akademií jsme svěřené žáky mohly naučit to, co jsme znaly ze svého dětství a mládí v ochotnickém účinkování. V tomto směru patří vřelé poděkování paní Chaloupkové."

Písně, hudba, vyprávění vyplňovaly naše setkání; bylo toho tolik, čas uběhl velmi rychle – a to jsme si nezkusili besedy, které si někteří chtěli zopakovat.

A další dojmy některých z nás ze setkání: Jára Váchová-Vrbová: "Jsem ráda, že jste nás pozvali do rodné Bystřice; mohli bychom setkání opakovat." M. Kyzivátová-Kracíková: "Bylo to pěkné, pobavili jsme se, měli jsme dobrou partu, mezi níž i paní Marta Kyselová oslavila významné životní jubileum."

Co říci závěrem – než, že setkání se vydařilo. Poděkování zaslouží i paní Naďa Häuslerová-Pažoutová za pohoštění, dále paní Konůpková-Šíbová za organizační přípravy. Rádi si po čase prohlédneme dokumentaci, o kterou se zasloužil pan F. Macek.

No a nakonec ještě dobré myšlenky. Pan Pluhař, kronikář, ve svém příspěvku kromě jiného navrhl, aby se uskutečnila beseda nad kronikou se čtením zajímavých událostí. Pan Jiří Vohnout, starosta obce, uvedl, že by byl rád, kdyby se jeviště zde v sále opět dočkalo pěkného vystoupení. Motivy jsou. Kdo převezme štafetu a bude pokračovat i zpestřovat započaté dílo v přeměně dní všedních ve dny sváteční? Snad by mohlo být naše setkání motivem pro bystřické rodáky, a to při oslavě stého výročí otevření školy, kdy bychom si jistě zavzpomínali, zatančili besedy, pobesedovali nad kronikou. Takže na shledanou – milí, rozmilí …

Jarmila Havelková-Kyzivátová

Bohumil Slavík

Plevelné a rumištní rostliny v Libáni

Starosti našich předků

Dopisy: Ze Starohradska. "Ještě nikdy snad nebyl dopis z končiny naší v Jizeranu. Neděje se u nás nic tak zvláštního, co by za uveřejňování stálo, něco však se neděje, co právě proto stojí za uveřejnění, že se to neděje. Jest to zvláštní, ne? A víte co se neděje? Věc velmi závažná, důležitá pro každého, jak pro rolníka, tak pro řemeslníka a obchodníka. Jsou to cesty a silnice naše, kteréž jsou zanedbány, až Bůh brání. Lhostejnost při upravování cest a silnic v okresu našem jest přímo neuvěřitelná, a přece jest frekvence dost čilá. Co nehod již stalo se jenom na silnicí od Dolního Bousova směrem k Libáni, přes Lhotu Zeleneckou až na hranice starohradské! Silnice tato jest ve stavu přebídném, plna zejících propastí bláto na ní nemá dna a často vidět lze vozku zabláceného, vysíleného, který na silnici čekati musí, až náhoda přivede někoho, který by v díře zapadlý vůz vyndati mu pomohl …

I kramář jeden, ubíraje se z trhu výročního v místech oněch převrhl a utrpěl na zboží svém škody nenahraditelné. Upozorňujeme na tento bídný stav silnice i ostatních cest slavné okresní zastupitelstvo libáňské, aby konečně postaralo se ve věci té o nápravu!"

Vybral J. B.

Adolf Černý:

Vzpomínky z války 1939–1945

Ivan Slavík

Citová epizoda ze života Irmy Geisslové

Druhá polovina jejího života je naopak nehybná: od roku 1884 až do smrti maloměstský Jičín, celých třicet let. Vedla tu domácnost penzionovanému otci a po jeho smrti 1896 sestře, dvakrát provdané, ředitelce soukromé klavírní školy, sama neprovdaná. Po večerech psala. Její básnická pozůstalost byla vydána až roku 1978 v hradeckém Kruhu a možno říci, že teprve tehdy opravdu vstoupila do literatury.

Milostné zkušenosti jejího citového života byly vesměs tragické a z odstupu let jsou zahaleny milosrdným tajemstvím. Naznačují je pouze její verše. O jejím posledním citovém vzplanutí se zde chceme zmínit. Po Novém roce 1896 si začala psát v krátkých básních, denně jednu i víc, jakýsi deník, kde zachycovala své city. Vedle reflexí a vzdechů, jakýchsi zaúpění srdce, vyjadřujících stesk ze života, převažují postupně čím dál víc verše milostné.

Jde o plachou a cudnou lásku, jejíž jímavost podtrhuje to, že běží o pozdní citové vzplanutí, poslední naději, že by mohla být ještě milována, a my tušíme, že si tu tolikrát zraňovaná duše vytváří víc sen, než realitu, že se vemlouvá do něčeho, co snad ani nebylo. Předmět milostné touhy, horování a zbožňování nemusel ani o své úloze vědět, nebo ji jen tušil, možná i k milující ženě choval jisté sympatie či úctu, ale nikde není náznaku, že by docházelo k pravidelným schůzkám, že by se vyjádřil či učinil vyznání. Zdá se spíš, že šlo o občasné zdvořilostní návštěvy v rodině, o více méně náhodná, někdy snad i smluvená, setkání mimo dům, dokonce o pouhá letmá zhlédnutí; ostatek je naplněn nepřítomností, oním stavem toužení, sněním o milované tváři, čekáním, těmi city, které zná každý, kdo miloval, z doby mezi dvěma schůzkami, zvlášť v počátcích lásky, klíčícího citu, než došlo k jeho naplnění. A tady nedošlo k naplnění nikdy.

Kouzlo těch veršů, nechci říkat básní, neboť jde spíš o impresionistické záznamy, jakési skvrny a dotyky štětce, které teprve jako celek vytvářejí obraz, je v jejich naprosté neliterárnosti. Nejsou psány pro žádné obecenstvo a jejich autorka se nestaví do žádné pózy. Nehledá žádné poetické efekty, dokonce její výraz působí dojmem naprosté nehledanosti, ale právě tím místy jako svrchované umění.

A velmi se v něm chvěje atmosféra doby, oněch let secese z konce století, která se nám stávají z odstupu doby znovu blízká, jak dokazuje zájem o plakáty Alfonse Muchy, či před pár lety výborná výstava v umělecko průmyslovém muzeu "Žena doby secese. Všechny tyhle dlouhé sukně, lorňony, rukavičky, paraplíčka, exotické klobouky (víme, že Irma nosila s oblibou přes obličej závoj) ženu do jisté míry oddělovaly od milovaného a stejně jako společenské konvence tlumily její nahý, horoucí cit. Zároveň však tato móda, jež byla uměním, dodávala ženě půvab, zahalovala ji, takže i ve zralém věku mohla být ještě žádoucí. A zabraňovala, aby se z lásky stal pouhý sex, který je možno utrhnout na potkání a postavit jej na roveň s pouhými fyziologickými potřebami jako jídlo nebo spánek. Tehdy ještě láska byla něco jako obřad a vyžadovala aspoň minimum dvoření. Právě do tohoto prostředí zapadá Irmin milostný románek, takové to autentické "zde by měly kvést růže".

Deník končí náhle bez pokračování 14. října 1896. V těch dnech zemřel Irmě otec a možná, že si vyčítala své ponoření do osobního citu jako sobectví a znesvěcení dnů smutku. Poslední zoufalé zvolání "kde jsi, kde jsi?" tvoří logický závěr jedné naději bez naděje, o které již dřív musela tušit, že je marná, a tudíž žádné pokračování tu nebylo. Byl konec. A za ním stárnutí, osamělost a smrt.

Podle rodinné tradice byl snad předmětem milostného citu Ladislav Sehnal (1853–1908), dlouholetý redaktor místního jičínského časopisu, majitel tiskárny, kterou prodal a stal se impresáriem Ondříčkovým; vydal také básnickou sbírku "V růžovém rozmaru (podprůměrnou a svým rádoby světáckým tónem nahony vzdálenou múze I. Geisslové), přesto možná na dohadu něco je. V básni datované 1. 6.1909 píše Geisslová: " … přivezli ho, pochovali, aby navždy spal, modré oči zavřené". A Sehnal byl skutečně pochován v Jičíně 1. 1. 1909. Zadívala se kdysi do těch očí, že věděla, že jsou modré?

Jsem ulomený narcis bílý

Rok začal s velkým, bílým měsícem,
jenž v sklon se chýlí,
když slunce vychází, náš příbytek
byl celý bílý.

V mou mysl bílých květů napadlo
jak v dubnu s hruší,
mám tebe plnou zanícenou skráň
a plnou duši.

(2. ledna)

Nemohu spjata steskem
pracovat ani pět,
jsem jako v stínu u zdi
hluchý a planý květ.
(22. ledna ráno)

Taková snivá radost
chvěje se v prsou mých
– předtucha je to velká
očí tvých zářivých?
(1. února)

Je zítra čtvrtek Zelený,
den utrpení,
ó já je chápu, cítím je,
ač není k vyslovení.
(1. dubna)

Fialinky na mém stole
tichým, smutným dechem voní,
modrají se od hluboka
jako tůně tvého oka,
po níž toužím. Duše pláče pro ni.
(7. dubna)

Jen tak z povzdálečí
z ráje slyším harfy hrát –
– jen tak plaše, krátce –
škoda nastokrát!
(21. května)

Má duše citem zaplněná
jako růže vůní
ti hledí vstříc z nesmírné lásky
bezednou tůní.
(18. června)

Ten magnetismus duše
je úžasný …
Dech lásky, věř, je věčný,
ne dočasný.
(5. srpna)

Daleko jsi, daleko
jako na sta mil,
ač jsi blízko … Nevidím dne,
kdy bys u mne byl –
(21. září)

Jak tě ráda mám,
ví jen pánbůh sám.
(13. října, ráno)

Z vašich dopisů

Libuše Komárková, Hradec Králové: Zaujala mne Pravda o Starých Hradech – tedy úvodní článek posledního čísla. I když vám asi těžko můžeme pomoci v jednáních s Libání, budeme vám aspoň nepřetržitě držet palce. Já osobně si myslím, že v obci, kde lidé o sobě vzájemně tolik vědí, tolik o sobě přemýšlejí, mají se rádi, společně pracují a tolik už toho dokázali, není důvod pro to, aby si sami "nemohli velet" (řečeno vojenskou terminologií). Tím, co jste až dosud udělali a děláte, jste dokázali, že dovedete nést zodpovědnost za vše, co jste podnikli nebo se pokusili podniknout. Proč byste tedy neměli mít nárok také na to, co vaše práce a nadšení přináší a využít to pro blaho své vlastní obce. Ještě jednou, fandíme vám!

Dagmar Vitvarová, Libáň: Vracím Starohradské listy a již je nebudu odebírat. Nemám ráda lži, které jste zveřejnili o pí. Zubaté. Je to hodná a čestná žena.
K tomuto dopisu: Napsali jsme paní Vitvarové odpověď: " … My ale zase nemáme rádi, když nás někdo obviní z věcí, kterých si nejsme vědomi. Proto Vás prosíme, abyste nám napsala, jaké lži o paní Zubaté jsme zveřejnili, abychom je mohli uvést na pravou míru." Dodnes jsme vyjádření paní Vitvarové nedostali …

Zdenka Winters, Montclair, New Jersey, USA: Ještě k Františku Škodovi: V prosinci k nám konečně zavítali poprvé naši drazí přátelé, pražští lékaři, kteří po skončení první etapy své služby na ostrovech Jižního Pacifiku se vraceli přes Spojené státy domů.
Doktor Kopecký po roce lékařské služby byl očarován tropickou přírodou, příjemným podnebím a tamními lidmi, kteří se pořád nehoní za mamonem, ale umějí žít. Hlavou mi proletěla sobecká myšlenka: "Proboha, snad se tam nechce usadit! Navštěvovat je z New Jersey na Fidži je obtížnější než v Praze."
Druhý den ráno vidím Karla, jak stojí před obrazy Františka Škody, představující čtyři roční období, a uvažuje s pahnutím v hlase: "To jsou krásné obrázky. Jak věrně tu českou krajinu vystihl. Však se mi o ní zrovna tak na těch ostrovech zdálo. Není nad ty čtyři roční období!" Zaplať pánbůh, pane Škodo! Jede se zase do Prahy a na teplo nám stačí týden na Floridě.
Touto poznámkou oceňuji živé umění mrtvého Mistra a vyjadřuji díky našim dárcům, kteří nám umožňují radovat se z české krajiny i za oceánem.

Staré Hrady v tisku

– Problému osamostatnění Starých Hradů se také věnovala Pochodeň 7. a 9. 1.

– Rozsáhlý rozhovor o starohradském pracovišti literárního archivu PNP otiskla Pochodeň 14.2. Na práci archivu upozornily rovněž časopisy Betlémy a betlemáři č. 4/91 (prameny k betlemářství), Listy z Unhošťska č. 7/91 (písemnosti básnířky Marie Calmy-Veselé), Život Budovcovy župy č. 2/92 (Karel Sellner) a Český ráj 18. 2. (edice z paměti dr. Svatopluka Volfa).

– Na Listy starohradské kroniky upozornil Mladějovský zpravodaj č. 3/91

– Glosu o historii Starých Hradů přinesly Pojizerské listy 12. 2.

– Starohradských výstav a zámecké galerie si povšimly Český ráj 6. a 20. 12. 1991, Mladějovský zpravodaj č. 4/91, Pojizerské listy 22. 1. 1992 a Východočeský večerník č. 8/92.

– Znakem města Libáně a v té souvislosti i dějinami tvrze Stará se zabývala Pochodeň 29. 2.

– Výstavu Milana Hoferika ve Starých Hradech ohlásil Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 1/92.

– Z inzerátu v Českém ráji 15. 11. jsme se dozvěděli, že Laďka Plíšková z Hořic, roz. Bočková ze Sedlišť, se stala podnikatelkou v oboru propagace.

Kdo je kdo 91/92. Ve stejnojmenném nakladatelství vyšla užitečná příručka, v níž najdeme na více než 1300 stranách přes 5000 stručných životopisných údajů o nejvýznamnějších žijících osobnostech naší republiky. Je mezi nimi i libáňský rodák MUDr. Zdeněk Fejfar, z Dětenic politik profesor Miloš Hájek, k Libáni mají blízký vztah i sochař Kurt Gebauer a redaktor Ota Nutz. A setkáme se tu samozřejmě i s dlouhou řadou přátel Starých Hradů v čele s Hanou Kofránkovou, Marií Kubátovou, Vladimírem Komárkem, Zdeňkem Mlčochem, Alfrédem Strejčkem aj., z nichž Václav Ševčík uvádí i svou výstavu na zámku.

Místo pozvánky

22. 3. – 16. 4. Milan Hoferik: Obrazy a kresby. Na zahájení promluví Irena Škodová, recitovat bude Romana Sittová, členka pražské Ypsilonky.

18. 4. – 14. 5. Eva Janoušová – Keramika (vernisáž bude 1. 5.)

16. 5. – 11. 6. Pavel Mašek – Loutky a plastiky ze soukromé dílny.

13. 6. – 9. 7. Maria van Raalten (Holandsko) – Obrazy a grafika. Zahájí akad. malíř Vladimír Komárek.

Výstavy ve výstavních prostorách gotické části zámku:

4. 4. – 29. 4. Jaroslav Vančát: Soubory (současná tvorba).

1. 5. – 28. 5. Pavel, Alena a Alena ml. Poličanských – Obrazy, tapiserie, keramika. Zahájí PhDr. Dušan Sedláček.

30. 5. – 25. 6. Vlasta Tvrdá – Věra Hörstová – Obrazy a grafika. Zahájí MUDr. Vratislav Čermák.

27. 6. – 23. 7. František Dörfl – Grafika, obrazy, objekty. Zahájí ing. Jiří Jirmus.

Vernisáže výstav začínají vždy ve 14 hodin a srdečně zveme všechny naše čtenáře k hojné účasti.

1. 5. přijede opět naše přední recitátorka a rozhlasová režisérka Hana Kofránková, aby spolu se svým hostem (je to její překvapení návštěvníkům) uvedla verše českých klasiků. Bude to již 7. prvomájový svátek pouze ve Starých Hradech.

16. 5. uskutečníme tradiční kulturní odpoledne pro děti

13. 6. přiveze na besedu vzácného hosta Mistr Vladimír Komárek – ale jeho jméno nám zatím nechce prozradit.

27. 6. uvede Trio profesorů pardubické konzervatoře "Koncert po stu letech" z díla Antonína Dvořáka. Účinkují: Anna Reinišová – housle, Josef Krečmer – violoncello a Josef Picek – klavír.

Drobné zprávy

Dnes zahajujeme nový seriál – na druhé a třetí stránce obálky budeme reprodukovat známá i méně známá vyobrazení starohradského zámku. Jejich autory jsou naši přední výtvarníci i regionální amatérští malíři Libáňska. Budete-li si tyto obrázky schovávat, vytvoříte si zajímavou minigalerii.

Historický kalendář – aneb co mělo na Libáňsku vloni kulaté výročí: z r. 1481 pochází starohradský zvon. V r. 1756 byl postaven libáňský kostel. Od r. 1886 existuje v Libáni lékárna. Konec minulého století byl ve znamení zakládání spolků i v Libáni: 1881 hasiči, 1891 okrašlovací spolek, 1896 Bozděch, Národní jednota severočeská a Řemeslnicko-živnostenská beseda, 1906 včelaři. Od r. 1911 se pohřbívá na novém starohradském hřbitově; téhož roku byla do Libáně zavedena elektřina. V roce 1916 proběhla i na Libáňsku rekvizice kostelních zvonů a varhanních píšťal pro válečné potřeby. Od r. 1926 máme v Sedlištích elektrický proud. Před 60 lety se konala v Libáni okresní výstava a byl založen Kroužek libáňských rodáků v Praze (neměl by se obnovit?). V r. 1936 byla otevřena libáňská sokolovna a vznikl zde Klub českých turistů a spolek filatelistů. V r. 1941 byl zahájen provoz libáňského stadiónu. V roce 1961 byla sloučena JZD Sedliště a Staré Hrady.

Historický kalendář – kulatá výročí v roce 1992: r. 1567 se stal starohradským pánem Kryštof z Lobkovic. Roku 1862 vznikla v Libáni občanská záložna, o pět roků později byla založena Občanská beseda. V roce 1882 byla založena libáňská Okresní záložna hospodářská a ve stejném roce začal provoz na železniční trati Kopidlno – Bakov n. J. Roku 1912 vznikla lidová knihovna Libáň. Od roku 1917 má Libáň telefonické spojení se světem. V roku 1937 začal v Libáni působit Muzejní spolek. Roku 1952 bylo založeno v Libáni Merino – dnešní VKUS.

Milá Česká spořitelno, co jsi nám to provedla, žes přešla na počítačové zpracování našich účtů? Prostě místo ústřižků složenek od našich předplatitelů nám posíláš pásky, na něž tví zaměstnanci pro počítač i pro nás přepíší jména předplatitelů i částky, které nám pošlou. Ovšem na jediný povolený řádek bez háčků a čárek a často bez alespoň kousku adresy. A jelikož neznáš rukopisy našich odběratelů ani jejich jména, docházejí na páskách jména víc než podivná: někdy rozluštíme, (tak jsme s pomocí dobrých duchů vyluštili, že JUDr. L. SYENY máme číst Syrový, REJFERT Antonín je pan Rejha, SIKRA Stanislav je Sitta, RYNLNONAJ je Jarča Rychnová, TRUHOVA čti Trnková, TRNEK znamená Trmal apod.). Ovšem dodnes nemůžeme přijít na to, kdo je paní OTUNROVA z Prahy 5, M. ELISCOVA a několik podobně záhadných jmen nehledě na to, že sám počítač v jednom případě rezignoval a jméno plátce nám sdělil v podobě JIRI NECITELNY, v pěti dalších případech stručněji: NECITELNE. Takže, milí naši věrní, nezlobte se, jestli někdo z vás dostane nespravedlivě v druhé půlce roku upomínku. Prostě jsme nevyluštili, že jste zaplatili. A pokud jste nám sdělovali na složence změnu adresy (zvláště názvy ulic se mění), pokud jste nám tamtéž oznamovali, že platíte i za příbuzné nebo že už nechcete časopis odebírat – vězte, že nic z toho jsme se nedozvěděli a že nám to pro příště musíte sdělit alespoň na korespondenčním lístku.

A na závěr upřesňujeme, že ten poplatek 2,20 Kčs z každé složenky, o němž jsme psali v minulém čísle, je pro poštu, ne pro spořitelnu.

Hezkým obrazem Starých Hradů obohatila naši zámeckou galerii paní Mařenka Javůrková – Toboříková z Markvartic.

Karneval v Sedlištích: Sedlišťské děti se domluvily a rozhodly se uspořádat karneval. Zorganizovaly si ho samy: požádaly obecní zastupitelstvo o propůjčení místnosti Sbor dobrovolných hasičů o topení, namalovaly si plakát, připravily masky, magnetofon a různé hry, požádaly fotografa p. Luckého o pořízení snímků, sehnaly i nestrannou porotu na vyhodnocení masek (členové nesměli mít mezi dětmi blízké příbuzné, kteréžto podmínce vyhovovali paní E. Čapková, pan Balda a L. Paclt), z výtěžku tříkrálové obchůzky a z příspěvku obce a hasičů pořídily ceny do soutěží, místnost si uklidily a vyzdobily. 8. února se úspěšný karneval uskutečnil. Děti prožily příjemné odpoledne, soutěžily, zatancovaly si, p. Balda jim zahrál na pilu, pan Lucký fotografoval a porota měla těžkou úlohu vyhlásit nejlepší masky. Nakonec bylo pořadí: Venda Kužel – Arab, Eva Bílková – Bílá paní, Eva Linhartová – Muchomůrka, Jana Jílková – Cikánka, Andulka Kůželová – Bacil.

Nejvíce se nám na celé akci líbila samostatnost dětí, které ji připravily. Jsou zárukou budoucnosti obce. A tak si zaslouží, abychom je pochválili jmenovitě. Jsou to děti Bílkovy, Jílkovy, Linhartovy a Š. Šolcová.