| Číslo 2–3 | Ročník XV. | Srpen 1992
|
země
vyběhnu
Noc
Máme-li seznámit čtenáře s kulturními akcemi na zámku v období letošního jara a léta, musíme především s radostí konstatovat, že jich neubývá a že i jejich návštěvnost je slušná.
Letošní výstavní sezóna začala již 22. března, kdy ředitelka Irena Škodová zahájila výstavu mladého výtvarníka ing. Milana Hoferika ze Sobotky. Pokračovali jsme tak v tradici, že první výstava v novém roce je věnována některému z mladých regionálních výtvarníků – a Milan patří na Libáňsko do starého starohradského rodu Keblových. Na zahájení výstavy recitovala členka pražské Ypsilonky Romana Sittová; projev Ireny Škodové otiskujeme na jiném místě.
Premiéru v gotických výstavních prostorách měl letos Jaroslav Vančat z pražské pedagogické fakulty. Vystavoval zde již několikrát skupinově, zná důvěrně zdejší výstavní možnosti, a proto mohl působivě instalovat své rozměrné objekty. Výstavu zahájil 4. dubna Aleš Svoboda a těšila se i velkému zájmu tisku (Ateliér, Lidové noviny aj.). Výborné bylo Art-son trio (Michal Hrdý, Jiří Šesták a Jiří Vopelka).
Bez vernisáže byla 18. dubna otevřena výstava jemné, převážně závěsné keramiky Evy Janoušové z Prahy. Slavnostní zahájení bylo spojeno až s vernisáží výstavy obrazů arch. Pavla Poličanského, tapiserií jeho ženy Aleny a keramiky jejich dcery Aleny ml. 1. května. O díle všech umělců promluvil dr. Dušan Sedláček. Pak následovalo tradiční prvomájové recitační odpoledne, které tentokráte Hana Kofránková a Bořivoj Navrátil věnovali Karlu Čapkovi. Na 120 návštěvníků odcházelo víc než spokojeno.
Na 150 hostí přišlo na Staré Hrady 16. května, aby byli přítomni zahájení výstavy loutek Pavla Maška ze Znojma, doplněných ještě Herzigovými dřevěnými hračkami a ukázkami výtvarných prací žáků libáňské školy. Na vernisáži zazpíval pěvecký kroužek ZŠ Libáň vedený učitelkou Věrou Stránskou a pak libáňští loutkáři předvedli ukázku svého repertoáru. Výstava měla velkou návštěvnost, přijížděly i školní zájezdy ze širokého okolí.
Ke květnu patřila i další výstava v gotických prostorách zámku, na níž Vlasta Tvrdá z Vrchlabí a Věra Hörstová z Vrchoviny představily divákům krásy podkrkonošské přírody. Na zahájení 30. 5. promluvil dr. Vratislav Čermák, na klarinet zahrál Štěpán Tvrdý. Pak ještě vyslechli přítomní v krbovém sále koncert královéhradeckých hudebníků Zdeny Kratochvílové, Alana Melkuse a Jiřího Paška z děl světových mistrů.
Velkým svátkem pro Staré Hrady byl 13. červen 1992, kdy jsme otvírali první výstavu zahraničního umělce na zámku. Stalo se tak zásluhou akad. malíře Vladimíra Komárka, který k nám přivedl holandskou malířku Marii van Raalten. Sám také výstavu uvedl, když kulturní vložku si vzal na starost člen činohry Národního divadla Josef Vinklář. Všichni tři také na závěr zdařilého odpoledne s návštěvníky pobesedovali.
I první letní vernisáž 27. června přinesla krásné zážitky. V gotické části zámku se svými obrazy, grafikou a plastikami představil skromný jihlavský umělec František Dörfl, známý více za hranicemi našeho státu než doma. O jeho díle promluvili arch. Jiří Jirmus a akad. malíř Miloš Petera, přítomna byla i básnířka Ludmila Klukanová. Hezké dojmy z výstavy pak ještě umocnil koncert profesorů pardubické konservatoře Anny Reinišové, Josefa Krečmera a Josefa Picka ze skladeb Antonína Dvořáka.
Jako doma je na Starých Hradech i Petr Heber z Jičína, jenž zde letos připravil kolekci svých plastik. Zhlédli jsme ji ve výstavní síni v arkádách od 11. července. Skromný umělec, který před několika týdny oslavil padesátiny, si nepřál slavnostní zahájení, a tak mu jeho přátelé jen "podomácku" poblahopřáli.
Od 25. července poskytly gotické prostory domov figurálním tapiseriím Jana Hladíka. Rozměrná díla v adekvátních prostorách zaujala na sedmdesát účastníků vernisáže, kteří vyslechli i zasvěcené úvodní slovo dr. Ivy Janákové a dr. Ladislava Daniela. Po slavnostním úvodu se pak rozezněly violoncello Štěpánky Kutmanové a klavír Jitky Drobílkové.
Deset výstav, deset kulturních zážitků pro návštěvníky. Jsme rádi, že jich neubývá, jsme rádi, že se na Staré Hrady vracejí. Zvláštní uznání patří v tomto směru libáňské škole, jejíž jednotlivé třídy přicházejí na výstavy i několikrát ročně.
Kéž je tomu tak i do budoucna!
V roce 1991 se projevily snahy o osamostatnění Starých Hradů. Informovali jsme o tom v loňském 4. čísle Listů starohradské kroniky v článku o Starých Hradech. Na závěr jsme vyslovili žádost, aby se k této problematice vyjádřil libáňský obecní úřad. Dodnes na vyjádření čekáme, neboť stanovisko tohoto úřadu bylo otištěno v Českém ráji a v Pochodni, ale čtenáři našeho časopisu na ně asi nemají nárok.
Nechceme opakovat to, co již bylo napsáno jinde. Proběhlo několik jednání na různých úrovních, čekalo se na novelizaci zákonných opatření. Zažili jsme různá překvapení, někteří starohradští občané i různé návštěvy a osobní jednání. Napsali jsme i odpověď na článek v Českém ráji, ale ten nám redakce neotiskla – zato na tento neotištěný článek otiskla paní šéfredaktorka Veselá vyjádření paní starostky Milady Zubaté. Není to podivné? Je to svoboda informací, když se dává možnost jen jedné straně?
V současné době probíhá další jednání. Věříme, že budou úspěšná.
Josef Pavlík
Staré Hrady
Až
luna přitiskne tvář
na okenice
zámku,
zavoní vůní
po heřmánku,
na mez za humna
do polí.
mnoha díkůvzdání
mrholí.
Co nového na zámku
Eva Bílková
Libáň – Staré Hrady
Jaroslav Říha
Parlamentní volby proběhly i na Libáňsku ve dnech 5.–6. června za vysoké účasti voličů. Jejich výsledky otiskujeme ve zvláštní tabulce. Předvolební schůze se konaly v Libáni (přijeli mj. i tehdejší náměstek předsedy české vlády dr. Jan Stráský a ministr zdravotnictví dr. Martin Bojar), v Bystřici, v Dětenicích aj.
Tiskárna – to byl můj život. Tam jsem prožil 45 roků plných radosti, úspěchů i zklamání. Když se ve vzpomínkách vrátím zpět, musím si se smutkem připomenout citát: "Ach bože, jak ten čas letí". Bylo to 10. dubna letošního roku, kdy jsem oslavil svoje "šedesátiny" a osud mnichovohradišťské tiskárny byl zpečetěn. V rámci restituce byla budova tiskárny vrácena původnímu majiteli včetně polygrafického zařízení, nakonec však došlo 30. dubna k úplné likvidaci tiskárny, protože majitel požadoval neúměrnou finanční částku za její odprodej. Výrobní zařízení odkoupil náš pracovník pan Leber a nyní se snaží o zprovoznění tiskárny v jiné budově ve městě. Ale tiskárna není zelinářský krám. Stav pracovníků se snížil více než o polovinu – mnozí odešli úplně mimo obor. A já do důchodu.
A znovu se zamýšlím. Před deseti lety, přesně v roce 1982 v únoru, jsem byl požádán, zda by bylo možné v naší tiskárně tisknout čtvrtletní zpravodaj Osvětové besedy Staré Hrady Listy starohradské kroniky. A tak jsem se seznámil s promovaným historikem panem Karolem Bílkem, který na zámku ve Starých Hradech vedl archiv Památníku národního písemnictví. Velmi brzo jsem zjistil, že mu polygrafie není cizí, protože mimo autorských korektur dokázal sestavovat vysázený text do stránek. A tak za celou dobu naší spolupráce bylo v naší tiskárně vytištěno přes 40 čísel Starohradské kroniky, na kterých se podíleli téměř všichni pracovníci tiskárny, ať už to byli strojní sazeči Hemzal, Eichler nebo Havránek, nebo ruční sazeč, svědomitý pan Novák. Vytištění zajišťovali Slavík mladší (můj syn Pavel) a dlouholetý pracovník provozu pan Klička. Poslední úkony knihařského zpracování prováděly paní Hendrychová, Paldusová, Kopalová a expedici připravila paní Cihlářová a všudypřítomná moje pravá ruka paní Kudrnáčová.
A že se moje služební vztahy s panem Bílkem změnily na osobní přátelství našich rodin, vždy jsem se těšil na návštěvu Starých Hradů. Pravidelné výstavy obrazů, keramiky nebo tapiserií mi obohacovaly můj kulturněumělecký rozhled. Těmto výstavám však vždy předcházel tisk pozvánek na tyto akce v naší tiskárně, takže jsem měl dokonalý přehled o připravovaných výstavách. Nezapomenutelné vernisáže byly vždy zpestřeny vystoupením známých pražských umělců, ať už to byl v poslední době herec Jan Kanyza, scénárista a režisér Zdeněk Svěrák nebo herec Petr Kostka se svou ženou Carmen Mayerovou, rovněž výtečná dvojice Bořivoj Navrátil a Hana Kofránková. Poslední umělecký zážitek pro mne a moji ženu byla vernisáž výstavy obrazů holandské malířky Marie van Raalten za účasti herce Josefa Vinkláře a s úvodním slovem Vladimíra Komárka, který svým lidovým vyjadřováním a vyprávěním si podmanil všechny přítomné.
A když mi potom pan Bílek přede všemi dodatečně poblahopřál a předal malý dárek k mým šedesátinám – bylo mi smutno. A ještě smutnější jsem byl, když mi děkoval za naši dlouholetou spolupráci. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se pro mne uzavřel život, který jsem plně věnoval řemeslu tiskařskému, které jsem měl rád a pro které jsem plně žil.
Navíc pomáhal i jinak: zařídil dovoz našich pozvánek autobusy, dovážel svým autem náš časopis na Staré Hrady atd. Dělal by to jiný? Stal se během let opravdovým přítelem našeho zámku, fandil jeho obnově i kulturnímu dění. Proto si zaslouží naši upřímnou gratulaci k šedesátce, kterou oslavil 10. dubna 1992.
Opět vítáme jaro, vítáme nový život a vítáme i nového člena velké skupiny výtvarníků všech směrů, kteří zde na zámku ve Starých Hradech vystavovali. Je jím pan ing. Milan Hoferik ze Sobotky, absolvent jičínské průmyslovky a elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. V současné době pracuje jako programátor na detašovaném pracovišti ČKD Praha v Sobotce.
Není náhodné, že svou první výstavu má právě zde. Jeho maminka pochází ze Starých Hradů, a tak Milan tu od dětství často pobýval u své babičky, paní Marie Keblové, v chaloupce přímo proti zámku.
Teprve v nedávné době rozpoznal a pocítil v sobě touhu ztvárnit něco krásného, vyjádřit svůj vztah ke krajině, přírodě, k domovu, k lidem. Tato touha v něm ale dřímala již od narození. Od malička rád maloval, jeho nejmilejší hračkou byla modelína. Vzhledem k tomu, že neměl nablízku žádný výtvarný kroužek či někoho, kdo by více směroval jeho výtvarnou cestu, s přibývajícími lety si ji hledal sám. Teprve později čerpal ze zkušeností jiných. Jeho učiteli se stali pan doktor Jaroslav Volf z Jičína a pan doktor Tomášek z Turnova – oba zkušení a známí amatérští výtvarníci, kteří rádi své poznatky a hlavně lásku k malířskému umění předávali mladému zájemci.
A tak je to už asi 3–4 roky, co se Milan Hoferik věnuje malířství jako koníčku intenzivně. V jeho tvorbě nalezneme perokresby i oleje převážně s krajinářskými náměty, které čerpá z rodného Sobotecka a Prahy. Ale daří se mu i kytice a zkouší stále nové náměty i techniky.
Jsme tedy svědky první veřejné přehlídky jeho tvorby. Myslím, že se všem návštěvníkům líbí tyto drobné obrázky, které zachycují nálady, pocity, hezké, ale třeba i smutné chvíle člověka, který se o ně chce podělit i s námi ostatními. Vyzařuje z nich něha, křehkost a láska.
Přejeme autorovi další pěkné inspirace, další hezké chvíle při tvorbě krásna.
Milé slovo, laskavý pohled a úsměv na tváři nechť jsou vaší vstupenkou. Těšíme se na vás, jste všichni srdečně zváni!
Rádi bychom vám zaslali pozvánky. Místo svého bydliště sdělte na adresu: Marie Konůpková, Bystřice 76 p. Libáň PSČ 50723 telefon: 0433/6231 nebo 6196.
Zámek ve Starých Hradech v depozitáři literárního archivu PNP chová mj. literární pozůstalost Marie Calmy-Veselé, spisovatelky a koncertní pěvkyně, která sice většinu svého života prožila v Praze, ale se zdejším krajem ji pojilo velice mnoho, milovala jej a téměř až do konce svého života se sem ráda vracela. V Markvarticích, vesnici ležící několik kilometrů odtud směrem k Sobotce, totiž prožila část svého dětství a let dospívání, neboť sem jezdila k dědečkovi a babičce Pažoutovým a měla tu i další příbuzné. Její prožitky a okouzlení krajem i jeho lidem byly natolik silné, že se to odrazilo i v její literární tvorbě a ovlivnilo to určitým směrem i její pěveckou kariéru.
Marie Calma-Veselá pocházela z rodiny pražského advokáta JUDr. Matěje Hurycha, jenž začínal svou advokátskou praxi v Unhošti, venkovském městečku ležícím západně od Prahy na okraji křivoklátských lesů, kde měl svou první samostatnou advokátskou kancelář. V Unhošti se také 8. září 1881 Marie Calma narodila, Prožila tu ale jen své nejrannější dětství, takže ke svému rodišti nezískala hlubší vztah. Když jí bylo 5 roků, přestěhovali se rodiče s ní a s jejími dvěma staršími bratry do Prahy – Karlína (tehdy Karlín byl ovšem samostatným městem), kde si otec otevřel větší kancelář a posléze zakoupil i vlastní dům na dnešní Křižíkově ulici č. 13 (naproti karlínskému divadlu), kde Calma potom prožila podstatnou část svého života a posléze zde ve vysokém stáří 85 let dne 7. dubna 1966 i zemřela.
Do Karlína se Matěj Hurych s rodinou vlastně vracel, neboť zde předtím v roce 1879 praktikoval v advokátní kanceláři dr. Edmunda Kaizla, bratra mladočeského politika, poslance a načas i ministra dr. Josefa Kaizla. V Karlíně se také seznámil se svou ženou Františkou, která tehdy pobývala u svých příbuzných v domě blízko Kaizlovy kanceláře, aby se seznámila s Prahou a jejím společenským životem. Oba totiž Pražany nebyli, ale pocházeli z venkova.
Matěj Hurych měl kořeny na Litomyšlsku, kde ve vsi Benátkách jeho stejnojmenný otec hospodařil na větším statku a dlouho zastával úřad obecního i okresního starosty. Matka Františka, rozená Pažoutová, byla rovněž selského rodu, ale ze zcela jiného kraje. Pocházela totiž právě z již zmíněných Markvartic u Sobotky, kde její rodiče Jan a Barbora Pažoutovi hospodařili na statku čp. 37. Její otec přitom rovněž zastával úřad obecního starosty. Rod Pažoutů byl v Markvarticích a okolí velice rozvětvený. Rodové větvi usedlé na statku čp. 37 se říkalo Pažoutové "dolení".
Historií rodu markvartických Pažoutů se zabýval jeden z jeho členů – brněnský středoškolský profesor Miloslav Pažout, v genealogické studii Rod Pažoutů (Vývoj českého rodu občanského), kterou vydal vlastním nákladem v Brně r. 1933. Kořeny rodu Pažoutů zde vystopoval až do 17. století, ba v širších souvislostech vývoje kosteckého panství, kam kdysi náležely i Markvartice, se snažil hledat jejich kořeny ještě hlouběji. Větev Pažoutů "doleních" se vyčlenila asi v 2. polovině 18. století, kdy se objevil na statku čp. 37 první z nich – Matěj Pažout. Tento statek po něm zdědil syn Josef a dále po něm syn Jan, otec Calminy matky Františky. Tento Jan Pažout (nar. 1821) se v roce 1842 v Markvarticích oženil s Barborou Rejmanovou, dcerou sedláka z nedalekých Spařenců, kterému tam náležel největší statek (čp. 1), zvaný V ráji. Barbora Pažoutová byla tudíž Calminou babičkou. Calma už jako děvčátko ji přímo zbožňovala. Babička Pažoutová se zapsala v ní natolik, že ji později několikrát ztvárnila ve své literární tvorbě a vracela se k ní neustále ve svých vzpomínkách.
Statek "doleních" Pažoutových v Markvarticích čp. 37 podle svědectví M. Pažouta ve zmíněné genealogii byl "pěkný, stavěný z kamene, podobný panským dvorům, jednopatrový, s velkým dvorem, velkou ovocnou, pak zelinářskou a květinovou zahradou." Odlišoval se tak od většiny markvartických statků a chalup, které byly převážně roubené. Stával na návsi ve středu obce, jíž na mírném návrší dominoval starobylý farní kostel.
Markvartický kostel, který je zasvěcen sv. Jiljí, zdaleka dominuje vsi i krajině. V jádře gotický (zachován presbytář z 2. poloviny 14. stol.), ale v celé hmotě v baroku v 17.–18. století přestavěný a rozšířený, zvýrazněný vysokou hranolovitou věží s barokní bání a obklopený starým, dnes již zrušeným hřbitovem, na němž spočívaly i kosti několika generací rodů Pažoutů, býval centrem duchovního života vesnice i celé farnosti. V tomto kostele také v únoru 1874 uzavřeli sňatek rodiče Marie Calmy.
Do Markvartic jezdila Marie Calma se svými dvěma bratry Jaromírem a Otakarem a s matkou každoročně na prázdniny a mohla tu užívat radosti jako ostatní děti, což v Karlíně rozhodně nebylo možné. Způsobilo to, že k Markvarticím a jejich okolí, Českému ráji, důvěrně přilnula. Rovněž tak si Markvartice zamilovali její bratři. Otakar Hurych věnoval oběma rodům dědečků a babiček půvabnou vzpomínkovou knížku, kterou příznačně nazval " Dědečkové a babičky". (Vyšla v roce 1934). Hlavní pozornost je tu upřena právě na Markvartice, neboť otec pro svou agendu na rodinu měl již méně času, a tak se k jeho rodičům, dědečkovi a babičce Hurychovým, do Benátek u Litomyšle jezdilo řídce. Děti na Markvarticích přímo lpěly a považovaly je za svůj domov. Nejinak proto Otakar Hurych začíná svou knížku právě obrazem Markvartic a statku dědečka a babičky Pažoutových:
"U Sobotky leží městys Markvartice.
V Markvarticích je na stráni kostel s farou a školou. Na návsi jest hospoda a několik usedlostí. Celou obcí probíhá ulice, vedoucí od Sobotky k Libáni přes Skuřinu.
Největší statek na návsi měl starosta Pažout. Statek byl z kamene stavěný, jednopatrový. V přízemí byla předsíň, z ní napravo se vcházelo do komor, nalevo do kuchyně a do pokoje. V prvním poschodí byl velký byt o dvou velkých sálech a menším pokojíčku, pak další dvě místnosti se samostatným vchodem, jichž se používalo jako šatna a špýchar.
Na velkém dvoře za tímto stavením byla květinová zahrádka přímo u statku, v níž bylo i víno, které zakrývalo jednu stranu stavení a přerůstalo až nad první poschodí.
Mezi touto zahrádkou a dalším menším stavením jednopatrovým, jež sloužilo za skládku obilí a jmenovalo se špýchar, byla velká a malá vrata, kterými se jezdilo a chodilo z návsi na dvůr.
Za tímto špýcharem byla větší zahrádka zelinářská, v které se pěstovaly salát a okurky, cibule, kmín, květák, ale i jahody, angrešt a rybíz a stálo v ní i více ovocných stromků. Tato zahrádka měla i svůj rybníček, vroubený vrbami, na němž lítala v létě šídla a plavaly kachny s barevnými zrcadly po stranách na křídlech a s barevnými hlavičkami.
Za touto zahrádkou ležela velká stodola, která zaujímala celou jednu část dvora. Před stodolou byl žentour.
Na dvoře byly dva rybníčky, u nich stály vysoké topoly a vrboví. Na třetí straně dvora byly kůlny a sklep. V kůlnách bylo několik saní a kočárů. Na čtvrté straně dvora byly chlévy, nad nimi byly seníky. V chlévech byli koně, krávy a telata.
U samého statku byla na dvoře veliká studna s pitnou vodou, za ní byly chlívky pro prasata, hřad pro slepice a venkovský záchod.
Za dvorem, za stodolou a kůlnou byla velká zahrada ovocná, v níž byla na sta stromů, většinou jabloně a slívy, blůmy a třešně, hrušky a různé jiné ovocné stromy.
Tato velká zahrada táhla se až k humnům, polím, ležícím za obcí, kde měl starosta Pažout několik polí; největší z nich, vroubené švestkami, se jmenovalo Smetanka. Na Smetance se dařila dobře pšenice, jetel, žito, vůbec všechno.
Velká zahrada měla v hoření části rybníček a byla rozdělena úvozem, vroubeným hlohovým plotem, ve dvě části. Tímto úvozem se v létě sváželo obilí z polí do stodoly.
V levé části této velké zahrady ovocné stála Zábojna, v níž měl byt zahradník Hrdý a kromě toho byla v Zábojně velká olejovna se stroji, na nichž se vyráběl olej.
V jedné části zahrady byly lesní stromy.
Zahrada, asi dva korce, měla vrata do dvora a druhá vrata do polí. Celou obec obepínal les, patřící k velkostatku kosteckému …"
Statek čp. 37 v Markvarticích byl skutečně rozsáhlý a Janovi a Barboře Pažoutovým také vynášel, ale bylo zapotřebí se o hospodaření na statku velice dobře starat. Jan Pažout byl vskutku dobrým hospodářem – ječmen výhodně vozil sladovníkům až do Prahy a cukrovku prodával do blízkého cukrovaru v Dolním Bousově – to byly i hlavní zdroje jeho obživy. Nadto byl sečtělým a poměrně vzdělaným – pokračoval v písmácké tradici předků. Promítlo se to i v tom, že sám vedl a psal též obecní kroniku, jak opět vzpomínal Otakar Hurych:
"Markvartský dědeček vedl jako starosta obecní knihu, do které zapisoval, kde se komu narodilo dítě, kde mají telátko a prasátko a hříbě a měl o všem přehled v obci. Seděl obyčejně u stolu, na nose měl brýle, šňupal z černé lakované tabatěrky a tu a tam se zadíval do oken, v nichž kvetl a voněl muškát."
Dědeček Pažout, jak dále vzpomínal Otakar Hurych, byl též výborným vypravěčem. Zejména rád vzpomínal na tažení sobotecké národní gardy na pomoc Praze v revolučním roce 1848, jehož se sám zúčastnil, ale které skončilo neslavně, když se u Mladé Boleslavi všichni rozutekli a vrátili domů. Rád také vypravoval o prusko-rakouské válce roku 1866, jak se promítla do dění na Jičínsku i do života samých Markvartic.
Vypravěčský talent měla i babička Barbora Pažoutová, která však raději než pohádky a strašidelné příhody se snažila svým vnoučatům přiblížit příběhy z dob svého i dědečkova dětství a mládí. Vzpomínky na ni a dědečka později inspirovaly Marii Calmu k tomu, že je ztvárnila v jedné ze svých prvních próz, kterou nazvala Z dětských vzpomínek.. Vyšla nejdříve v roce 1907 v časopise Zlatá Praha a později přepracovaná knižně v roce 1928. Začíná zde právě vzpomínkou na dědečkovo a babiččino vypravování:
"Povídejte něco dědečku …", prosívali jsme, tulíce se k němu a odpovídajíce veselým smíchem na jeho škádlení.
Čtverák dědeček uměl si nás dobrat historkou mnohdy tak nepravděpodobnou, že jsme úžasem poulili oči a ústa rozvírali k nadšeným výkřikům.
A nejednou dědečkovo vypravování, kterým rozplameňoval naši bujnou dětskou fantazii, vyvolávalo u nás touhu po napodobení vypravovaného příběhu a připravilo nám i okolí chvíle pravého zděšení. A když si už dědeček nedovedl nic vymysliti a na nic vzpomenouti, tahávali jsme za sukně babičku, aby pověděla, jak to nebo ono se přihodilo.
Naše babička? Kdo se zadíval na její vrásčitou, milou tvář, do modrých očí, tak důvěrných a usměvavých jako první slunný den jara, jistě pookřál a povzbuzen se vším se svěřil.
Když na záhrobci zakývala její slabá postavička a hlava v šátku na babku uvázaném a v bělostném krejzlíku, naškrobeném a složeném do pěkných záhybů kol krku, vyhlídla k velkému stavení – rozběhli jsme se k ní, div jsme ji neporazili a neohlušili radostnými výkřiky.
Z jara na zahradě pod kvetoucími větvemi jabloní, v létě na poli, a v zimě u kamen v malé světničce na výměnku – tam všude bylo místo pro vypravování a dotazování jako stvořené."
Na statku dědečka a babičky Pažoutových panovala srdečná staročeská pohostinnost, jejíž duší byla babička. Vzpomínku na ni a její pohostinnost Marie Calma po letech zvěčnila také ve fejetonu, otištěném v Zemědělské jednotě z 15. 12. 1931:
"Babička se po celý život starala o velké hospodářství, aby dalo dobrou žeň, ale neshromažďovala jen do stodol, nenosila svých úspor jen na úrok do záložny.
Nevycházela dál než na dvůr a do zahrady a na nejbližší pole, její parádou byla čistota, jejím přepychem a zábavou srdečná pohostinnost. A nezchudla pro to.
Vzpomínka na ni žije v kraji dodnes. Na našem statku všechno se lesklo čistotou a každý směl vejít, každý byl vítán. A babička nikdy neodpočívala, vždy bylo tolik práce pro druhé."
Markvartice s okolím byly pro Marii Calmu skutečnou kouzelnou krajinou šťastného dětství, plného řady dojmů, okouzlení a zážitků, k nimž se vracela po celý život. Vděčí jim i za to, že se stala citlivou interpretkou lidových písní, které – spolu s řadou lidových zvyků a obyčejů, jež zde v době jejího dětství a mládí byly ještě živé, tu poznala a naučila se jim i rozumět. Byl to základní zdroj její lásky k lidovým písním, jak to vyjádřila v úvaze "Jak jsem poznala náš lid, jeho zvyky a písně", jíž uveřejnila v roce 1927 v Brázdě. I zde tlumočila svůj hold dědečkovi a babičce Pažoutovým.
"Na statku matčiných rodičů v Markvarticích u Sobotky prožila jsem skorem své dětství. Bývala jsem tam co rok od jara do podzimu. Dědeček zemřel záhy. Byl to vážný člověk, veliký čtenář, dobrý rádce svých spoluobčanů, platný člen okresního výboru a veliký milovník hudby. Když jsem, žábě malé, zahrála na klavír, octl se hned u mne v prvním poschodí, třeba se mu už těžko chodilo do schodů.
A babička? To byl zvláštní typ dobrého člověka. Byla by se prostě rozdala. V Markvarticích byla jen jediná hospoda a ta ještě byla skorem zbytečná, protože pohostinství našel každý u nás, u Pažoutů …
Babička trůnila v kuchyni o třech oknech s velkými kachlovými kamny, jež nikdy nevyhasly a kde stál vždy veliký železňák s kávou a mísa koláčů pohotově. Celý babiččin dům voněl a svítil čistotou, čistě vydrhnuté podlahy a síně byly posypány bílým pískem, stolky byly pokryty sněhobílými povlaky a za okny kvetly fuksie a muškáty.
Té babiččiny pohostinnosti dnes už po venkově není …"
Calma v této úvaze dále vzpomínala na lidové zvyky, které ji tu okouzlily. Zvláště se jí vynořil staročeský zvyk stavění májek dívkám a její údiv a okouzlení, když vesničtí chlapci jí také, když jí bylo 13 let, postavili pěknou májku a na druhý den k nim přišel průvod s hudbou a mládenci s kytičkou a rosolkou na zavdanou zatančili a babička je zase uctila penězi, aby chasa měla z čeho zaplatit muziku v hospodě. K tomu ještě dodala:"Jičínský kraj celý je zajímavý a moje poznání neomezilo se jen na matčinu rodnou vesnici. Poznala jsem postupně celý Český ráj, malebně úchvatný, vesnice, jež se k němu přimykají i obyvatelstvo domků, roztroušených po návrších mezi Železným Brodem a Semily." Později k tomu přistoupilo ještě poznání Luhačovického Zálesí a Moravského Slovácka a posléze i Slovenska – dalších mocných zdrojů lidových písní, které tolik milovala, jak zde ostatně vyjádřila: "Pro ty písně, bohaté melodiemi, výrazem i slovem, básnickým, nejvíce jsem k lidu přilnula". Marie Calma, která se jinak pohybovala ve velkoměstských salónech a byla zvyklá společnosti, byla prostřednictvím lidové písně přivedena k pochopení krás lidové kultury, kterou se naučila vnímat právě v Markvarticích.
Láska k hudbě přivedla Marii Calmu na přelomu 19. a 20. století k soukromému studiu hudby (klavír a zpěv) na Pivodově hudební škole, kde se stala žačkou vynikajícího českého skladatele a šéfa opery Národního divadla v Praze Karla Kovařovice. Jeho zásluhou také pronikla na koncertní pódia doma i v zahraničí. Snila o dráze operní zpěvačky, ale na naléhání rodičů od svého snu upustila a vystupovala jen koncertně. V létě 1908 zajela s otcem na svůj koncert do lázní Luhačovic, a to se jí stalo osudným. Poznala zde lékaře dr. Františka Veselého, ředitele a zakladatele lázní Luhačovice, za něhož se zakrátko provdala. A dále se zde seznámila s Leošem Janáčkem. Stala se jeho přítelkyní, obdivovatelkou i interpretkou a propagátorkou jeho tvorby. Využila svého vlivu i u Kovařovice a v roce 1916 po letech odmítání prosadila, že Národní divadlo uvedlo s úspěchem Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Calmě se tak podařilo otevřít Janáčkovi dveře do světa. Získala si nehynoucí zásluhy v boji o uznání Janáčkovy tvorby.
V lednu 1923 Marie Calma-Veselá ovdověla (jméno Calma užívala jako pseudonymu při koncertech a převzala je i jako spisovatelka). Po druhé se již neprovdala, usilovala o uznání přínosu svého manžela jako balneologa i budovatele lázní Luhačovic. Nadále se věnovala interpretaci české i slovanské lidové písně v harmonizaci předních skladatelů i jejich vlastní tvorby. Spřátelila se také s Ludvíkem Kubou, který její přínos slovanské lidové písni ocenil mj. ve svých vzpomínkách Zaschlá paleta. S ním také sdílela obdiv ke krásám Českého ráje, kam se pravidelně téměř každoročně vracela.
V Markvarticích se mezitím mnoho změnilo. Na přelomu 19. a 20. století odešli dědeček a babička Pažoutovi, kteří byli ještě pohřbeni na starý markvartický hřbitov u kostela. V tomto kostele ve svém mládí také Marie Calma zpívala. Doprovázel ji pan řídící Košíček s žáky školy nebo tu zpívala sólově – zvláště píseň Ave Maria. Na hřbitově odpočívala už i "tetička hůrská", babiččina sestra, která podle vzpomínek jejího bratra Otakara mívala doma "výborné rosolky a cukroví různého druhu, jež sama pekla, zvláště oplatky, srolované, posypané cukrem a skořicí." Ten také vzpomínal na to, že "za statkem tetičky hůrské byla velká zahrada, v níž byl kámen, zbytek hradu Markvarticů, balvan větší velikosti, pěkně hlazený, se znakem rodu Markvarticů – se lvem." Počátkem tohoto století se starý markvartický hřbitov přestal používat a nahradil jej nový při silnici ke Skuřině. Na něm pod pískovcovým pomníkem, v němž doznívala pozdní secese, našel místo posledního odpočinku Calmin a Otakarův bratr Jaromír, který zemřel na jaře 1918 ve Skuřině na statku strýce Václava Švorce, kde se léčil ze zranění, jež utrpěl u 1. světové válce. Poblíže je hrobka rodiny Holanovy, kde odpočívá Calmin strýc Václav Holan, sedlák a starosta z Rakova čp. 2, se svou ženou Marií, jež byla sestrou Calminy matky Františky. O tyto hroby je příbuznými stále pečováno, zatímco hrob dědečka a babičky Jana a Barbory Pažoutových na starém markvartickém hřbitově vzal nenávratně čas.
Když Otakar Hurych psal svou vzpomínkovou knížku Dědečkové a babičky a Calma svou půvabnou knížku Z dětských vzpomínek, žilo v Markvarticích a okolí ještě dost příbuzných, kteří v nich byli připomenuti. O nich se také zmínil Otakar Hurych v r. 1934 v dopise Marii Calmě, kde jí sděloval ohlas na svou knížku: "Na Sobotecku mají příbuzní naši, pokud vím, čtyři reality: statek č. 13 ve Skuřině, statek U Pažoutů V ulici, vilu Švorcových v Sobotce, vilu pí. Frankové v Dolním Bousově." Otakar Hurych také tehdy v roce 1934 uveřejnil v pražském časopise Volné slovo Vzpomínku na otce a matku, kde zachytil hosty na markvartickém statku z řad malířů, kteří jej zdokumentovali ve své malířské tvorbě:
"Do Markvartic jsme jezdili na prázdniny mnoho let a byl tam také z malířů prof. Vladimír Šamberk a Arnošt Novák, který vymaloval tam olejomalby Statek v Markvarticích čís. 37, Trosky s Kozákovem, zvonici a statek Švorcův ve Skuřině … Statek ten naleznem také v Knize o Kosti prof. dra Pekaře, kdež jest jeho vyobrazení."
Se svými příbuznými na Sobotecku Marie Calma udržovala kontakt, navštěvovala je a někdy tu i pobývala. Mj. jezdila do Dolního Bousova k zmíněné pí. Frankové. K ní se například uchýlila za 2. svět. války v létě 1943, což zachytila i noticka časopisu A–Zet z 16. 7. 1943: "V Dolním Bousově prožívá dny oddechu Marie Calma, pěvkyně, básnířka a spisovatelka z okruhu Růženy Svobodové. Právě tento měsíc se dožila 60 let. V posledních dvou letech si vyvolila Dolní Bousov, kde prožívá dny zotavené." V Dolním Bousově našla skutečné přátele, kteří rádi také četli její knížky. Ty znaly zásluhou svých učitelů i žáci zdejší obecné a měšťanské školy, jak o tom vypovídá jeden z dopisů paní Frankové z té doby, která v něm Calmu informovala, že byla ve Spařencích a že pan farář Průcha nad hrobem učitele Kučery recitoval na rozloučenou její básně, což ji bude zajímat o to více, že osobně učitele Kučeru znala a že on ji velice ctil a s jejími básněmi i prózou seznamoval své žáky.
Marie Calmy si vážil i Jičín. Augustin Seifert, předseda Krajanského spolku Jičín v Praze, v blahopřání k 60. narozeninám Marie Calmy, datovaném 8. září 1943, připomenul: "Mámeť v milé paměti Vaše četné literární projevy o našem Českém ráji, v jehož středu – Prachovských skalách – jste bývala hostem, a rád si vzpomínám také na roztomilé vzpomínky pana bratra dr. Otakara Hurycha o rodinných Vašich vztazích k Jičínsku "Dědečkové a babičky" z Markvartic, kde jsme jako studenti tolikráte bývali."
Statek "doleních" Pažoutových v Markvarticích čp. 37 dnes již markvartické návsi nedominuje. Místo roubených stavení zůstalo nevábné zbořeniště s nejrůznějším křovím a býlím. Marii Calmu už také asi nikdo nepamatuje a její literární tvorba zapadla, ač ještě v roce 1942 oslavila Markvartice a Český ráj půvabným dívčím románem Probuzení, kde literárně ztvárnila léta svého dospívání a okouzlení krajem, přírodou i lidmi. Na Calmu by se ale nemělo zapomenout. Z tohoto pozapomenutí se jí také snažil vyvést tento příspěvek.
Podnikatelský um rozkvétá nejen dnes, dařilo se mu i před zmíněnou řádkou let. Bylo to rok po velmi úspěšné Jubilejní výstavě, hospodářské snažení zaměstnávalo český národ. Ekonomická emancipace patřila k hlavním myšlenkám i činům politicky vítězících mladočechů. Čas prosperity – a přece si lidé v každodenním životě dovedli najít čas pro práci, ale i pro odpočinek, soukromé zájmy a záliby. Spolkový život plně korespondoval se společenskou konjukturou dodnes udivuje to množství sdružení, klubů, spolků a společností. Výrazný podíl na společenském životě měly i výlety, vycházky, národní slavnosti. Můžeme se na to vše dívat s odstupem celého století s úsměvem, přesto musíme uznat jejich význam a hodnotu.
I ve Starých Hradech dumali o využití zvýšené poptávky a o zisku bez velkých investic. Snad si řekli: Je tu zámek, je máj, je tu prosperující pivovar zvučného jména oslavený dokonce populární skladbou Hilmarovou, připočtěme zájem o turistiku, o národní myšlenky. Summa summarum: Otevřeme letní restauraci! Od správy pivovaru tah správným směrem, terno. Vše jak se náleží, jak se žádá – veranda, krytý kuželník, altán. A nápoje bezkonkurenční: čepuje se ležák z lahví, pivo místní "obyčejné" z nádob přímo z pivovaru. Vítejte nám každou "neděli, svátek, čtvrtek v době letní", tak jsme "přístupní obecenstvu". Otvírá se slavnostně 15. května koncertem, "Správa pivovaru zve p. t. obecenstvo k hojné návštěvě." Jenže:
Těžko již dnes zjistíme, jaké peripetie a problémy doby vznikly. Zůstane tajemstvím příčina i pozadí, bylo-li. Jen málokdy sestavíme plnou historickou rekonstrukci, ani v tomto případě se nám to nepodaří. "Za příčinou nepohodlného času" odložila se sláva na "neděli příští 22. 5." Byznys je ale mocná síla, zkrátka, jak to bývá, přišly rozmary kulturní, ale "restaurace však již dnes" se otvírá, píše dopisovatel Jičínského obzoru.
A jak to tedy vše dopadlo? Osobně míním, že jistota vzestupu těchto služeb byla i v našich krajích zaručena. Škoda, že o výsledcích nemáme víc zpráv. Ale kdyby akce nebyla úspěšná, jistě by nepokračovala v dalších letech. A ona pokračovala, na 6. srpna 1893 zval jménem správy pivovaru na koncert v letní restauraci ve Starých Hradech Alois Lukeš, hostinský v Libáni. Ovšem o výsledku zprávy opět mlčí. Nevíme o návštěvnické spokojenosti či nepřející hlouposti, o počasí, o repertoáru a úspěchu koncertu, o případných reprizách či komplikacích.
Pokud se úspěch nedostavil – je i na nás neúspěch předků napravit, v jejich záslužném snažení pokračovat. Restaurace ve Starých Hradech funguje, kulturní pořady také – tak ještě potřebujeme, aby sem našly cestu další stovky lidí z celého kraje!
Chtěl bych vám přiblížit předvolební agitaci z naší první republiky z poloviny třicátých let. Mně bylo tehdy deset či jedenáct let. Jsem Libaňák, narodil jsem se tu a žil až do čtyřiceti let svého věku. Moje bydliště bylo v Komenského ulici, lidově se tam říkalo a ještě snad říká "dole u strouhy".
Tam dole u strouhy bydlel také pan Josef Čížek, dobrý a pracovitý člověk – výroba čibuků a dýmek. K němu jsme jako kluci rádi chodili a poslouchali jeho vypravování. Ten mně jednoho večera řekl: "Co budeš dělat zítra večer – až se setmí, tak přijď k nám." Tak jsem přišel, pan Čížek vzal asi třímetrový žebřík, v plešce po margarinu lepidlo uvařené z mouky, zednickou štětku, plakáty kandidátky komunistické strany, své dva syny Pepíka a Jarku a mne, a šli jsme.
První zastavení bylo na rohu u kapelníka pana Václava Kyziváta. Dle pana Čížka to byl lidovec neboli černokněžník. Tam jsme přelepili plakáty agitace lidové strany na štítě jeho kůlny, na vratech a dveřích. Pokračovali jsme dál ke kostelu a k faře. Polepili jsme hlavní i postranní dveře, pak jsme šli na náměstí, kde jsme přelepovali plakáty jiných politických stran. Tak jsme obešli snad celé město a za to mi dal pan Čížek pětikorunu. Hřála v kapse moc!
Přišla doba, kdy komunistická strana byla vedoucí silou ve státě, a já neuměl využít, že jsem byl jejím propagátorem už v 11 letech. Možná, že jsem se mohl mít dobře.
A ještě jedna volební vzpomínka. Sedíme u mostu u strouhy, přejelo auto (nebo to byl někdo na kole?) a rozhazuje letáky. Tak jsem jich pár sebral, byly na nich rýmovačky na politické strany pro volby do obecního zastupitelstva. Uměl jsme jich několik nazpaměť, ale pak se mi letáky ztratily a já jich většinu zapomněl. Ale část jsem si zapamatoval dodnes:
Pan Macek a pan Janda, sokolíci na slovo prý vzatí
spojili se s lidovci. Čest jich ať vezmou kati!
Snad nebude nám v Libáni drožďárna tak smrděti,
až bude pan strojmistr v obecní radě seděti.
Však necháme jim to smrděti na té jejich louce
a půjdeme raději ku dvojce!
A ta pátá kandidátka, to je taky prima věc,
a tu taky kandiduje bratr Václav Šuma, švec.
Jiří Pluhař, takto forman, na pátém je místě,
ten ale vyjede jistě!
S pozdravem Libaňákům
Kdo by na mládí rád nevzpomínal? A snad i častěji ve věku, kdy už nám zbývá prožít menší část našeho života. Připomínka na mládí je u většiny z nás, kteří nežijeme na Libáňsku, spojena se vzpomínkou na rodný kraj.
Jak definovat mládí? V mysli se mi nabízelo spousta slov. Posuďte sami. Rodiče, rodný dům, zdraví, radost, bezstarostnost, škola, legrace, lehkomyslnost, hudba, toulky, tancovačky, rošťárny, sport, elán, první láska atd. Definice není, prostě mládí je krásné!
Podněty ke vzpomínkám přichází neočekávaně a často. Pravidelně nám je nabízejí Listy starohradské kroniky. Díky vám, ctěná redakce!
Již při pohledu na úvodní zdařilou kresbu hradu se mi okamžitě vybaví vzpomínka mládí. Vidím šedivou, tehdá ještě prašnou, čedičovou vozovku, která spojuje město Jičín s okresním městem Libáň. A po ní jedoucí autobus s usmívajícím se řidičem panem Rejmanem a jeho kolegou Vojtíškem, kteří snad odpovídali všem mávajícím klukům na trase. Denně jsem po ni jezdil z rodné Bystřice na kole do libáňské školy. A jak jinak, než přes Staré Hrady. A později na Městský úřad, kde jsem byl zaměstnán. O nedělích vedla cesta na fotbalové hřiště S. K. Libáň. Když to nešlo na kole, běhali jsme kolem milované "Lípy" a "Borovičky" přes "Hora". A těch příhod, dobrodružství a událostí co jsme cestou prožili! Třeba v chátrajícím a přitažlivém starém hradu.
Při čtení rubriky "Drobné zprávy" se mi vybavují další známá jména a osobnosti, jako Arnoldy, Semirád, Hanušové, Droznové, Pluhařové, Mackové, Grosmanové, Škoda, Šůda, Palička, Zubatý atd. Nebo dentista Morava, jehož plomba mi donedávna ještě v jedné stoličce držela. S jeho asistentem Karlem Jebavým, dnes váženým zubním lékařem v SRN, jsem se nedávno setkal. A zase jsme vzpomínali. Kdo by nevzpoměl na Kyzivátovu kapelu? S panem kapelníkem jsme se snažili kabaretními vložkami bavit lidi v širém okolí.
Proč vám to vlastně píši? Uvědomil jsem si, že Listy starohradské kroniky vycházejí úspěšně již 15 let. Je to výročí a k němu bych chtěl upřímně blahopřát všem, kteří se jakýmkoliv způsobem na vydávání Listů podíleli a za čtenáře vyslovit poděkování s přáním. Vytrvejte i nadále a ať je stálých odběratelů ještě více!
(Dokončení)
Život na frontě.
Zde jsem se dověděl vše, co se stalo u mé roty. Ppor. Kut tři dny po mém zranění byl zbaven funkce velitele roty pro zbabělost. Velení převzal rt. Ruščák, byly velké ztráty, prakticky se vyměnil celý stav. 22. září rota ovládla kótu 694 Hyrovou horu. Na okraji lesa se zajistila polní stráží. Strážný na stanovišti únavou usnul. Kolem půlnoci přišel nepřátelský průzkum, strážného ve spánku podřezal, pobil četu, která měla stav družstva. V úkrytu všem vypíchali oči, uřezali uši a hrůzně zohavili. Ruščák byl celý rozbodán, měl rozdupaný obličej. Druhý den ráno se na místo dostavil náčelník štábu npor. Kvapil a nechal mrtvé pohřbít s patřičnou pietou. Ruščákovi odebral hodinky, o nichž věděl, že byly mé. Snadno se rozeznaly od těch, jaké dostávali velitelé v SSSR. Byly švýcarské MOVADO a koupil jsem je v Alexandrii za 25 anglických liber. Jejich osud je asi ojedinělý v historii naší zahraniční armády. Jako velitel roty jsem byl s nimi raněn, druhý zbaven velení a třetí s nimi na ruce padl.
U Svidníku jsem se vrátil k 2. praporu opět jako velitel 1. pěší roty. Na Ondavě se zastavila fronta. Dělostřelectvo se přesunulo k Jaslu k chystané velké operaci. Zůstalo jen několik osamocených děl různých kalibrů. Ta měnila postavení, vypálila z různých míst. Tanky a traktory pouštěly naprázdno motory, dělalo se vše pro klamání nepřítele. Pod tlakem sovětských a našich jednotek začal jeho systematický ústup. Často jsme byli v čelním sledu, zajišťovali postup praporu, ten zase kryl postup brigády. Téměř každý den byly nějaké ztráty, někdy i dost značné. Stále nám docházely méně kvalitní doplňky a vraceli se ranění. Pomáhali jsme k osvobození Svidníku, Zborova i okresního města Bardejova, jehož vyčištění trvalo 8 hodin. Pokračovali jsme směrem na Levoču, dobyli dominantu pohoří Branisko. 27. ledna vojska 1. brigády pod velením plukovníka Satorie osvobodila Kežmarok. Město bylo úplně evakuováno, všechna okna zabedněna. Proto asi ten rychlý spěch na západ výlučně německého osídlení. Byla osvobozena Levoča a Poprad, do našich rukou vešly naše jediné velehory Vysoké Tatry.
Při pročesávání lesa u Královy Lehoty se mezi naše čelní jednotky zapletl náš štáb v čele s gen. Svobodou. Z pravé strany asi 15 m jsem zaslechl jeho silnou výzvu "Hände hoch!" Narazili totiž na skryté kulometné hnízdo, z něhož po chvíli vylezli 4 němečtí vojáci se zviženýma rukama. I když to bylo proti předpisům a řádu, jako nižší velitel nemohu nařídit veliteli sboru, aby se netlačil mezi čelní sled. Chápal jsem jeho touhu co nejrychleji kupředu a získat co nejvíce zpráv. Po dobytí této obce včetně železniční stanice jsme se zastavili před Liptovským Hrádkem. 31. ledna naše rota po iniciativní akci vstoupila jako první do města. Asi hodinu po nás jela po hlavní silnici dopředu sovětská jednotka, překročila naše stráže, pak dobyla Okoličné. Tím se dostala do bezprostřední blízkosti Lipt. Svatého Mikuláše, kde Němci chtěli udržet obranné postavení. Začaly drobné boje menších jednotek. Občas jsme využili úspěchu Rudé armády a někde o kousek postoupili.
Při násilném přechodu řeky Váh u Stošic se prolomil pode mnou led. Zapadl jsem po ramena do vody a nad hlavu do sněhu. Promočen jsem zaváděl obranu obce. Vydal jsem palebné úkoly, nařídil okopové práce. Za celý den oděv na mně zmrzl, byl jsem celý prokřehlý. Má spojka mi připravila stanoviště velitele na okraji obce. Lehl jsem si na lůžko a dal vše sušit. Ani druhý den nebylo vše suché. Na kontrolu zákopových prací se dostavil velitel praporu s náčelníkem štábu. Kvalifikoval můj čin jako neuposlechnutí rozkazu a předal věc polnímu prokurátorovi.
Byl zbaven funkce velitele roty, odešel k 1. praporu na úsek Závažné Poruby se zařazením do 2. roty. Ta měla za sebou těžké boje, hodně ztrát a nízké stavy. Aby bylo možno plnit všechny úkoly, bylo třeba improvizace. Nejnebezpečnější prostor byl u Iljanova, vysunutí jazykem do německé sestavy proti předhoří Nízkých Tater. Povětrnostní podmínky této zimy byly dosti kruté, problémy byly s fungováním zbraní. Náročný byl samotný pobyt na frontě. Zemljanky byly postaveny tak, že během dne se nesmělo zatopit, neboť okamžitě se tam snesla dělostřelecká nebo minometná palba. Museli jsme být ostražití vůči nepříteli pro zvýšenou průzkumnou činnost. Také jsme vysílali hlídky do předpolí, pro silné mrazy byli strážní střídání každou půlhodinu. V dalších dnech pokračovaly urputné boje. Němci podnikali protiútoky, ale vždy byli odraženi. Celý náš úsek byl neustále ostřelován, nebyl den bez ztrát.
Rudá armáda vnikla do Mikuláše, ale jen úzkým pruhem. 10. března jsme střídali tyto jednotky. Byly již unavené a pospíchaly z pozic. Velitelé se snažili, abychom urychleně převzali úseky. Vše nebylo ani převzato a zůstali jsme v Mikuláši sami. Náš úsek byl kolem kasáren. Němci byli zastříleni na křižovatku východně města, na silnici do Okoličného. Zvláště snajpeři (odstřelovači). Náš sovětský přidělenec, chemický důstojník, jehož jsme znali jen jako Sašu, padl na této křižovatce. Předtím jsme ho varovali, že tudy neprojde, ale mávl rukou a nedbal naší rady. Až večer jsme jej mohli pochovat. Celý den byl ve znamení nejistoty, nikdo nevěděl, kde je nepřítel a co je naše. Bylo mnoho nezkušených vojáků, kteří prodělali jen základní výcvik. Některé pozice jsme neměli převzaty my, ale ani Němci. Šířila se panika a poplašné zprávy o útoku Němců. Byl nařízen ústup z Mikuláše.
Náš prapor kryl ústup sboru, který začal po 18. hodině. Podporovali jsme jej všemi palebnými prostředky i lokálními protiútoky. Ztráty sboru byly poměrně značné. Zvláště kóta 748, kterou sověti nedobyli, působila velké potíže bočnými palbami, kudy musely projít všechny ustupující jednotky. My jsme se začali odpoutávat až pozdě večer. Prapor začal s ústupem ve 20 hodin, naše rota ve 21 hodin. Stále však jsme neměli dotyk s nepřítelem. Zprávy o něm byly zřejmě přehnané. Prapor měl jen několik raněných, naše rota za celou akci pouze jednoho raněného, a to sanitáře. Palba Němců večer byla neúčinná, stříleli úplně jinam, než kudy jsme ustupovali. Ráno jsme zaujali pozice ve Vitališovcích.
Převzal jsem velení 1. roty, s níž jsem pak splnil úkol dobýt obávanou kótu 748, kde zůstala jen krycí jednotka nepřítele a dvě kulometná hnízda, která jsme zlikvidovali. Další naše roty byly v Roháčích u Smrečan, Bobrovce a Jalovce. Stále byla snaha někde prorazit obranu nepřítele. Na několik dní jsme byli staženi do zálohy na Podtureň a Liptovský Hrádek.
19. března jsme dostali za úkol provést průzkum boje pěší roty s posilovými prostředky od Mikuláše. Jednalo se o zjištění rozmístění nepřátelských zbraní. Podařilo se nám vyrazit nepozorovaně časně ráno a nežli se Němci vzpamatovali, dobyli jsme tři domy s přilehlými parcelami. Vše úplně beze ztrát. Zběsilá palba nepřítele prozradila všechny zbraně. Úkol byl splněn. Jistě bychom vydrželi v obraně až do setmění. Jenomže přišel rozkaz stáhnout se zpět. Byl motivován tím, že druhý den ráno půjdeme do útoku v prostoru Smrečan. Náš organizovaný ústup úplně za světla byl dost neúčinně podporován dělostřelectvem. Přes jeho dobré vedení jsme nemohli být zasazeni do plánovaného útoku. Byli jsme odesláni do Svätého Ondreje, pak do Smrečan, kde německé zákopy byly až 40 m od nás. Navzájem jsme si mohli házet granáty a v noci jsme rozuměli každé slovo. Koncem března, po sedmi týdnech po nachlazení ze Stošic, jsem dostal chrlení krve, přestože kromě zranění jsem nikdy nebyl nemocen.
Již jen v týlu
Byl jsem odeslán k náhradnímu pluku do Popradu, asi týden léčen a pak odeslán na zklidnění do Vysokých Tater v místě Vojenské Zruby. Nemoc – tuberkoloza nitrocévních uzlin nedovolovala odeslání na frontu.
Konec války jsem prožil u pluku, odkud se posílaly doplňky na frontu. S postupem fronty jsme postupovali i my. 1. května jsem byl vyslán jako delegát 1. československého armádního sboru na recepci, na níž kromě čelných vojenských představitelů a vůdčích osobností byl i generál Svoboda a prezident dr. Beneš. Velitelství pluku bylo v hotelu Slovan, kde mne zastihla zpráva o ukončení války a bezpodmínečné kapitulaci Německa. Přišel toužebně očekávaný den a s ním mír v Evropě.
Mou první posádkou po válce byla Praha. V té době jsem byl povýšen na nadporučíka. Stal jsem se důstojníkem z povolání. Další posádkou byla Kadaň, odkud mne můj nejlepší druh z války npor. Hájek musel eskortovat do věznice na Hradčany. Byl jsem ve vazbě u čs. polního soudu celkem 5 neděl, kdy s definitivní platností byla osvobozujícím rozsudkem ukončena záležitost, daná polnímu prokurátorovi.
K hlavnímu přelíčení se dostavil jediný svědek por. Arnošt Steiner, zvaný "Neprůstřelný". Měl svědčit pro navrhovatele tj. protivnou stranu. Potvrdil však všechny mé výpovědi a jeho prohlášení "že on by to udělal také tak" bylo rozhodující a vzato jako výpověď znalce.
K dokreslení mé bojové cesty je třeba říci, že jsem byl vyznamenán třemi čs. válečnými kříži 1939, medailí za chrabrost, pamětní se štítkem SV a SSSR, Za službu vlasti, Za obranu vlasti, Dukelskou medailí, sovětskou Poběda nad Germaniej, anglickými Africa Star a 1939–1945 Star, polskou za účast v obranné válce 1939.
V československé armádě jsem sloužil v hodnosti majora do roku 1951, kdy jsem byl na základě dekretu protiprávně propuštěn z armády a zbaven hodnosti. 23. 2. 1965 mně byla hodnost vrácena, v r. 1969 jsem obdržel Řád Rudé hvězdy a v r. 1991 jsem byl povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.
Blaží mne, že jsem bojoval za spravedlivou věc, že jsem všemi silami přispěl k vítězství nad fašismem ve 2. světové válce. K návštěvě Starých Hradů jsem se dostal po 42 letech, i když mnohé jsem se již dověděl z tisku. To, co jsme spatřili spolu s manželkou a co jsme se dověděli od průvodkyně, zapůsobilo na nás velice silně. Měli jsme možnost prohlédnout si všechny citlivě renovované prostory zámku v přízemí i obou patrech včetně archivu Památníku národního písemnictví, stálých expozicí, pracovnu básníka Jaroslava Vrchlického, kubistický nábytek, ložnici Josefa Portmana a mnoho dalších uměleckých exponátů.
Obdivujeme obrovské dílo hrstky nadšenců, kteří věnovali všechny své síly a um k záchraně zchátralého objektu a vytvořili kouzelné prostředí kulturního a společenského života v širokém okolí. Přejeme vám mnoho úspěchů ve vaši záslužné práci, která slouží nám i budoucím.
Výstavy v gotické části zámku:
25. 7.–20. 8. Jan Hladík – tapiserie
22. 8.–17. 9. Výtvarná skupina lékařů
19. 9.–15. 10. Lída a Henri Dody – obrazy
Výstavy ve výstavní síni v arkádách:
8. 8.–3. 9. Adéla Rozinková – tapiserie
5. 9.–1. 10. Helena Cejnarová – grafika
3. 10.–1. 11. 3 generace rodiny Černých
Vernisáže začínají vždy ve 14 hodin
Další kulturní pořady:
22. 8.: Koncert pěveckého sboru Gagel z Herentalsu (Belgie) a pěveckého sboru Boleslav z Mladé Boleslavi
29. 8.: Ve 14 hodin na nádvoří zámku Staré Hrady Pohádka O Sněhurce – uvede Královská putující divadelní společnost Orfeus
V 16 hodin hudebně literární podvečer věnovaný pozdní české renesanci (Vokální mše – duchovní hudba české renesance – a
Kázání svadební Jiříka Zabilanského (v letech 1611–1613 kněze v Bosni u Mnichova Hradiště) při oddavcích urozeného a statečného rytíře pana Henrycha Jana Kapouna z Svojkova a urozené panny Salomeny Veroniky z Rysmburka v outerý po památce sv. Jana Křtitele Léta Páně 1611 na Valečově učiněné.
Účinkují: Radim Vašinka a pěvecký sbor Duodena canticans
5. 9.: Koncert Libereckého barokního tria
19. 9.: Beseda s manžely Lídou a Henri Dody z Grenoblu
3. 10.: Recitační odpoledne k nedožitým 70. narozeninám básníka Jiřího M. Paláta (účinkuje Hana Kofránková)
– Huk Rudolf: Návraty do Hradů (Starých). S´92, č. 10 Dvoustránkový článek o minulosti i přítomnosti zámku se třemi reprodukcemi. V témž čísle jsou Staré Hrady připomenuty ještě v článku R. Huka Návraty do ráje (Českého).
– Velký článek I. Janákové o Starých Hradech a o výst. tapiserií J. Hladíka se objevil v Prostoru 1. 8. J. Šedivá o této výst. psala v Novinách Jič. č. 7/92.
– Vzpomínku Jaroslava Putíka na kulturní odpoledne ve Starých Hradech 20. 8. 1989 přinesly Literární noviny 6. 8. Fotografii J. Klápště, L. Kundery, J. Jíry a j. Bartošky z tohoto setkání jsme nalezli v Lidových novinách 30. 7.
– Spor o osamostatnění Starých Hradů bilancoval ve zmateném článku Český ráj 17. 3. a věnovala se mu i Marie Kavalírová v Pochodni 9. 6.
– K osudu kanónů umístěných ve Starých Hradech se vyjádřil představitel řádu Maltézských rytířů František Lobkowicz v Českých a moravskoslezských zemědělských novinách 3. 4.
– Historii hraběcího rodu Schliků zaznamenal Petr Mašek v Lidové demokracii 14. 5.
– Kulturní práci ve Starých Hradech komentoval článek v Českém ráji dne 5. 6.
– Výstavám ve Starých Hradech věnovaly pozornost mnohé naše noviny a časopisy. Pravidelně oznamují jejich konání Ateliér, Lidové noviny, Literární noviny, Český ráj, Pochodeň, Pojizerské listy a Noviny Jičínska. Proto zde uvádíme jen větší články nebo zprávy v dalších periodikách: M. Hoferik (Pojizerské listy č. 14, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 1); J. Vančát (Ateliér č. 11, Lidové noviny 21. 4., České a moravskoslezské noviny 2. 4.); E. Janoušová, rodina Poličanských – spolu s recitačním pořadem 1. května (V. Matějková v Českém ráji č. 38, J. Hofmanová v Pojizerských listech č. 19, České a moravskoslezské zemědělské noviny 29. a 30. 4.); P. Mašek (Český ráj č. 40); V. Tvrdá a V. Hörstová (Pojizerské listy 3. 6.); M. van Ratlten (V. Matějková v Českém ráji č. 50, Svobodné slovo 2. 7., J. Hofmanová v Pochodni 19. 6.); F. Dörfl (L. Klukanová v Jihlavských listech 10. 7., Pojizerské listy 15. 7. a Český ráj 15. 7.); P. Heber (Noviny Jičínska č. 4); přehled o starohradských výstavách přinesl i Mladějovský zpravodaj č. 1 a E. Skokanová v Pochodni 23. 3.
– Výstavu obrazů Vladimíra Holmana a oděvů a dekoračních textilií Dany Holmanové v Nové Pace propagovaly Český ráj 21. 4. a 5. 5., Pochodeň 28. 4. a Kulturní zpravodaj MKS Nová Paka.
– O pracovišti LA PNP ve Starých Hradech se zmínila v rozhovoru pro Rudé právo 5. 3. ředitelka PNP dr. Eva Wolfová. Dále o něm psaly Český ráj 3. 3. a Život Budovcovy župy č. 5. Na uložení písemností spisovatelky L. Mašínové v LA zaznamenaly Český ráj 10. 3. a 24. 4. a Achát č. 4/92.
– Fotografii pracovny Jaroslava Vrchlického s několika řádky o starohradském pracovišti LA PNP přinesla Pochodeň 7. 8.
– Listy starohradské kroniky zaznamenaly Pojizerské listy č. 16 a Muzejní a vlastivědná práce 3/91 a 1/92.
– Na práci prof. Maxe Dvořáka ve starohradském archivu upozornil dr. Hugo Rokyta v časopise Památky a příroda 10/91.
– Archeologický průzkum keltské svatyně u Hřmenína zrekapituloval dr. Jiří Waldhauser v Českém ráji 17. 3.
– Starohradský zámek připomněl turistům časopis Krkonoše 6/92.
Klusáková Jana: Jiří Bartoška na konci sezóny 1991. Primus Praha 1991, 80 s. Tento velmi zajímavý "maxirozhovor" s populárním hercem přináší ve fotografické příloze i jeho snímek s malířem Josefem Jírou při besedě ve Starých Hradech 20. srpna 1989.
Vacina Ladislav: Tvorba východočeských autorů 1997. Bibliografický přehled SVK Hradec Králové 1991, 93 stran. Dalšímu ročníku tohoto záslužného díla předcházelo smutné oznámení o úmrtí dr. Vaciny, hlavního autora bibliografických prací hradecké SVK. I tento ročník poznamenala jeho přesná a pečlivá práce, která bude moc chybět. – Z našeho okolí jsou zaznamenány báseň J. M. Paláta z našeho časopisu a soupisy fondů LA PNP, věnované Leontině Mašínové a Antalu Staškovi.
Český ráj: Další z nových map této oblasti vydalo liberecké nakladatelství DOMUS. Je to trojjazyčná pohledová mapa, jejímž autorem je ing. Jan Klobouček. List je doplněn fotografiemi B. Jakoubě a S. Weisse, text zpracoval dr. Bohumil Slavík. Nás těší, že na mapě i v textu jsou i Staré Hrady.
Pavlík Josef: Krajina pod Troskami. Plodný autor Českomoravské vysočiny vydal pro své přátele již dvanáct básnických sbírek. Tato je inspirována obrazy MUDr. Jaroslava Volfa z Jičína a vyšla soukromým nákladem v tomto roce. Obsahuje 27 básní věnovaných Českému ráji. Jedna z nich má název Staré Hrady a přetiskujeme ji v tomto čísle.
Novou skládačku Okres Jičín vydal nedávno okresní úřad. Vyšla ve 4 jazykových mutacích, obsahuje stylizovanou mapku okresu, stručný text a mezi zdařilými fotografiemi nechybí ani snímek Starých Hradů.
Úvodem. V životě každého člověka je vždy něco, co ho provází od mládí. Někdy vzpomínky na někoho milého – matku, otce nebo sourozence. Někdy je to konání, práce, ale také jen vzájemná sympatie toho, kdo se nějak podílel na utváření naší osobnosti a zájmů. U mne působil hluboce vliv mého učitele Josefa Kopeckého, který mě tři roky učil. Později, už po vyjití školy, jsem se stal členem ochotnického kroužku, který pan řídící vedl a režíroval. Sehrál jsem pod jeho vedením řadu divadel, poslední ve válce, kdy jsme hráli Mrštíkovu Maryšu. V ten čas jsem chodil do školy půjčovat si knihy, s panem řídícím jsem byl v kontaktu téměř každý týden. On to byl, který mě učil lásce k literatuře, on položil základ mého hlubokého zájmu o archeologii. Hledal a sbíral kamenné nástroje, přírodniny, památky na zašlé časy. Jen díky jemu jsem sesbíral celou řadu předmětů, které by jinak byly nenávratně ztraceny. Od roku 1924 až do roku 1944, to jest plných dvacet let, jsem dle možnosti na jaře i na podzim běhal po mezích a cestách, prohlížel sebraný kámen z polí – a bylo ho utěšeně, abych kdejaký zlomek, štěpinu i vývrt sebral.
Bylo tehdy málo lidí, kteří by znali, co sebrali. Vše se sypalo do cest. Největší úspěch jsem měl v roce 1930, kdy pan Franc z Dětenic oral rolníkům pole traktorem. Tehdy v důsledku praktického poznání o zpracování půdy se propagovalo heslo Orejte hloub! Není mým zájmem psát, jaký význam to mělo na půdách v Bačálkách, kde jsou pozemky typický podzol, ale pro mne sběratele to byly žně, kdy se mi podařilo nalézt několik unikátních kusů kamenných nástrojů. V místech za Bačálkami k Rychnovám muselo v pravěku žít poměrně hodně lidí, neboť od tak zvané Lhotecké pěšiny až pod obecní cestu k lesu, v pásu sahajícím od cesty k rychnovské chalupě až na hranice katastru s Ličnem jsem čas od času nějaký zlomek nebo i celý kus nalezl.
V bačalské škole byla sbírka kamenných nástrojů, snad deset či patnáct kusů, ale dnes už nepamatuji, jaké to byly. Jen jeden mi utkvěl v paměti, a to byl unikát. Kamenná palice asi 8–10 cm, na níž bylo zajímavé, že měla uprostřed dokola vybroušenou půlkulatou rýhu naprosto pravidelnou.
Náš pan řídící Kopecký nejen doplňoval knihovnu, ale všestranně se staral o školní kabinety. Za jeho působení byly velmi rozšířeny sbírky a preparáty ptactva. Sám jsem nosil některé k preparaci panu řídícímu Hradeckému na Zeleneckou Lhotu, později do Osenic. Ale zájmy měl pan řídící Kopecký i mnohé další. Mohl bych vypravovat o numismatice, botanice, mineralogii, archeologii atd. Vždy říkal, že názorné vyučování, kdy žák předmět učební látky vidí a může si ho osahat, nejlépe utkví v paměti.
Psal též kroniku naší školy, část, bohužel jen část, jsem si opsal. Je to do roku 1926, ale i to dokumentuje jeho vztah k obci a k lidem. V mém srdci a paměti zůstane zapsán jako učitel, který by mohl být příkladem a vzorem pro všechny naše mladé učitele. Byl učitelem, o jakých snil Jan Amos Komenský. A tak si přečtěte první část kroniky, kterou napsal řídící učitel Josef Kopecký a jejíž částečný opis chovám jako trvalou vzpomínku na část svého života. Při opisování jsem nepoužíval stroje, neboť strohost písma by nepostihla lásku, s jakou jsem opis psal.
Ta naše milá Libáň v údolí, do ní se vrací každý rád – jsou slova známé písničky – a že jsou pravdivá, dokazuje účast na sjezdech spolužáků, které se již tradičně konají, jarem počínaje a podzimem konče. My šedesátníci jsme tento hezký sjezd měli 27. června. Bylo to již 45 roků, co jsme opustili školní lavice a rozutekli se do světa, každý podle svých iluzí a plánů. Ale s příjezdem do Libáně a v kolektivu spolužáků se každému vracejí vzpomínky na mládí, školní léta i na různé taškařiny. V srdečném ovzduší a při hezkých melodiích našich muzikantů jsme alespoň na chvíli omládli a již se zase těšíme na příští setkání.
Za všechny spolužáky Růžena Hynková
Zámecká galerie se rozrůstá: V posledních měsících věnovali své obrazy pro starohradskou zámeckou galerii malíři Pavel Poličanský, Věra Hörstová, Vlasta Tvrdá a František Dörfl, grafickým listem přispěl Jaroslav Vančát, keramiku darovaly Eva Janoušová a Alena Poličanská; od Pavla Maška jsme dostali loutku čarodějnice. Všem umělcům upřímně děkujeme!
Na starohradském zámku převzal letos péči o zámeckou zeleň a drobnou údržbu pan Jan Mäzsiar s manželkou. Pečlivě upravené záhony růží, prořezané jalovce apod. svědčí o jejich svědomité práci.
Nový způsob likvidace domovního odpadu byl zaveden v Sedlištích. Nyní se již nevozí na divoké skládky, které vyrůstaly kolem obce, ale do kontejneru zapůjčeného ZD Libáň, a odtud na řízenou libáňskou skládku. Kontejner bude vždy jednou za čtvrt roku na návsi. Poprvé se tak stalo 24.–27. dubna 1992.
Veřejná telefonní stanice v Sedlištích byla v červnu přeložena do domu čp. 30 (u Havlíků a Císařů). Zde je rovněž ohlašovna požárů.
Vysílání o Starých Hradech jsme zaslechli v rozhlase 28. dubna, 13. května a 1. července. Zvláště pořad redaktorky Vlasty Dufkové v relaci Host do domu 13. 5. byl velmi zajímavý.
Další část písemností z pozůstalosti libáňského kominíka Jaroslava Marka st. věnovala do LA PNP rodina Markova a Hrabětova.
Řada vzácných hostí navštívila v posledních týdnech Staré Hrady. Za svého pobytu u příbuzných Beránkových v Libáni zde studovala prof. New York Institute Technology Barbara Reinfeldová, z Jičína dojížděla dr. Marie Neudorflová z Národního archívu v kanadské Ottavě, byl zde ukrajinský malíř Michail Ščigol, herec Zdeněk Řehoř, redaktor Ota Rydlo, malířka Lída Dody, ředitel Stát. oblastního archívu v Zámrsku dr. Tomáš Šimek se svou kolegyní dr. Bašteckou, spisovatelka dr. Zora Dvořáková, přednosta OÚ v Jičíně ing. Luděk Puš a jeho zástupce dr. Jaroslav Veselý atd.
PhDr. Dana a Vladimír Holmanovi vystavovali svá díla společně s J. Slavíkovou ve dnech 25. 4.–10. 5. ve výst. síni SKP Nová Paka.
Výstavka ke 20. výročí úmrtí PhDr. Josefa Nožičky, rodáka ze Studeňan (1906–1972), archiváře a historika, byla zásluhou pana K. Šoltyse a J. Stříbrného instalována v červenci ve Starých Hradech.
Kulturní kalendář: 15. 5. 1902 se v Libáni narodil hudební skladatel Karel Chvalovský. 12. 5. 1882 se v Dětenicích narodil historik Václav Chaloupecký. 17. 5. 1987 zemřel přítel Starých Hradů, spisovatel doc. MUDr. Ota Dub, CSc. 30. 5. 1942 zahynul účastník protifašistického odboje Miloš Krásný. 2. 6. 1867 zemřel obrozenecký básník Josef Hukal, rodák z Bystřice. 16. 6. 1832 se v Libáni narodil klasický filolog František Leo Saska. 7. 7. 1867 se v Bystřici narodil českoamerický krajanský pracovník August Petrtýl. 10. 7. 1987 zemřel novinář Jindra Volprecht z Libáně. 13. 7. 1637 získal Jindřich Schlik do svého majetku starohradské panství. 17. 7. 1987 zemřel tesař Bohumil Macoun z Lična, dlouholetý pracovník při záchraně starohradského zámku. 28. 8. 1892 zemřel hudební skladatel Josef Foerster, rodák z Dětenic. 30. 8. 1987 zemřel autor mnoha článků o Starých Hradech, redaktor Ivan Mikšovič. 9. 9. 1907 se narodil vlastivědný spisovatel Ladislav Lukáš z Libáně. 11. 9. 1987 zemřel přítel Starých Hradů, básník Ladislav Stehlík. 28. 9. 1907 byla otevřena školní budova v Libáni.
Naši jubilanti: 80 let oslavily 10. 3. Růžena Plíšková, 17. 4. Růžena Svobodová a 19. 4. Viktorie Pokorná ze Starých Hradů. 70. narozeniny měly 8. 5. Ludmila Svobodová a 9. 7. Jitka Lachmanová ze Starých Hradů a 25. 7. Anna Bočková ze Sedlišť. 50 let se dožili 28. 5. Jaroslava Hrdá a 3. 6. Anna Řeháčková ze Sedlišť a 8. 9. František Kebl ze Starých Hradů. Blahopřejeme!
Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 14. 4. 1912 se narodila recitátorka Julie Charvátová. Šedesátiny oslavil 5. 7. historik, univ. prof. PhDr. Robert Kvaček, DrSc. 8. 8. 1922 se narodila spisovatelka Marie Kubátová. 16. 8. 1922 se narodil sedlišťský vlastivědný pracovník ing. František Táborský. 10. 8. 1932 se narodil spisovatel Miloslav Švandrlík.
Trampové stále nezapomínají na Staré Hrady. Při poslední brigádě 12.–14. června se věnovali hlavně úpravě okolí kaple.
Okrsková hasičská soutěž se konala v Libáni 23. května 1992.
Narození: 7. 12. 1991 se narodil Marek Grosman ze Starých Hradů. 14. 3. 1992 se narodila Dita Vaníčková ze Sedlišť. 5. 4. 1992 se narodila Michaela Víchová z Kamenice (pravnučka paní Trnkové ze Starých Hradů). 21. 4. 1992 se narodila Anežka Valíčková ze Sedlišť. 7. 8. 1992 se narodil Radim Novák z České Lípy.
Sňatky: 21. 3. byli ve Starých Hradech oddáni Ludmila Keblová ze Starých Hradů a Pavel Vaníček ze Sedlišť. 11. 4. byli oddáni Miluška Svobodová ze Sedlišť a Josef Steklý z Dětenic. Týž den měli svatbu Hana Pospíšilová ze Starých Hradů a Radko Ebrt. 30. 4. byli oddáni Kateřina Pekárnová a Robert Horák z Libáně, rodově ze Sedlišť.
MUDr. Milan Tomášek, dlouholetý obvodní lékař v Sobotce, který sloužil pohotovostní služby i na Libáňsku, zemřel 2. dubna 1992 v Turnově ve věku 60 let. Byl i dobrým malířem – krajinářem; jednu svou výstavu měl i ve Starých Hradech. Nezapomeneme!
Úmrtí: dne 13. 7. 1992 zemřela paní Bohumila Klímová ze Starých Hradů ve věku 69 let.
Redakční: Vážení přátelé, odpovídáme na vaše četné dotazy, co je s Listy starohradské kroniky. Dochází k opožděnému vydání dvojčísla 2–3, neboť letošní jaro nám přineslo potíže. Jak už jste se dočetli v příspěvku pana Slavíka, došlo ke zrušení mnichovohradišťské provozovny Tiskařských závodů, kde jsme náš časopis dlouhá léta tiskli. Budova se vrátila v rámci restitucí do soukromého vlastnictví a provozovna byla uzavřena. Čekali jsme na výsledek dalšího vývoje, jednali jsme na různých místech, až počátkem července nás potěšila zpráva z Mnichova Hradiště, že zařízení tiskárny koupil její bývalý zaměstnanec pan Petr Leber, přestěhoval je do nových prostor a s mnoha zkušenými spolupracovníky z tiskárny obnovil její provoz. Věříme, že tedy obnovujeme spolupráci a že náš časopis bude opět vycházet pravidelně ke spokojenosti všech: čtenářů, redakce i tiskárny. A panu Leberovi i jeho spolupracovníkům přejeme do budoucna mnoho úspěchů!
Poděkování. O hrob známého hudebního skladatele Karla Chvalovského na libáňském hřbitově pečuje obětavě paní Milada Kozáková z Libáně. Děkujeme!
Tradiční obecní sešlost se letos konala v Sedlištích 8. srpna večer na kopci pod Linhartovými. Přišlo přes šedesát občanů i chalupářů všech věkových kategorií, poseděli u táboráku, zazpívali si, popovídali, opekli si vuřty a nikomu se nechtělo domů. Zdařilou akci zorganizovalo několik členů obecního zastupitelstva a Sboru dobrovolných hasičů.
Diskotéky v kulturním sále ve Starých Hradech úspěšně pokračují celé jaro a léto. Návštěvnost je pěkná a i pořádek se daří udržovat – v sále i v jeho okolí.
POSTŘELEN. Lesní příručí Bohuslav Krámský ve službě hraběte Ervína Šlika ve Starých Hradech u Libáně pohádal se dne 8. srpna s nádeníkem Václavem Špínou ze Sedlišť, jehož pole poblíž panského lesa se nachází. Špína žaloval totiž správu lesa na náhradu škody spúsobenou zvěří na jeho poli a spor byl v jeho prospěch rozhodnut. Tím popudil proti sobě příručího Krámského, který v hádce Špínu varoval, aby se neopovážil na panský pozemek vkročit. Den na to nesl Špína do Jičína na prodej košťata. Ubíral se obvyklou cestou a setkal se s Krámským. Tento se dlouho nerozmýšlel, křikl na Špínu: "Chlape, počkej, já ti dám!" a než se Špína nadál, střelil po něm. Krámský po spáchaném činu odebral se do Libáně a udal se u soudu. Ve vazbě vyšetřovací ponechán nebyl.
Alena Laufrová: Staré Hrady
Cyril Bouda: Předzámčí ve Starých Hradech