Před čtyřiapadesáti lety přišel mladý výtvarník, v té době voják americké armády, Stanley Winters, do Čech. Nejvíce času prožil v Klatovech. Sblížil se tam s Čechy, kteří budovali demokratickou správu, ná rodní výbor, a prožil tam s nimi první dny po osvobození, dny velkých nadějí. Tyto prožitky se hluboce vtiskly do jeho hlavy i srdce. Vrátil se z vojny a odešel na studia, která se tehdy pro demobilizovane studenty doširoka otevřela. Nebylo to již výtvarné umění, ale studium historie, kde hledal, jako ostatně většina těch, kteří se po válce tomuto oboru věnovali, odpověď na otázku, jak mohlo dojít ke světové tragedii let 1939–1945, proč se světová válka opakovala po dvaceti letech. České prožitky z jeho mysli nesešly a když pak nalezl i dobré učitele, Otakara Odložilíka a Roberta Kanna, věnoval se českým dějinám. Pronikl hluboko do dějin pozoruhodného období před sto lety, kde ho zaujala nejen postava Karla Kramáře, ale i kulturní, vědecká aktivita Čechů, jako byl vznik České akademie věd a umění. Z jeho ruky vyšla pozoruhodná práce o Ottově slovníku naučném, která Čechům ukázala, na co mohou být hrdi. Prameny k ní studoval ve Starých Hradech.
Stanley se stará nejen o dějiny, ale i o jejich poznávání. S jeho jménem je nerozlučně spjat časopis Czech History News Letters, který již po desetiletí spojuje všechny, kdo se na amerických univerzitách věnují českým dějinám. Není jich málo a udělali pěkný kus práce. Stanley je jejich stařešina. Při minulém jeho velkém životním jubileu jsme se sešli na Starých Hradech, které dneska v Čechách zastávají místo, které v jeho mládí měly Klatovy. A odtud bychom jej chtěli při jeho životním jubileu opět pozdravit.
K životnímu jubileu Ireny Škodové
Nejdřív jsme se setkávaly v libáňské základní škole – ona učitelka, já žákyně. V jejích hodinách českého jazyka a literatury se stihly i referáty o přečtených knihách, diskuse o nich i o zápisech ve čtenářských denících, "mluvní cvičení" na různá témata, našel se čas na zajímavosti z oblasti vědy, kultury, ze společenského života (dodnes si pamatuji výstavky, pro něž byla určena prosklená skříň v rohu třídy, nebo čtení článků informujících o expedici Lambaréne a Albertu Schweitzerovi).
Byla přísná, vyžadovala znalosti, což jsem oceňovala i při studiu českého jazyka na vysoké škole. Po čtyři roky byla mou třídní učitelkou. Na cestách do divadel, na výstavy, besedy, na výletech, ale také na bramborových či řepných brigádách nebo na "pochodových cvičeních" si s námi dovedla povídat jako starší kamarádka.
Pomáhala připravovat nebo sama organizovala různé akce, jezdila s námi na soutěže (při plnění úkolů jedné z nich jsme poznali řadu hradů a zámků ve východních Čechách), pečlivě promýšlela trasy školních výletů.
Ovlivnila mé rozhodování o studiu a jsem jí za to vděčna.
Irena Škodová s Josefem Machačem po projevu na vernisáži Machačovy výstavy 22. 5. 1999
Po krátké době jsme se opět setkaly, tentokrát ve Starých Hradech – při svatbách (byla oblíbenou oddávající a já zastupovala matrikářku) a hlavně při kulturní práci. Spolu s manželem, malířem Františkem Škodou, stála u počátků činnosti zdejší Osvětové besedy a pomáhala ji rozvíjet.
A tak již přes dvacet let tu společně prožíváme přípravy, obavy a starosti, ale i uspokojení ze zdařilých programů. A není to jen spolupráce starohradské Osvětové besedy a libáňské základní školy, která byla nejintenzivnější v době ředitelování Ireny Škodové v letech 1982–1992, ale pokračuje nadále – několik výstav výtvarných děl žáků (z nich asi největší ohlas zaznamenala ta, která se uskutečnila společně s výstavou keramiky a dalších prací žáků zvláštní školy při dětské léčebně v Železnici), vystoupení dětí na mnoha vernisážích, jejich účast na besedách se spisovateli a výtvarníky, na koncertech, pravidelné zajišťování průvodcovské služby na zámku v letních měsících. Jsou to i články ze života školy a o starohradském kulturním dění, které Irena Škodová píše do Listů starohradské kroniky, projevy na vernisážích, přibližujícící výtvarné dílo přátel i bývalých žáků. Je to i zprostředkování některých výstav a setkání se zajímavými lidmi a také propagace zámku. Přitom zcela neprávem zůstávají často před veřejností skryty její rady, nápady a pomoc při výstavách, koncertech, besedách a dalších akcích ve Starých Hradech.
Pochopitelně, že se Irena Škodová snažila nahlédnout i "do tajů" archivní práce. Umožnil jí to rozsáhlý fond Ladislava Stehlíka, jehož zpracování právě dokončuje.
Řada let uplynula od doby, kdy do Libáně přišla začínající učitelka. Vychovala tu stovky žáků, zajímala se nejen o jejich vzdělávání, ale také o jejich volný čas i prostředí, v němž žili, a snažila se přispívat k jeho zlepšování. Své učitelské povolání chápala jako poslání ve smyslu dobrých kantorských tradic. Škole obětovala hodně času, v tom jí pomáhal i předčasně zemřelý manžel, o jehož výtvarné dílo stále vzorně pečuje. Aktivně se podílela na oslavách 90 i 100 let školní budovy, připravila sbornik, píše školní kroniku, shromažďuje fotodokumentaci.
Významné životní jubileum, které Irena Škodová oslavila 13. června, začíná obvykle další životní etapu – odpočinek. Ale paní učitelka je stále plna elánu, vymýšlí další aktlvity ve škole i mimo ni. A to je dobře. Určitě nejen já jí (i sobě) přeji, aby tomu tak bylo ještě hodně dlouho.
Díla poděbradského probošta Františka Lukeše by bylo možno označit za díla naučná. Ne ovšem v pravém smyslu slova. Tyto knihy se nás snaží naučit lásce – lásce k bližnímu, k Bohu a víře v naději. Nejinak je tomu i u autorovy nejnovější a zároveň poslední publikace (František Lukeš v červenci minulého roku zemřel) Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout (nakladatelství Zámek, Poděbrady 1997).
Kniha je složena z krátkých povídek, úvah a fejetonů, které jsou psány velice jasně, stručně až heslovitě, ale o to více podnětů k přemýšlení čtenáři poskytují. Hrdiny příběhů jsou většinou lidé prostí, "obyčejní", u nichž lze objevit mnoho na první pohled zcela banálních, po hlubší úvaze však obdivuhodných vlastností a skutků. Jako příklad uveďme osud slepé ženy, která se dovedla radovat z každé maličkosti, nebo autorův vzor, hořovického děkana Obrštíka, který dovedl vždy povzbudit a pomoci bližnímu.
František Lukeš měl velký vztah k umění. Za povšimnutí stojí povídka Člověk sváteční – básník Rilke věnoval žebračce růži, po tři dny se ubožačka na svém místě neobjevila. Později se od ní Mistr dozvěděl, že po celé tři dny žila z krásy té růže. Význam umění pro Františka Lukeše dokládá také závěrečná věta této povídky: "Věřím, že z krásy růží se dá žít, i když vím, jak potřebná je cibule." Mezi autorovy přátele patřil malíř Karel Svolinský, básník Jaroslav Seifert i malíř Vladimír Komárek, který tuto knihu, domnívám se, že výrazně, doplnil svými ilustracemi.
Nejvýraznějším motivem tohoto díla je, jak jsem se již zmínila, snaha zlepšit tento svět a chování lidí, kteří v něm žijí. Vývoj lidstva přirovnává autor ke kolotoči, který se naplno roztočil, a ti, kteří jej uvedli do chodu, jej již nedovedou zastavit. Vytrácí se vzájemná tolerance a "chybí to podstatné: láska člověka k člověku". Východiskem se autorovi zdá být křesťanství: "… křesťanství není jen kázání a jeho vyposlechnutí, ale sám život, zakotvení v pravdě." S tímto je přirozeně možno polemizovat, ovšem to, že se lidí s čistým svědomím, lidí žijících v pokoře a snažících se o pochopení druhého, v dnešní společnosti jaksi nedostává, je skutečnost objektivní a všeobecně zdůrazňovaná. Nehledě na to, že autor, ač katolický kněz, se nijak nesnaží přilákat lidi do kostela". Z jeho slov čiší ta tolik zmiňovaná láska a tolerance ke každému člověku.
Myslím, že právě nyní by lidé takovéto knížky měli číst. Ne snad proto, aby se z nich stali pravidelní návštěvníci mší a zpovědí, nýbrž aby se občas snažili myslet na větu, která je zároveň i mottem celé knihy: "Přibude-li naším přičiněním každodenně alespoň trochu lásky, nebudeme žít marně."
Poznámka redakce: Tento text uveřejňujeme k malé výstavce památek na P. Františka Lukeše ze sbírek paní ředitelky Marie Fišerové, která proběhla v květnu a v červnu 1999 ve vitrinkách 1. patra starohradského zámku.
(Smuteční projev)
Přišli jsme dnes sem do smuteční síně, abychom se rozloučili s paní Alenou Sitovou, rozenou Pekárkovou, jejíž životní cesta se uzavřela v pondělí 12. července tohoto roku.
Alena Sitová, snímek z r. 1983
Její život započal na Ledkovách u Kopidlna 13. srpna 1931, kde se na rodila v rodině rolníka a vyrůstala spolu s pěti sourozenci. Jako mladá dívka prožívala velkou radost ze svobodného života po skončení druhé světové války. Byla piná ideálů, nadšení, optimismu, radosti z nového – a to ji neopustilo po celý život.
Po provdání, od svých dvaceti let, žila spolu s manželem a jediným synem v Libáni v rodinném domku, který si pořídili pilnou prací. Zde také byla zaměstnána, nejprve ve Spilbě, později v družstvu Merino-Vkus Jičín, obklopena vždy menším či větším kolektivem lidí.
Práce s lidmi se jí pak na dlouhou dobu až do odchodu do důchodu stala nejen povoláním, kdy vedla jako tajemnice místního národního výboru obec Libáň, ale i posláním. Byla to její univerzita života. Naplňovala jej vrchovatě. Člověk nemusí být akademicky vzdělán, aby byl moudrý. Nemusí léta studovat, aby věděl a znal – a uměl.
Prožila mnohé, nikdy nesložila zbraně, vždy bojovala, zvláště proti nespravedlnosti, kterou nesla těžce. Působila jako silná osobnost, byla velmi pracovitá, obětavá, vytrvalá, svědomitá, s dobrými organizačními schopnostmi a s darem zapálit a nadchnout lidi pro dobrou věc. Měla lidi ráda, snažila se s nimi vycházet po dobrém a velkoryse. Sama, přestože byla většinou středem pozomosti ve společnosti, byla velmi skromná, vždy měla především na mysli spokojenost lidí. Její zájem o ně byl opravdový a vpravdě lidský. A tak i oni zcela samozřejmě za ní přicházeli domů se svými strastmi, bolestmi a žádostmi o pomoc či radu. Nikdy nikoho neodmítla. Zvláště velké porozumění měla pro lidi staré a opuštěné, dovedla jim i konkrétně pomoci. Práce pro společnost byla u ní vždy na prvním místě, velmi často pracovala na úkor své rodiny a svého zdraví. Na rodinu ale nezapomínala, zvláště se těšila ze svých tří vnuček, které neskonale milovala. Uměla se doslova rozdávat, těšit a pomáhat.
Zavzpomínejme na její práci ve společenských organizacích, v různých komisích, ve spotřebním družstvu Jednota, ve Sboru pro občanské záležitosti, na její působení při organizaci svatebních obřadů i jako oddávající. Z vydařené práce a radosti lidí se vždy těšila a měla pocity uspokojení. Neúspěch ji bolel, snažila se o nápravu.
Život k ní byl ale velmi krutý. Smrt jejích nejbližších – syna a vzápětí manžela – ji zasáhla těžce. Nesla svůj osud nesmírně statečně, ale platila vysokou daní – svým zdravím. Celý život se rozdávala, a proto nyní mohla brát. V době její těžké nemoci ji lidé neopustili, nezůstala sama. Přátelé, známí, sousedé ji pravidelně navštěvovali. Patří jim za to velký dík. Ale i ona sama se do posledních chvil svého života zajímala o dění ve svém okolí i o lidi, snažila se ze všech sil, aby byla nezávislá a soběstačná.
Člověk je velký tím, co po něm zůstane, život měříme skutky, nikoli časem. Podíváme-li se po Libáni, najdeme zde stopy práce paní Aleny Sitové.
Ona sama se i z tohoto místa mnohokrát loučila s občany naší obce a okolí. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem se s ní mohla rozloučit dnes já. Vám, kteří činíte v této chvíli totéž, jménem rodiny děkuji. Čest její památce!
Bohumír Bradáč, přetisk z původní předlohy
Článek v Nových novinách ze dne 4. června 1999 o mém otci Bohumíru Bradáčovi mi připomněl slib, který jsem dala panu Karolu Bílkovi, vedoucímu pracoviště literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, že se ve svých vzpomínkách pokusím přiblížit čtenářům LSK památku svého otce i z jiné stránky, nejen z té oficiální nebo formou polooficiálního životopisu a popisu jeho zásluh. Prostě z té stránky osobní, z pohledu tehdy malé dcery velkého otce.
Můj otec zemřel, když mi bylo 8 let, mé nejstarší sestře bylo tehdy 12 let a mému mladšímu bratru 5 let. Z toho důvodu (a snad i proto) se mi vzpomínky na těch několik let krásného spolužití s mým otcem nyní, když už začínám bilancovat svůj život, připomínají jen pomalu a jako by vystupovaly z mlh.
Můj otec zemřel poměrně mlád (alespoň na politika se slibnou politickou kariérou), a to ve věku 54 let přesto, že řada významných českých lékařů v čele s profesorem Vladimírem Jedličkou se ho pokoušela vyrvat z tenat tehdy smrtelné choroby – leukémie. A tedy své vzpomínky na něj mohu čerpat opravdu jen z toho nepatrného zlomku času, kdy jsme ve společné rodině žiIi na našem rodném statku v Židovicích (velmi brzy však, žel Bohu, již odděleně, my děti ve škole v České Lípě) a ze vzpomínek mé matky a mých dvou starších sester.
Otec náruživě miloval svou rodnou zemi, zemi, k níž ho vázal jeho rolnický původ, a s ní veškerou přírodu. Byl na druhé straně náruživý nimrod, jeho lovecké trofeje ze všech honiteb tehdejší ČSR zdobily prakticky všechny volné prostory našeho domova. Nepřekonatelnou se však stala jeho trofej bílého jelena z obory Žehušice; tato trofej s vysokým hodnocením získávala i po jeho smrti řadu prestižních cen i na velkých světových výstavách loveckých mysliveckých trofejí.
O jeho oblíbenosti jako politického partnera, spolupracovníka i oponenta svědčí mimo jiné i to, že byl důvěrným přítelem takových politických osobností, jako byl dr. Karel Kramář, Antonín Švehla, František Machník, dr. Josef Černý, Rudolf Beran aj., s nimiž nejen že spolupracoval na řízení státu, ale také bojoval za lepší sociální jistoty zemědělců na vesnicích, za jejich lepší budoucnost i za zavádění družstevnictví. Do našeho statku v Židovicích zajížděli (a to i po smrti otcově) často i politici jiných stran než agrární, s nimiž byl můj otec často v diskusní opozici. I sám pan prezident T. G. Masaryk se s ním často stýkal, často při jízdě na koni (otec byl výborným jezdcem), což byla však jen průhledná záminka k tomu, aby si tito dva politici vyměnili své názory a poznatky o politické a hospodářské situaci tehdejší ČSR.
Bohumír Bradáč s prezidentem T. G. Masarykem v Praze roku 1933
O tom, že byl vážen i v zahraničí, svědčí i okolnost, že mu tam byla propůjčována vysoká státní a čestná vyznamenání. Za všechny budu jmenovat pouze francouzský Řád čestné legie nebo bulharský Řád sv. Jiří. O jeho značné popularitě a vážnosti svědčí i skutečnost, že jako zástupce ČSR a samotného prezidenta republiky vedl státní delegaci na pohřbu zavražděného jugoslávského krále Alexandra.
A v tomto okamžiku mě napadá kacířská myšlenka – osud přece jen řídí věci dobře. I když smrt našeho otce pro naši rodinu byla tragickou událostí, přece snad otcovým předčasným odchodem jsme se vyhnuli – hlavně on mnoha dalším utrpením ať již za nacistické okupace, nebo za komunistické diktatury po druhé světové válce. Jen namátkou vzpomenu na nacisty popraveného otce manžela mé nejstarší sestry, generálního tajemníka agrární strany ing. Žilky, nebo na 9 let vězení mé sestry v komunistických kriminálech.
Nepamatuji si, že by otec měl jakoukoliv dovolenou, relaxoval se, jak se dnes s oblibou říká, tím, že se svými přáteli chodil na hony, což, jak jsem již uvedla, byla snad jeho jediná vášeň.
Z Prahy se obvykle vracíval v pátek nebo v sobotu večer. Vozíval ho autem ministerský řidič. V Kopidlně většinou otec z auta vystoupil, řidiče poslal zpět do Prahy a cestu z Kopidlna do Židovic ve večerním šeru procházel pěšky (k velké neradosti kopidlenských četníků, kteří cítili povinnost ho chránit). Vždy říkal, že tato cesta uprostřed lánů polí mu dodává klid a sílu k další práci a k přemýšlení.
Pokud býval v sobotu doma, potom celé dopoledne přijímal různé návštěvy svých přátel rolníků, svých spolužáků i všech dalších občanů z nejbližšího okolí, kteří se přicházeli poradit o svých starostech, požádat o pomoc a přímluvu anebo třeba jen si tak s ním popovídat. Nebylo nikoho, koho by odmítl. A tak po všem tom shonu pro nás děti zbylo opravdu jen málo chvilek, které bychom s ním důvěrně prožívaly. Uvedu jen dvě takové intimní vzpomínky. Pokud se konala v kostele v blízkém Chroustově v neděli mše svatá, bral nás otec s sebou. O Velikonocích bývala velká církevní sláva v sousedních Vršcích. My děti, slavnostně vystrojené, jsme na ni po boku otce rázovaly přes židovský les a polními cestami. Vzpomínám na tyto cesty obzvláště ráda, protože jsme měly v těchto chvílích svého otce jen a jen pro sebe, a to při jeho neúnosném pracovním vytížení byly opravdu chvilky vzácné a křišťálově čisté.
Nemohu v tomto okamžiku nevzpomenout na svou matku, která byla otci po celý jeho život pevnou, spolehlivou a milující družkou a takovou zůstala, v obětování své rodině, až do své smrti. Její obětavost pro náš rodinný život a hrdost na rodný statek se obzvlášť ukázala po otcově smrti, kdy, i když nepocházela ze selského rodu, dovedla řídit celé hospodářství tak, že statek současně zvelebovala. V době kolektivizace musela statek opustit, byla přestěhována do malého domku o dvou místnostech, kde žila se svou sestrou, aby po návratu své dcery z kriminálu dožila svůj hrdinný život u ní v Praze.
I když vzpomínky na otce a Židovice mi přinášejí většinou jen příjemné a milé myšlenky, přece jen je kalí dvě tmavé skvrny. Ta menší, kdy v době, kdy se tvořila JZD, byl z podnětu funkcionářů jičínského okresu v noci strháván pomník mého otce před statkem. Bronzový pomník v životní velikosti byl pak za jásotu odvážen k roztavení do Jičína. Židovičtí občané, pro něž otec tolik udělal, přihlíželi… A ta druhá, smutnější, kdy zřejmě jeden z židovických občanů, který asi nebyl schopen přenést ve svém srdci "křivdu", která se stala tím, že nám byl statek v restituci vrácen, snad pro své uspokojení zapálil největší hospodářskou budovu statku. Přitom zřejmě zapomněl, že se dopouští, jako křesťan, smrtelného hříchu.
A tak symbolicky tímto požárem se uzavírají vzpomínky nejen na mého otce, ale i na celý život našeho rodu v Židovicích.
|
Půlnoc svolává netopýry a černé hávy vítr trhá tma kráčí hodiny už bily prvá a druhá prvá druhá
|
ze srází sráží vítr stíny a sám se sváží na kolena u přadlen vrb jimž na vřetena navíjí smotky meluzíny
|
|
V tmu bouřný hudec housle hrouží smyčec se ze strun stromů smýká z vody se mlžné sloupy kouří a v houslích vítr dlouze vzlyká
|
Narodil se v roce 1921, jeho otec měl koloniální obchod v Libáni. Jiří stačil ještě v červnu 1940 maturovat na jičínském reálném gymnáziu, krátce na to byly děti z rodin židovského původu vyloučeny ze školní docházky. Užívám na tomto místě záměrně obratu "z rodin židovského původu" a ne "židovské děti". Znal jsem Jiřího od dětských let, nepovažoval jsem ho za Žida, ale za bezvěrce. On sám se považoval za Čecha bez náboženského vyznání a velmi trpěl tím, že ho za okupace někteří lidé z českého národa vyřazovali.
Naše rodina se z Libáně odstěhovala v roce 1927, ale nadále jsem tam trávil každé prázdniny u svých strýců a tet – u Semiánů a Arnoldů. Hodně Libaňáků se ke svým občanům, postiženým norimberskými zákony, chovalo slušně. Ještě v roce 1940 chodil pan Kaufman denně k Semiánovům poslouchat Londýn. Do Hellerova domu v Masarykově (tehdy Kostelní) ulici našli vždy cestu Miloslav Pažout, Miroslav Huňát, Vojtěch Mencl, Karel Randák. Brzy se do tohoto domu musely nastěhovat další židovské rodiny, takže se stal jakýmsi libáňským minighettem.
Po maturitě se Jiří odstěhoval do Prahy a naše kamarádství přerostlo v přátelství. Absolvoval krátký kurs pro židovské učitele a živil se pak vyučováním židovských dětí. Vyučovalo se po bytech. Pro Jirku to nebyl pouhý zdroj obživy. On ty děti miloval, miloval práci s nimi. Nedělní odpoledne jsme trávili společnými procházkami po Starém Městě a Malé Straně. Nebylo možné nemluvit o politice, lépe řečeno o válce, ale po pádu Francie nebyly tyto rozhovory povzbuzující. Radost nám však přinášela jiná dvě témata: Jirkovy děti a hudba.
Jirka hudbu miloval. Sám hrál na housle, i za pražského pobytu chodil na hodiny. On mě naučil rozumět Bachovi, Beethovenovi, Mozartovi. Do Smetanovy síně ovšem již vkročit nemohl, ale každou neděli jsme chodili na Wiedermannovy varhaní koncerty v Emauzích.
Stejně jako já jezdil každé prázdniny do Libáně Jan Řezáč. Několik let jsme se znali jen od vidění. Jednoho večera v srpnu 1941 jsem spolu s Mílou Pažoutem po delší procházce na Šňupavku usedl na lavičku u Husova pomníku pod Lípou svobody. Honza Řezáč tam už seděl, a tak došlo k našemu prvnímu rozhovoru mezi šesti očima. Začalo to kritikou operety, která se právě hrála v Radnici, a skončilo to zjištěním, že se všichni tři shodneme politicky. Ačkoliv wehrmacht stále rychle postupovala, věřili jsme pevně, že se válečné štěstí obrátí a že nám Sovětský svaz přinese svobodu. Bylo logické, že Honza se stal častým návštěvníkem u Hellerů. Tyto schůzky byly ostrovem naděje v moři bezútěšnosti a přitahovaly i dva mladší obyvatele toho minighetta, Miloše Picka a Honzu Kaufmanna.
Jednou večer jsme s Honzou Řezáčem a Mílou Pažoutem stáli delší chvíli pod okny Hellerova domu a mluvili s Jirkovou sestrou Alenou. Tento zážitek Honzu inspiroval. Příští den nám přinesl báseň nazvanou Židé.
Moji noví přátelé vydali před Vánocemi strojopisný sborník svých veršů (dnes by se řeklo samizdatový) pod názvem Chodci zeleně. Obsahoval i Řezáčovu báseň Židé, byla však zakonspirována pod jiným názvem. I Jirka byl mým prostřednictvím s autory Chodců zeleně ve spojení a oni mu věnovali jeden výtisk. Osobních setkání mezi nimi však bylo málo. Na podzim 1941 odjely z Prahy první židovské transporty do Polska a Jirka se vrátil do Libáně. Velmi často jsme si psali a já jsem mu mimo jiné posílal výtvory svých surrealistických přátel. Velmi příjemně jsem byl překvapen, když jeden Jirkův dopis obsahoval i jeho vlastní báseň. Brzy následovaly další, celkem jich bylo šest. Trojice Chodců zeleně, přestože dva z nich tvořili nadále v kolejích surrealismu, Jirkovy básně velmi přivítala, a tak se na jaře 1942 objeviI sborník Mezitím. Stejně jako v Chodcích zeleně užili autoři pseudonymů: Jedlan – Jan Řezáč, Marr – Josef Prošek, Kataj – Jaroslav Rychlý, Gallus – Jiří Heller. Tak se vedle veršů surrealistických a jeseninovských ocitly ve sborníku i rilkovsky laděné básně Hellerovy.
Nikdo z nich se nestal básníkem. Umělcem se stal pouze Josef Prošek, pozdější vynikající fotograf. Jan Řezáč se zapsal do dějin české literatury jako šéfredaktor Odeonu a předseda společnosti Karla Teigeho, Jaroslav Rychlý svou činností v Artii. Jiří Hller zahynul s celou rodinou počátkem roku 1943 v plynové komoře.
Jeho hluboký vztah k hudbě se projevil také i tím, že ve čtyřech ze šesti jeho básní se pokusil vystihnout hudební skladbu. (Mohu ještě dodat, že v básni Jdou kapky krve se inspiroval platonickou láskou ke své učitelce houslí. Vím jen, že se jmenovala Františka, byla z Bratislavy a holocaust nepřežila.) Pro mne zůstávají jeho verše zachovaným svědectvím o dobrém člověku, o jeho cítění v hrozných letech 1941 a 1942.
Poznámka: Originály sborníků Chodci zeleně (s věnováním "Jirkovi") a Mezitím jsou uloženy v pražském Židovském muzeu.
Nedávno navštívili pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech manželé Jaroslava a Josef Tomášů ze Zelenecké Lhoty. Přinesli malý balíček a v něm tři rukopisné knihy. Ta první nakonec putovala do Státního okresního archivu v Jičíně, neboť to byly zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva Zelenecké Lhoty z doby před první světovou válkou a významně obohatily naše znalosti o životě v této obci před sto lety.
Další dvě rukopisné knihy rozšířily sbírky Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Obě psal před polovinou 19. století hřmenínský učitel Prokop Knobloch, na Zeleneckou Lhotu se dostaly nejspíše tak, že je od otce dostal nebo zdědil dlouholetý zeleneckolhotecký učitel Václav Knobloch, který zde působil v letech 1859–1905 (vzpomíná na něho ve svých Pamětech i sobotecký ředitel školy Josef Fejfar, jehož otec se stal na Zelenecké Lhotě Knoblochovým nástupcem).
První z knih obsahuje 118 listů svázaných v papírových deskách s koženým hřbetem o rozměrech 150x234 mm. Na titulním listu čteme nápis, psaný dobře čitelným kurentem, starým pravopisem s mnoha chybami: Sbírka nábožných písní Knobloch Prokopa, učitele školního, založený ve škole hřmeninské dne 8. března v roce Páně 1845. Obsahuje školní písně, rozdělené od pondělí do soboty a členěné v každém dni na Píseň ranní, Po škole dopoledne, Před školou po poledni a Večerní. Je zde i Píseň před školním cvičením a celou sbírku uzavírá Píseň při vizitaci školní. Uveďme alespoň neumělé verše bPísně školní ze s. 25:
Ve sbírce najdeme i tři neumělé celostránkové obrázky Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého a sv. Prokopa.
Otázkou je autorství jednotlivých písní. U několika uvádí nakonec Prokop Knobloch své jméno a zaměstnání, u většiny ne. Zůstává tedy úkolem pro další badatele, zda určí jeho autorství či zda si některé přepsal z kramářských písní či jiných tisků. Po prvním zběžném zkoumání se lze přiklonit k domněnce, že většinu písní Prokop Knobloch složil sám. V rodinné tradici pak zřejmě pokračoval i jeho syn Václav, neboť při svěcení základního kamene nové školní budovy na Zelenecké Lhotě 10. 6.1883 zpíval místní sbor jeho píseň Bože, požehnej dílu dnes počatému.
Uveďme si na závěr ještě alespoň Píseň vlasteneckou k svatým patronům českým, kde je autorství Prokopa Knoblocha nesporné.
Druhá kniha se nazývá Kniha početní Knoblocha Prokopa, založená od Knoblocha Prokopa, toho času školního učitele ve škole hřmenínské dne 18. května v roce 1847. Obsahuje 98 listů o rozměrech 150x243 mm, svázaných opět v papírových deskách s koženým hřbetem, které mají poněkud větší rozměr (160x250 mm). Hned na druhé straně následuje Velmi potřebné připamatování, z něhož se dozvíme, jak se dělí rok, zlatý, korec, kopa atd. Mimochodem, víte, že 1 sud má 4 vědra, 1 vědro 40 mázů, 1 máz 4 žejdlíky? Nebo že 1 balík papíru má 10 rysů,1 rys 20 knih,1 kniha 24 archů? Či že 1 sáh má 6 střevíců,1 střevíc 12 coulů, 1 coul 12 linií a 1 linie 12 puntíků?
Pak již probírá jednotlivé druhy početních úkonů: adice (sčítání), subterace (odčítání), multyplikace čili množení (násobení), divise (dělení), regule a další smíšené počty, zlomky, dokonce i Měnění prajských peněz či Handlovní počet. Vše je doprovázeno tabulkami, příklady a hlavně slovními úlohami zaměřenými na praktický život, často regionálně podbarvenými.
Knobloch si sem zapsal i zajímavé početní úlohy, které slyšel od jiných – např. 7. června 1850 úlohu od P. Damiána Šimůnka, soboteckého kaplana a tehdy administrátora markvartické farnosti. 21. května 1851, 2. června 1853 a 23. května 1855 si pak zaznamenal početní úlohy, které dal markvartickým a hřmenínským dětem při vizitaci libuňský vikář P. Antonín Marek. Snad nebude na škodu, když si na závěr připomeneme alespoň jednu z těchto úloh:
Dva člověkové, jeden z Prahy a druhý z Jičína, ve velké přátelství vešli. Při jedné návštěvě v Praze si uřekli, že za 14 dní půjde jeden druhému naproti. Pražan byl churavý, jičínský ale zdravý. Jičínský ušel za 3 hodiny 2 3/5 míle, a Pražan za 5 hodin 1 1/2 míle. Otázka: Kde se sešli, když se počítá z Prahy do Jičína 12 mil. (Sešli se 4 44/49 míle cesty od Prahy k Jičínu.)
Tak ještě jednou dík Tomášovům za záchranu cenných archiválií – a pokud možno, následujte je!
(Věře Beránkové k životnímu jubileu)
Jedním z nejznámějších vlastenců v našem kraji v období národního obrození byl P. Václav Beránek (23. 1. 1785 – 26. 5.1864). Po vysvěcení v Litoměřicích v roce 1815 se stal kaplanem v Osenicích a po úmrtí faráře Vojtěcha Pirschtingera v roce 1818 byl jmenován jeho nástupcem. Působil tedy celý život v jednom místě, nakonec v hodnosti děkana.
V Litoměřicích jako seminarista patřil k posledním žákům Jungmannovým a zde se stal uvědomělým vlastencem. Přispíval do českých časopisů, především do Čechoslava. Jeho blízkými spolupracovníky byli kromě jeho kaplanů (Františka Dvorského, Jana Kořínka) zvláště učitelé z rodu Foersterů, ale také libáňští kněží Václav Černohouz a Antonín Novák.
Známý a několikrát otištěný je dopis Josefa Jungmanna Václavu Beránkovi z roku 1815. Dnes je originál bohužel nezvěstný. Uvádím ho proto pouze z časopiseckého otisku:
Bylo mi milo zase něco jednou o Vás, velebný pane, slyšeti, neb raději od Vás samého čísti. Já ovšem v Praze jsem, ale posud jen jako tělem, duch na ten čas ne doma. Ještě jsem pro své práce ani literaturu naši promysliti nemohl, ale to se poddá. Slovník pana Dobrovského celý hotový jest a druhý díl každý den chce počíti vydávati, an na něho mnozí naléhají.
Noviny věru za mnoho nestojí – kterékoli člověk do ruky vezme. Ještě Palkovičův Týdenník aspoň to do sebe má dobrého, že dobře česky psán. Pan mladý Kramerius nepostoupá, jak by měl, po šlépějích svého výborného otce. Hýblových jsem dosud neviděl. Hromádko zase vydává listy a nemaje liter, pomáhá sobě polskou dobropísemností.
Stojí Týdenník 7 zlatých pololetně a psáti náleží: An Georg Palkowitsch, Profesor der slawischen Literatur in Pressburg. Nr. 338 po diližanci.
Hromádkových, tuším, rok 24 zlatých nejvýš stojí. O Spolku dosud řečí nebylo, ale o společném usilování mnohých o zlepšení literatury. Nejedlý bude vydávati Hlasatele, toliko prosí, aby mu někdo vždy pomáhal. Ráčíte-li míti něco vhodného, kratšího, nebo někdo jiný – přispějte.
Pan Kramář přinesl mi sám částku české encyklopedie (physikal i politickou geografii). Můj bratr malou antropologii vyhotovil, od pana Kouble čekám přírodopisnou, od Marka filozofickou, od Jodla historickou částečku, a tak snad ještě letos vyjde něco na způsob Funkové malé.
Což pan Strnad? Dopisuje-li co?
Račte pozdraviti všech, kdo mne znají a na mne vzpomínají.
Seznam obsahuje 53 položek, přičemž č.18 je vynecháno a poslední čtyři položky jsou připsány dodatečně až v roce 1835 nebo později. Některé položky obsahují více svazků, takže můžeme určit, že v roce 1835 bylo v osenické školní knihovně 70 svazků knih a časopisů. Pocházely asi převážně z bohaté Beránkovy knihovny. Jejich seznam se zachoval, otiskujeme celé znění (podle zásad vydávání archivních materiálů užíváme dnešní pravopis a rozepisujeme zkratky). Připomínáme, že názvy knih a jména autorů neuvádí Beránek vždy přesně. Z autorů, překladatelů, upravovatelů a vydavatelů je nejvíce zastoupen pražský okruh Krameriův a královéhradecký Pospíšilův, ale jsou zde i tisky kutnohorské, písecké, a dokonce i brněnské a vacovské. Překvapuje absence tisků mladoboleslavských a hlavně jičínských Kastránkových. Jediný titul celé knihovny je německý.
Z regionálních autorů je zastoupen dětenický vrchnostenský úředník Karel Sudimír Šnajdr, jičínský profesor Josef Chmela, kopidlenský děkan František Alois Vacek, mladoboleslavský a později luštěnický kněz František Novotný z Luže, semilský kněz Josef Hradecký, oba Tomsové z Turnovska – František Jan i František Bohumil a jičínský rodák, kněz František Rayman. Jinak tu nalézáme kromě obou Krameriů zvláště Bohumíra Jana Dlabače, Jana Rulíka, Václava Klementa Klicperu, Aleše Pařízka, Jana Jindřicha Marka, Františka Hýbla, Josefa Heřmana Galaše, Josefa Vojtěcha Sedláčka, Jana Javornického, Josefa Myslimíra Ludvíka, Antonína Vojtěcha Hnojka, Bohumíla Tablice aj.
Soupis je zajímavým dokladem o počátcích našich školních knihoven. Děti z Osenic a okolí i jejich učitelé měli k dispozici pěkný soubor knih náboženských, pedagogických, historických, zeměpisných, ale i povídky a další knížky lidového čtení, básně a divadelní hry. Připojená edice soupisu neuvádí pro nedostatek místa poznámkový aparát – ten bude v připravovaném kritickém vydání. Pouze připomínáme, že většina knih je evidována v Jungmannově Historii literatury české, v Douchově Knihopisném slovníku česko-slovenském i v příslušných heslech Ottova slovníku naučného či Lexikonu české literatury.
Seznamenání kněh, které k lepšímu vzdělání učitelstva a dítek na základ vosenické farní školní knihárny zadává léta Páně 1828 Václav Beránek farář:
1. Příkladné vypravování starého i nového zákona pro mládež (Praha 1773)
2. Krátké vypsání země české (Praha 1778)
3. J. B. Bosveta učení katolické o třech věcech, které v rozepři jsou (Praha 1778)
4. Mravné učení pro mládež sedlskou (Brno 1780)
5. Mravné učení pro mládež sedlskou (Praha 1784)
6. Rozlouvání mezi otcem a dítětem o věcech náboženství (Praha 1789)
7. Cvičení dítek – od Rulíka (Praha 1792)
8. Katechismus pro zdraví pro chrámy a školy (Praha 1792)
9. O pravém způsobu cvičení mládeže (Praha 1797)
10. Vypsání nového světa od Bakona (Praha 1798)
11. Historické vypsání o vynalezení Ameriky (Praha 1803)
12. Historické vypsání mogolského císařství (Praha 1803)
13. Dobrá rada v potřebě – David Opatmý (Praha 1803)
14. Volání duchovního pastýře k osadníkům (Praha 1804)
15. Cesta do Arábie a země svaté (Praha 1804)
16. Památky kláštera sedleckého (Kutné Hory 1807)
17. Duchovní pohádky (Kutné Hory 1807)
18. –
19. Katechismus neb pravidla zdvořilosti (Praha 1809)
20. Nový zákon od Františka Novotného (Praha 1810)
21. Kronika česká od Františka Pabsta (3 sv. – Praha 1810)
22. Mandyvilly cesta po světě (Praha 1811)
23. Engelmanova knížka o mravích (Kutné Hory 1811)
24. Krásné povídky pro dítky od Javořického (Praha 1812)
25. Můza moravská mravního obsahu (3 sv. – Brno 1813)
26. Vypsání Egypta od Krameriusa (Praha 1816)
27. Rozmanitosti užitečného obsahu od Hýbla (2 sv. – Praha 1816)
28. Der Schulfreund Böhmens (5 sv. – Prag 1817–1821)
29. Krátké vypsání českého království (Praha 1818)
30. Jenovefa, pohnutedlný příběh (Praha 1818)
31. Dietetika pro školy od Tablice (Vacov 1819)
32. Prubička užitečné kratochvíle (Praha 1819)
33. Čechoslav a noviny pražské (7 sv. – Praha 1820–1825)
34. Zavržený syn – činohra (Králové Hradec 1821)
35. Vyhrané panství – veselohra (Králové Hradec 1821)
36. Kázání postní od Františka Aloise Vacka (Praha 1821)
37. Žižkův meč – fraška (Králové Hradec 1821)
38. Geometrie – od /Josefa/ Vojtěcha Sedláčka (Praha 1822)
39. Izidor sedlák lhotský (2 sv. – Praha 1822)
40. Církev Kristova od Suchánka (Králové Hradec 1822)
41. Okus v básnění českém (Králové Hradec 1823)
42. Věc nejdůležitější od neděle (Brno 1824)
43. Konvalinky k ošlechtění srdce (Králové Hradec 1824)
44. Utěšenky k ošlechtění srdce (Králové Hradec 1824)
45. Přítel mládeže (3 sv. – Praha 1825–1827)
46. Ztracené dítě – povídky pro dítky (Písek 1827)
47. Štědrý večír, dárek dítkám (Praha 1827)
48. Holoubek, povídka pro dítky (Písek 1827)
49. Kanárek – Svatojanská muška – Lesní kaple (Praha 1827)
50. Bohuslav ve své rodině (Praha 1826)
51. Veselá přástevnice (Praha 1832)
52. Druhé sto mravních povídek (Praha 1833)
53. Jindřich a Marie (Praha 1835)
V Listech starohradské kroniky č. 1/1991 byl uveřejněn článek o starohradském rodáku, učiteli a muzikantovi Josefu Svobodovi (1814–1883). Ten musel po absolvování tzv. preparandy na vojnu, tam sloužil u hudby, a teprve jako třicetiletý začal učit. Působil deset let v Osenicích jako učitelský pomocník, odtud přešel do Seletic a nakonec byl řídícím učitelem ve Mcelích, kde je také pohřben. Byl autorem mnoha hudebních skladeb.
Nyní jsme v písemnostech pocházejících z osenické školy našli zajímavý zápis tamního faráře Václava Beránka, datovaný v Osenicích 15. listopadu 1853 a adresovaný pravděpodobně nymburskému vikariátnímu úřadu. Beránek v něm vypisuje okolnosti, za nichž má Josef Svoboda odejít na seletickou školu. Mimo jiné píše: "Obsah dobrotivého dopisu od 6. listopádu 1853 N. 551 strany školy seletické sdělil jsem podučiteli Svobodovi, ježto mi na to brzy vyjádření pána direktora dětenického o téže věci oznámil, totiž: že má pan direktor od pána patrona povolení již při ruce, aby Svobodovi dekret na školu seletickou vyhotovil, bude-li skutečně ona škola uprázdněná. Dle doslechu, že se dosavádní učitel seletický ze školy vystěhovat nechce. Aby se jemu Svobodovi konečně nepřihodilo jako Šínovi. Radil mu tudiž, aby se pozdržel, až nynější seletický učitel skutečně ze školy odstraněn, a tudiž ona škola uprázdněná bude…"
Nebylo tedy jednoduché ani před sto padesáti lety vystěhovat někoho třeba i ze služebního bytu. Ale nakonec se to zřejmě podařilo, neboť Svoboda v roce 1854 začal v Seleticích učit.
A ještě jednu zajímavou podrobnost vypisuje P. Beránek v poznámce na tomto listu. Opět stojí za úplnou citaci: "Podučitel Svoboda přinesl si z vojny neduh na noze. Na cestě z Litoměřic rána nastydla a tak se zhoršila, že byl nucen do Jičína k pánu Kukulovi na léčení se vydati. Snad teprv k novému roku se navrátí, dáli se ostatek doma doléčit. Potřikráte již ránu vypalovati třeba bylo. Třídu jeho prozatím zastupuje preparand Bárta."
Zdá se, že i toto léčení u známého jičínského chirurga bylo úspěšné, když pan kantor pak ještě dlouhá léta učil a muzicíroval.
Františkovi hraběti Šlikovi náležejícím, léta 1729 myslivec z Češova Tomáš Svoboda, u něhož jezuita na témž panství nekatolíky stíhající a po knihách nekatolických slídící, takové knihy vypátral, od hraběte ze služby byl propuštěn, ale když učinil vyznání víry, přesazen do Kopidlna, kdež brzy potom z té příčiny, že týž jezuita u něho na evangelické modlitby opět dopadl (dle úřední však výpovědi pro rouhavá slova a tupení sv. Jana Nepomuckého), do žaláře byl uvržen, pak vedle rozsudku královské appellací v Kopidlně mečem (dle zprávy úřední provazem) odpraven a spálen. Jeho tři synové, František, Jan a Karel, kteří též na panstvích Šlikových v Nadslavi, Křešicích a Lhotě Hlásné za myslivce sloužili, jakož i dvě dcery, Barbora a Susanna, s 20 jinými příbuznými vystěhovali se ze země, poněvadž nuceni byli k navštěvování katolických služeb božích.
Z článku Tomáše V. Bílka: Reformace katolická v Čechách 1650–1735. Pronásledování a trýznění nekatolíků v kraji Kralo-Hradeckém (léta 1717–1735), otištěném v Časopise muzea Království českého, ročník LV,1881, s. 404, vypsal
K Josefu Bohuslavu Foersterovi jsem od dětství pociťoval mimořádnou úctu a respekt, podmíněný rodovou tradicí. Narodil jsem se totiž ve škole v Osenicích na Jičínsku, kde v letech 1827–1877 vládl svérázný učitel a znamenitý hudebník Josef Foerster, děd skladatelův. Jeho nástupcem se stal můj dědeček Václav Šoltys, který také pocházel z tohoto kraje a po dobu 33 let kráčel v jeho stopách. Oba kantoři ještě dlouho udržovali čilou korespondenci, která dává nahlédnout do jejich životních radostí i starostí. I když jsme se po předčasném úmrtí mého otce ještě během světové války přestěhovali do Jičína, zůstala pro nás osenická škola, jejíž vedení zatím převzal zeť dědečkův Vít Hartl, také dobrý hudebník, toužebnou Mekkou pro prázdninový pobyt.
Krajské město Jičín mělo již od druhé poloviny 19. století dobrou hudební tradici, která se po skončení války brzy obnovila. Považte si, že v roce 1923 tam nacvičili a provedli Foersterovu operu Eva. Ttulní roli zpívala paní Jarmila Královcová, členka plzeňské opery, původem z jičínské rodiny Volfovy, ale ostatní sólistické role, sbor a orchestr byly z řad ochotníků, doplněných členy místní vojenské hudby. Představení, kterému byl přítomen skladatel s chotí Bertou rozenou Lautererovou, operní pěvkyní mezinárodního významu, mělo nadšený ohlas v Jičíně i v širokém okolí. Bylo projevem úcty a uznání skladateli, který svým rodem patří do tohoto kraje. Byla to událost, která hluboce zapůsobila i na autora samého, a co navíc, vyvolala v něm mocnou odezvu citovou, která se stala na delší dobu inspiračním zdrojem pro jeho tvorbu. Ještě téhož roku komponuje Josef Bohuslav Foerster orchestrální Jičínskou suitu, která byla krátce po dokončení provedena orchestrem Hudebního spolku opět za přítomnosti autorovy. Motiv Evy se vynořuje i v dalších Foersterových skladbách, např. v jeho 2. violoncellové sonatě a v 2. houslovém koncertu z roku 1925/1926, později také v Jičíně provedeném neprofesionálním houslistou Karlem Vegerem. Operu Eva a Jičínskou suitu nastudoval a dirigoval Jan Patsch, jehož jméno se z oficiálních publikací tak nějak vytratilo.
V necelých dvanácti letech o prázdninách mezi primou a sekundou klasického gymnázia jsem měl štěstí setkat se s Mistrem Foersterem osobně. Bylo to v roce 1926 u příležitosti oslav stého výročí otevření osenické školy, které zorganizoval můj strýc. Účastnili se ho manželé Foersterovi, slavnostní projev měl prof. Zdeněk Nejedlý, který k tomuto kraji má rovněž rodový vztah – jeho otec Roman Nejedlý se narodil v Dětenicích. V hudebním programu vystoupil nymburský pěvecký spolek Hlahol. Oblíbila si mne paní Foersterová, prý jsem jí připomínal v mládí zemřelého syna Freda. Tehdy jsem také poprvé slyšel Foersterovy skladby sborové, z nichž svou mohutností na mne nejvíce zapůsobil sbor Velké širé rodné lány. Později jsem se z autentického zdroje dozvěděl, že to jsou právě pole a lány kolem Osenic.
Na programech jičínských komorních koncertů, které jsem ovšem navštěvoval až o několik let později, se poměrně často vyskytovaly skladby Foersterovy, z nichž některé nesou dedikaci jičínským přátelům a ctitelům komorní hudby. Nemohu se nezmínit ještě o jedné klavírní. Je to Osenická suita z roku 1926, kterou Václav Holzknecht označil za jeden z jeho nejkrásnějších a ryzích výtvorů. Idylické kouzlo venkovské školy i jičínského kraje spolu s osobností drahého otce, jemuž je dedikována, jsou v pozadí této skladby. Škoda, že se tak málo hraje.