Jistě rozhodující význam pro formování všech kartuziánských staveb, a to včetně barokních i zcela novodobých, měl klášter Chartreuse, založený v horách opodál Grenoblu (Francie). Od svého prvního místa kartuziáni také odvozují nejen název řádu, ale i svých domů (kartouz). Původní společenstvo v Chartreuse sestávalo zprvu jen ze 12 řeholníků (symbolického počtu apoštolů) vedených převorem. Později konstituované dvojnásobné komunity určují dva hlavní typy kartouz.

Vznikaly většinou na osamoceném místě (ve smyslu "beata solitudo"), a to i v případě městského založení, které nebylo výjimkou. Od 14. století byla stále častější fundace knížecích (vévodských) rodů, pro které se stávala kartouza rodinným mauzoleem, místem posledního odpočinku. V tomto ohledu je světově jistě nejznámější, hlavně svou vynikající uměleckou výzdobou, kartouza v Champmol, pohřebiště burgundských vévodů. Kartouza v Pavii sloužila za mauzoleum Viscontiům a posléze i Sforzům a nelze se proto divit, že i jediná česká barokní kartouza vznikla v návaznosti na tyto tendence. Snaha vytvořit si důstojnou vévodskou hrobku jistě vedla Albrechta z Valdštejna k založení kartouzy ve Valdicích.

Základ každého kartuziánského kláštera vytvářejí samostatné poustevny, seskupené kolem poměrně velkého dvora a vzájemně propojené chodbou. Přes vyžadovanou osamělost se všichni řeholníci každodenně zúčastnili společné mše, matutina a nešpor. V neděli a o některých svátcích se scházeli i ke společnému jídlu, které si jinak připravovali sami ve svých poustevnách. Z toho plyne, že také v kartouzách musel být refektář, dokonce í kapitulní síň, v níž se řeholníci shromažďovali v neděli večer ke společnému čtení.

Neustálý kontakt mezi jednotlivými komunitami udržoval nejen institut visitací, ale také každoroční generální kapituly v Chartreuse. Vzájemné styky a přísná pravidla předurčují podobnost jednotlivých domů, bez ohledu na dobu a místo jejich vzniku. Dokonce i jedna z nejmladších kartouz, vzniklá v anglickém Parkminsteru po roce 1876, se nijak zvlášť neliší od starších založení. Půdorysné řešení muselo být nepochybně spjato s určitými stavebními předpisy, dávajícími volnost jen v utváření detailů. Základní dispoziční schéma nebývalo jistě natolik pravidelné a symetricky utvářené, jak ukazují renesanční a pozdější fundace. Valdická kartouza vznikala celá jednotně jako novostavba v poměrně krátkém časovém úseku a nepochybně podle předem daného plánu. Ve Valdicích má proto kartouza, na rozdíl od postupně upravovaných jiných domů (např. v Králově Poli), přísně symetrickou dispozici. Dostatek volné plochy, na níž valdická kartouza vznikala, navíc dovolil rozvinout stavbu přesně podle řádových pravidel a vzorového typu. Můžeme tak soudit ze vzájemné podobnosti půdorysného řešení s dalšími kartouzami, třeba s francouzskou v Clermontu, známou z nákresu Viollet-le-Duca. Celková dispozice Valdic, se středově umístěným kostelem, připomene představy o svatém okrsku Jeruzalémském a s tím související úvahy o ideálním městě.

Celý areál uzavírala zeď', doplněná nárožními bastiony. Na jedné straně patřil do ohrazení sad, na druhé zahrada. Samotný klášter obklopovala další vysoká zeď', vyčleňující hospodářský dvůr, který nebyl součástí klausury. Rozprostíral se před kostelem a přístupný byl hlavní fortnou. Ve Valdicích tvořily služební prostory jen jedno patrové křídlo, v němž se vedle hlavního vjezdu nalézaly stáje, kočárovny, cely donátů a hostinské místnosti. U zahraničních klášterů bývalo v tomto dvoře obydlí převora (s vlastním dvorkem), vyjadřující tak přechod mezi světskou a duchovní částí kláštera. Ve Valdicích byly místnosti převora a podpřevora již součástí kláštera, tvořily jeho průčelní křídlo, pravou a levou část kolem dominantně postaveného kostela.

Jestliže u kartouz středověkého původu existoval pouze jeden menší dvůr (claustrum minuo), pak ve Valdicích se objevuje po obou stranách lodi kostela. Na východní straně oba dvory uzavírala klausurní chodba, za ní byly, odděleny úzkým dvorkem, společné klášterní prostory (refektář, knihovna, kapitulní síň) přiléhající k presbytáři klášterního chrámu. Kolem velkého dvora (claustrum maius), kde za kostelem býval zpravidla hřbitov probíhala chodba a spojovala poustevny se společnými prostory a s kostelem. Patrové poustevny, vždy s vlastní zahrádkou, oddělovala někdy ještě další vnitřní obslužná chodba která ve Valdicích chybí. Největší ze 13 valdických pousteven se rozprostíraly ve východním (zadním) křídle a zaujímaly tu takřka čtvercovou plochu o hraně přibližně dlouhé 21 m; nejmenší obydlí (o 6 m užší) byla v severním křídle.

Samotný domek míval dost individuální půdorysné řešení, lišící se u jednotlivých klášterů. Ve Valdicích sestával ze dvou místností v přízemí, k nimž přiléhalo pohodlné schodiště do patra, v němž se nalézaly další prostory Při jedné z bočních ohradních zdí, oddělujících plochu jedné poustevny od druhé, procházela malá arkáda, na jejímž konci byl při obvodové zdi umístěn záchod. Atrium s užitkovou zahrádkou uzavírala vysoká zeď'.

Vlastní architektonické článkoví ve Valdicích plně odpovídá soudobému uměleckému trendu, de facto vlastně stojí přímo na vrcholu tehdejší umělecké tvorby. Jistě to bylo zásluhou Valdštejnových architektů, podle jejichž návrhu také stavba vznikala. Klášterní kostel podélné dispozice má velmi protažený, polokruhově zakončený presbytář. Sloužil profesním mnichům, na rozdíl od lodi, určené laikům. Ve Valdicích původně odděloval (nebo měl jistě oddělovat) část pro mnichy charakteristický kartuziánský lettner (chórová přepážka). Navazoval nepochybně na chodbu, která z obou stran přiléhá k presbyteriu, a dovolil tak její krytý průchod kostelem.

PhDr. Pavel Vlček, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997

Vývoj kartuziánské architektury ve středověku