(psáno 1960) Můj otec Jan Honzák byl osobním lékařem a přítelem hraběte Ervína Šlika. Hrabátko bylo vychováváno v klášteře. Tam také vystudoval Ervín gymnázium (vnuk generála Šlika). Když dospěl věku devatenácti let, stal se majorátním pánem velikého panství. Jakmile se mladému kavalíru otevřel neznámý svět, hned mu všichni lichotili, kořili se mu, obletovali ho a kazili, zatím co ho měli vésti. Stal se světákem, pravda, ušlechtilého zrna, ale neměl vážného životního cíle a nenaučil se pracovat.
Jedině lékař se odvážil říci hraběti pravdu o mnohých věcech, nad nimiž vládl, o lidech, kteří pro něho pracovali, a ukázati mu pravý skutečný život jako protiváhu života požitků, kam ho lákal zejména jeden z vysokých úředníků panství, poněmčelý Čech.
Mladý lékař mnoho u něho dokázal, dovedl mu přiblížit život lidí, pracujících v jednotlivých jeho dvorech, dosáhl zřizování lepších obydlí pro ně, častého bílení jejich vápnem, větracích zařízení a čistých studní, většího deputátu potravin a paliva.
Ervín hrabě Šlik byl člověk dobrého srdce. Hospodářství si nevšímal. Proto veškerou moc měli jeho úředníci a jim se vzdávaly větší pocty než majorátnímu pánu, který se mezi lidem zřídkakdy objevoval. Ústřední ředitel sídlel na zámečku jičíňoveském.
Úřednictvo tvořilo svět pro sebe, zcela odlišný od sousedů městečka Kopidlna. Mělo své výsady, zájmy, svůj ceremoniel, své společenské zákony. S měšťany se nestýkali. Někteří vedli veselý život, rádi se napili a hodili si karty, ale vždy dbali cti.
Šlik byl aristokrat gentleman, úřednictvo byla šlechta plné stavovské pýchy. Všichni správci a ředitelé poctivě pracovali a velkou většinou úspěšně. Málokdy se u někoho stal dvůr pasivní. Měli za to opravdu dobré živobytí a šlechta dosti peněz na reprezentaci a zábavy. Bydlili v pěkných úřednických domech se zahradou.
Mezi úřednictvem bylo dosti vzdělaných lidí a opravdových vlastenců. Příkladem uvádím ředitele Pašku. Byla jsem svědkem jeho rozhovoru s mým otcem. Jak pozorně sledoval vývoj českého divadla v Praze, s jakým nadšením sbíral příspěvky na jeho vybudování, a zvláště pak po požáru Národního na jeho obnovu. Všichni měli naprostou volnost přesvědčení.
Ve dvorech žili pracovníci rukou: oráči, kočí, voláci, "pacholci" s rodinami, poklasný a šafář. Vcelku byli spokojeni. Měli pěkný deputát, obilí, brambor, mléka, másla, tvarohu dosti a mzdu postačující k skromnému životu. Bylo hodně práce, byla však poklidná, bez popohánění a rozčilování, a proto byli lidé v dobré míře.
V sousedství parku byla veliká zámecká zahrada a sad. Tam pracoval se svými pomocníky znamenitý zahradník Krámský. Jeho stromkovité vanilky byly na jubilejní výstavě v Praze odměněny první cenou.
Šlik říkával: "Já chci žít a chci také, aby moji lidé žili." Byl to dobrý, jemný člověk, ale chtěl žít a žil bezstarostně. Neměl hlubší zájem ani o stav svého panství ani o věci veřejné; byly mu lhostejné. Nikdo ho neučil pracovat, a tak nepoznal jednu z největších hodnot života.
V létě žil hrabě v kopidlnském zámku. Čas trávil v přírodě, ve svých revírech nebo projížďkou s koupáním v rybníce, procházkami v parku. Měl rád šlechtickou společnost, pořádal hony. Měl plné stáje skvělých koní a často si vyjížděl do kraje. Dlouho se neženil a k osobní službě měl osobního myslivce a lokaje.
V zimě žil Ervín Šlik v Praze a ve Vídni, kde měl své paláce. Miloval krásné ženy, spřádal milostná dobrodružství a slunil se, sám krásný muž, ve velké společnosti.
Na své letní sídlo přivezl si z Vídně překrásnou ženu a v rozsáhlém parku žil své milostné idyly.
Na tiché hladině rybníka obkrouženého rozlehlým parkem pluly vznešeně labutě. V zákoutích jeho byly rákosiny plné rozmanitého vodního ptactva. Na hrázi vonělo celé stromořadí růží, žlutých čajovek "maršál Nil". Na svazích od růžového sadu k zahradám občanů rozložil se anglický park se staletými stromy – velikány. Hranici tvořil malý potůček parku a vysoký dřevěný hustý plot. Bylo tu mnoho ptactva, i malí dravci. Nám nejmilejší byli slavíci hnízdící v křovinách. Zpívali nám stejně jako panu hraběti a jeho šlechtickým hostům.
V létě vynesli mladí zahradníci stromovité vanilky, rododendrony, azalky, oleandry, palmy, banány, fíkovníky, aloe, tropické rostliny na prostranství před zámkem.
Z jara kvetly tam lýkovce, mandloňky, magnólie a z panské zahrady táhla se vůně kvetoucích třešní a jabloní, které střásaly květy na hlavy krásných milenců. Šlik se dovedl obklopit krásou, ať přírodou, nebo spanilými ženami či ušlechtilými rasami svých koní, psů a vysoké zvěře.
A přece tento šťastlivec nebyl šťastný.
Ve vzácných chvílích, které mu mohl věnovat můj otec, tak přetížený prací, otvíral hrabě příteli své nitro:
Říkával: "Kdybych je byl znal, když jsem vyšel z kláštera, byl by možná můj život jiný. Žil bych v manželství jako oni se svou paní a měl bych rodinu. Ale sotva jsem nastoupil v postavení majorátního pána, hned jsem byl obklopen přáteli, kteří mi kázali, jak žít a užívat. Můj bratr Franz mohl se oženit, třeba tajně, z lásky, já jako majorátní pán nesmím. On má čtyři pěkné děti, žijí v myslivně v péči paní fořtové a jezdí tam často a užije rodinných radostí a vychovává si přitom děti po svém. A mohl si to dovolit i ministr vévody výmarského, básník Goethe, žít tajné rodinné štěstí. Jako obyčejný občan byl bych se oženil s prostou dívkou. To je pro mne už ztraceno; až se vybouřím, ožením se asi s nějakou starší důstojnou šlechtičnou." "Pane hrabě," domlouval mu lékař, "není pozdě, ožeňte se hned, jsou mladé, krásné šlechtičny, máte přece takové možnosti vybrat si z nich."
Ervín pohodil hlavou: "Ještě chci žít ve volnosti. Vy jste zapřažen do práce, nemáte volné chvíle. Ale máte hezkou a milou paní, která Vám tak pomáhá, a zdravé radostné děti. Také bych si to přál. Snad mi neuvěříte, že někdy skoro závidím i těm svým štolbům a volákům jejich klidný a spokojený život…"
Překypuje vděčností mladý hrabě říkával: "Já bych tak rád pro ně něco udělal, ale řeknou mi, co by si přáli?" Otec se o tom zmínil radovi panství: "Ale to on by jim chtěl koupit krásný špendlík do kravaty nebo drahocenné knoflíky do náprsenky", namlouval otci vedoucí úředník. Matka však říkala otci: "Vyžádej si penzijní zajištění od něho, jako mají úředníci. Pracuješ stejně na jeho dvorech jako oni." "Ne, to nechci, ti druzí by mi to záviděli. Říkají, že doktor si vydělá více než oni, že zabezpečení nepotřebuje. A ostatně, já umím pracovat a o rodinu se postarám sám."
Když otec můj vyprávěl tuto příhodu důchodnímu panství v Jičíněvsi, poctivý úředník užasl. Pak se zasmál, naklonil hlavu a řekl: "Víte, pane doktore, co si o tom myslím? Ten, kdo z hrdosti odmítne tak skvělou odůvodněnou – vždyť tu sloužíte dvacátý rok – nabídku a příležitost zabezpečit svou četnou rodinu, zaslouží si jen otýpku sena." Když to doma lékař sděloval své ženě odpověděla mu: "Tak vidíš, že to nestranní lidé posuzují jako já. Dej si, prosím Tě, říci, a požádej hraběte, dokud ještě je čas." "Nehněvej se, Anna, to neudělám. Není mi nic odpornějšího než patolízalské prospěchářství, kterého je kolem až dost. Za upřímné přátelství nedám si platit, jen za službu." Nesnesl, byť pomyšlení jen, že by z osobního přátelství těžil a ztratil svou naprostou volnost.
Oba, lékař i jeho žena, byli bohatýři práce i ducha. Pohrdali chytračením a obratností, která těží ze situace, ale křiví páteř. Stáli tu prostí, skromní, vždy lidsky důstojní.
"Teď mluvíme o vážných věcech", řekl jednou otec a pokračoval: "Prozradím Vám, děti, že jsem o svém úmyslu dát studovat Aninku do Švýcar mluvil také s panem hrabětem. Byl nadšen a řekl mi: "Bylo by mi ctí, kdyby dcera mého osobního lékaře a přítele byla mezi prvními lékařkami našeho mocnářství." Odpověděl jsem mu: "Máme už dvě, české ženy, které právě v Curychu vystudovaly a byly promovány. Hrabě se podivil a řekl mi: "Jsou si jist, pane doktore, že jim na ty studie i přispěju."
Za necelý rok po té příhodě lékař zemřel. Hrabě poslal nádherný věnec se stuhou, na níž se skvěl nápis (německy): "Svému nejlepšímu příteli Ervín hrabě Šlik." Dozvěděli jsme se, že se hned vyptával centrálního ředitele, jak se daří vdově a rodině. "Velmi dobře, pane hrabě, mají krásný majetek", zněla odpověď. "Ale je tu hodně dětí také", namítal hrabě. "Mějte to v patrnosti a kdyby něco potřebovali, oznamte mi to, vyhovím jim", dodal. "Učiním tak, pane hrabě, buďte bez starosti."
Tím rozhovorem byl však ukončen styk rodiny lékařovy s panstvím. A když vdova po šesti létech podala kanceláři správy panství žádost za studijní podporu své dcery medičky, dostala lakonickou odpověď: Zásadně se nic takového nepovoluje. I v ní vybouřila se hrdost a řekla nám: "Nevadí, Aninka vystuduje i bez toho." Hrabě se ovšem o žádosti ani nedověděl.
Jako děcko viděla jsem hraběte Ervína Šlika zblízka jen několikráte. Poprvé, když mi bylo 11 let. Běžela jsem po schodech k samozavíracím dveřím. Náhle se otevřely. Uviděla jsem nejprv nahé koleno; někdo si jím rozevíral dveře. Na to se vynořila v zelené uniformě celá postava. "Pan hrabě", zašeptala jsem si. Lekla jsem se a zapomněla pozdravit. Šel rychle, rovnou do ordinace a nikoho si ani nevšiml. Krásný byl. Štíhlý a jemný aristokrat celou bytostí, model pro Velázqueze. Oblečen byl v šat tyrolského myslivce. Měl výrazný obličej, dokonale klasicky modelovaný, a veliké modré oči. Bílá a růžová pleť tváří byla až dívčí svěžesti. Tak se mi líbil, že ho ještě dnes živě vidím.
Hrabě Ervín nikdy nešel mezi lid nebo do městečka mezi měšťany. Jedině cestu ze zámku do kostela konal pěšky. Několikráte jen navštívil mého otce v jeho ordinačním pokoji a byl jím uveden a uvítán v žlutém pokoji paní domu a celou rodinou.
Jednoho večera pořádali v továrně ohňostroj. Náš dům na náměstí stál zrovna proti továrně, postavené na dolním konci Tovární ulice. Rachejtle, to byla tehdy na venkově vzácná podívaná. Stmívalo se, když se objevil premovaný lokaj ze zámku se vzkazem, že pan hrabě s dámou se přijede podívat na hvězdičky, od nás že to bude nejlíp vidět. Honem Frantina snesla dolů židle a přistavila je k vratům. Blízko i opodál stáli sousedé a děti, dychtiví diváci. Byla úplná tma, ohňostroj byl v proudu, když se dostavil hrabě se svou "dámou". Byla to žena až démonické krásy, trochu cikánské, Carmen. Veselá Vídeňačka se chovala velmi nenuceně, až téměř pro naše tehdejší pojmy v společenském chování uličnicky. Ale přitom byla noblesní zjev.
Šlik si dovedl zachovat odstup, jak to dělávali starověcí panovníci. Když se objevil v hraběcí chrámové loži (oratoriu) v uniformě císařského komoří, v červeném fraku stříbrem vyšívaném, byla to výtržnost z pobožnosti mladých věřících. Tak bývalo, i když v oratoř přišly např. komtesy, dcery hraběte Segura ("Sekyrky" jim říkal lid) nebo hraběnka Almára (lidé ji jmenovali hraběnka almara) a jiní a jiní.
Nu, byla to výstava lidské krásy, až hříšné, protože lidé se nedívali k oltáři, ale očima viseli na oratoři.
Stávalo se, zřídka ovšem, že za takové slavné mše, kdy přítomna byla šlechta v chrámě, zpíval můj otec nějakou klasickou vložku. Jeho hlas byl měkký, hluboký a dunivý, vášnivým přednesem zbožný, pronikl chrámem a srdcem všech, od dětí po dospělé, od prostých a chudých lidí, všech, kdo měli vroucí náboženský cit, až po formální výkvět společnosti, jímž ještě tehdy byla šlechta. Byly to chvíle, v nichž shromáždění chrámové splynulo v jednu jedinou duši.
Už dozněly varhany, rozehrané mistrovskou rukou Hilmara, později Křídla, umlkl biblický hlas – minulo okouzlení – nastal všední stav. Ztracena prvokřesťanská jednota i zmizel duch naší české bratrské Jednoty. Nastoupilo zase vědomí: Já jsem něco více než ty. Jsem šlechtic, jsme měšťanstvo, jsem choť ředitele továrny atd.
Venkov doléhal blízko k městečku: začínal Cholenicemi, Mlýnicí, Kamenskem, Pšovsí a rozléval se do široka. Bylo v něm devatenáct šlikovských dvorů: Psinice, Slavhostice, Filipín Drahoraz, Střevač, Zlív, Staré Hrady, Bartošov, Bučoves, Vršce (u nich staré valy avarské – hrinky), Židovice, Jičíněves aj. To vše jsou jména, jež v našem dětství stále zaznívala. Tam všude jezdíval náš otec k nemocným.
Tatínek byl také zván často do zámku. Vždycky přišel zvát premovaný lokaj, bodrý pan Pelc ze zámku. To byla druhá příležitost k reprezentaci – pozvánky do šlechtické společnosti na zámku. Ale zpravidla musil otec odříkat, neměl volného času. Jednalo-li se o onemocnění v rodině hraběte nebo mezi hosty, vyhověl, jak mohl.
S tatínkem byla několikrát pozvána do šlechtické společnosti i matinka, zejména když byli na zámku členové českých rodů.
Lékařova žena si dovedla srdečně s hraběnkou Šlikovou pohovořit o tom, jak musí i oni hospodařit, jak má schované rezervní prádlo a jen tucet dává do potřeby. Bývala hostem kněžna z Loučeně, Černínová, Harrachová, Lobkovicová, Segurová aj.
Nejvíce zajímal matku způsob stolničení. Byla zvána také choť centrálního ředitele a choť fořtmistrova.
My děti jsme nikdy nebyly pozvány na zámek, snad proto, že majorátní pán byl svobodný a hrabě František žil v morganatickém manželství. Můj otec znal jeho děti, byl jejich osobním lékařem.
Každou neděli měli jsme drůbež. O svátcích také ryby, bažanty, koroptve, zajíce, které svému osobnímu lékaři posílal štědrý hrabě Šlik a vždy říkával: "Mají tolik dětí!"
Poznámka redakce: PhDr. Albína Honzáková (1877–1973) byla dcerou kopidlenského lékaře, profesorkou pražského dívčího reálného gymnázia Minerva a jednou z předních pracovnic českého ženského hnutí. Na sklonku svého dlouhého života psala paměti, z nichž otiskujeme několik výňatků vztahujících se k rodu Schliků a ke zdejšímu kraji. Archivní osobní fond Albíny Honzákové je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Její sestra MUDr. Anna Honzáková (1875–1940), také rodačka z Kopidlna, patřila k prvním českým lékařkám.
Univ. prof. MUDr. Josef Procházka, DrSc., Olomouc: V těchto dnech jsem dostal 4. číslo Starohradských listů z r.1998. Jsou velmi zajímavé, i když řadu osob (autorů i těch o nichž se pojednává) neznám. Zaujala mě stať o kostele v Údrnicích, kde se narodil můj dědeček Václav Šoltys, později řídící učitel školy osenické a nástupce Josefa Förstra nejstaršího, poněvadž to byl on, který mi dal základy hudebního vzdělání.
28. říjen 1918, o němž se zmiňuje prof. Fingerland, s nímž se dobře znám z dob svého působení v Hradci Králové, si také pamatuji. Tehdy mě vzal dědeček, který jako penzista vypomáhal na městském úřadě, na radnici a z okna jsem pozoroval, jak občané strhují nenáviděné rakouské orlíčky.
Souhlasím s názorem Vladimíra Komárka, že nejkrásnější okreska vede od Humprechtu do Starých Hradů. My po ní jezdíme, alespoň částečně, když se vracíme z Osenic do Jičína a zastavujeme se na návrší zvané Čakan nad Šalandou. Obyčejně popojdu ještě asi 150 m směrem na východ s pohledem na Trosky, Kozákov, Tábor s Košovem a Ještědem, tak krásným, že jsem snad krásnější ve světě neviděl.
Liběna Fialová, Kladno: Dovolte, abych připojila pár poznámek pamětnice k článku p. Bohumila Tobiáše, které se budou dotýkat libáňské "hymny".
Ačkoliv to tam není přímo vyjádřeno, zdá se mi, že p. Tobiáš připisuje vznik, resp. autorství panu kapelníkovi Václavu Kyzivátovi, jeho zásluhy o hudebnost v Libáni a okolí jsou nesporné. Dle mých vzpomínek jsou autoři dva: text napsal Ing. Jaromír Kolárský, min. úředník v Praze, syn okr. rady p. Blažeje Kolárského, našeho dlouholetého souseda v Komenského ulici. Hudbu složil K. K. Chvalovský, oficiální název zněl: POCHOD LIBAŇÁKŮ. Snad se nemýlím, když uvedu, že tato skladba vznikla při příležitosti okresní výstavy, umístěné ve všech místnostech libáňské školy. V té době Libáň žila téměř lázeňsko-velkoměstsky. Na náměstí často vyhrávaly kapely (i z okolí), při nich se tzv. "korzovalo" po celé délce chodníku od Mackovic hospody až po hostinec u Kozáků, tančilo se večer při lampiónech atd.
Velice lituji, že se mi nezachoval kompletní výtisk, určitě jsem ho měla, ovšem několikeré stěhování vykonalo své. Doufám s p. Tobiášem, že se najde víc pamětníků, kteří pomohou dát dohromady celý text, mně se vybavují pouze fragmenty.
– Do ankety časopisu Dějiny a současnost č.1/99 přispěl také Karol Bílek z LA PNP Staré Hrady.
– Zprávu o činnosti LA PNP Staré Hrady v roce 1997 otiskl sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší č.11.
– Vztah Otokara Březiny a Anny Pammrové na podkladě starohradských archivních materiálů rozebral Bohumil Jiroušek ve Tvaru č. 4/99.
– Zprávy o chystaném otevření pracovny Jaroslava Foglara ve starohradském zámku přinesly mj. Mladá fronta dnes 26. a 29.1. a 2. a 3. 2., Noviny Jičínska, Týden, Špígl a Metro 1. 2., Lidové noviny 2. 2., Blesk 3. 2., Literární noviny 5. 2., Týdeník Rozhlas č.10/99 a Nové noviny 12. 2.
– Nad výsledky komunálních voleb v našem okrese se zamyslely Noviny Jičínska 14.1.
– O plese sedlišťských hasičů informovaly Noviny Jičínska 15. 2.
– Kulturních akcí ve Starých Hradech si povšimly Noviny Jičínska 6.1. a 3. a 5. 2. a Místní kultura č. 3/99.
– Vystoupení pěveckého sboru Foerster ve Starých Hradech zaznamenaly Noviny Lepařova gymnázia č. 3–4/98.
– Regionálním tiskem včetně našeho časopisu se zabývaly Noviny Jičínska 18.1. a 12. 2. a Pojizerské listy 20.1.
– Na založení Vlastivědné společnosti Mladoboleslavska upozornily Místní noviny Podbezdězí č. 2/99.
Písemností ze starohradského archivního fondu Rudolfa Medka použil Radko Bílek v publikaci Blaník ve 20. století (zvláštní příloha časopisu Pod Blaníkem II /1998).
V knize Elišky Novákové Čtení o Žďánku a jeho obyvatelích jsou údaje o uložení písemností prof. Mirko Nováka v LA PNP ve Starých Hradech a fotografie z výstavy plakátů Václava Ševčíka, kterou ve Starých Hradech zahajoval r.1995 Petr Pithart.
Hlinomaz Milan: Náhrobníky a epitafy ve Strahovské Basilice. Zvláštní otisk ze sborníku Heraldika a genealogie 31, 1998, č. 1–2, Praha 1998,120 s. Autor podává v knize podrobný popis náhrobníků, z nichž nás zajímají především dva. Byl zde totiž pohřben Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova (zemřel 16. 2.1618) a Jindřich Schlik (zemřel 5. 2.1650) se svou manželkou Annou ze Salmu (zemřela 15.10.1647). Oba náhrobníky starohradských pánů jsou zde vyfotografovány, popsány, nápisy jsou přepsány a přeloženy do češtiny. Snad jen malá poznámka k záslužné práci: Schlikové se nikdy nepsali Schlick. Z méně známých údajů uvádí Hlinomaz, že Jindřich Schlik byl od roku 1644 rytířem řádu Zlatého rouna, od roku 1632 byl prezidentem dvorské válečné rady, v roce 1623 se oženil s Annou Marií ze Salmu, vdovou po Ladislavu Popelu z Lobkovic a 9. 5. 1636 mu zemřela šestiletá dcera Anna, rovněž zde pohřbená. Najdeme tu i další životopisné údaje o obou pánech. Knížka rozhodně stojí za pozornost.
Libaňák Jan Řezáč se podstatnou měrou zasloužil o vydání knihy fotografií Josefa Proška Snad Praha (Art foto Praha 1999, edice Momentky, úvodní texty Jan Řezáč a Magdalena Wagnerová-Prošková). Působivé snímky jsou výběrem celoživotní Proškovy tvorby věnované Praze a závěrem je připojena reedice strojopisného sborníku Záchody z roku 1944, kde Proškovy fotografie opět doprovázejí pozoruhodné texty Jana Řezáče. Drobná knížka je skutečně výjimečným dílem a zaslouží si, aby ji naši čtenáři znali.
Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2 – M – Ž /Praha 1998, 792 s./. Je třeba blahopřát Ústavu pro českou literaturu AV ČR, že jeho pracovníci dokázali dovést do konce jedno z nejpotřebnějších slovníkových děl. Pouhé tři roky po prvním svazku vychází i svazek závěrečný. Nejobtížnějším úkolem bylo jistě vyhledat z tisíců jmen, která se hlásí jako součást nejnovější české literatury, ta, která představují trvalou hodnotu. Nechceme zde hodnotit, zda se výběr povedl či ne, každému uživateli jistě bude někdo chybět a někdo přebývat. My bychom také rádi viděli hesla Ladislav Novák, Jiří M. Palát, Vladimír Mikolášek, Jan Mareš, PhDr. Václav Šolc, Jaroslav Šulc aj., ale takových přání by měli zástupci všech regionů. A tak buďme rádi, že se někteří naši krajané do slovníku dostali alespoň okrajově – např. Helena Rudlová je uvedena u hesla Jiřího Rulfa jako jeho prateta (ovšem v rejstříku jí přisoudili křestní jméno Ludmila!). Více by nás ovšem zajímalo, podle jakých kritérií byly v jednotlivých heslech (v části hesla Literatura) zařazovány soupisy literárních pozůstalostí LA PNP. Jsou např. u hesel Majerová, Noha, Řezáč, Svatá, Svatopluk, Štroch, Vachek; chybí u hesel Mašínová, Nezval, Teige, Váchal atd. Těší nás, že jsou na několika místech upozornění na díla vydaná v našem regionu (Otrubovy studie ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky a ve sborníku Sobotka 1958, Svěrákova knížka z Knihovničky Českého ráje – Sobotka, Závadův Václav Šolc) – ale chybí, že literární studie Ivana Slavíka vycházely i v Listech starohradské kroniky. Mnohé cenné údaje by se našly i při pečlivějším studiu ve starohradském LA PNP – třeba že Julie Nováková zanechala cenné rukopisné paměti.
Ale to vše jsou jen drobnosti – zaplať Pán Bůh za tak rychlé a vcelku výborné dílo!
Další knihou, vydanou na základě materiálů z LA PNP Staré Hrady, je edice Josef Mánes – Dopisy, kterou připravili Jindřich a Miroslav Angerové a vydalo Artefactum Praha 1998 (280 s. a 8 s. příloh).
Pavel Bravený – Zdeněk Franc: Edward Babák. Vydala Nadace Universitas Masarykiana v Brně 1997 (212 s.) S poděkováním za spolupráci LA PNP Staré Hrady vyšla důkladná monografie o našem vynikajícím fyziologu, rektoru Vysoké školy veterinární a Masarykovy univerzity v Brně, rodáku ze Smidar a absolventu jičínského gymnázia.
Podobné poděkování jsme nalezli i v knize Borise Titzla: To byl český učitel, kterou s podtitulem František Bakule, jeho děti a zpěváčci vydala Společnost Františka Bakule Praha 1998 (248 s.)
Kdo stojí v čele dalších obcí na Libáňsku po loňských komunálních volbách: (starosta – zástupce)
| Bačalky | Jaroslav Maštálka | Vladimír Podhajský |
| Bystřice | Jiří Vohnout | František Macek |
| Rokytňany | Jiří Žďánský | Miroslav Uhlíř |
| Střevač | Jaromír Valenta | Jaroslava Rychnová |
| Údrnice | Bohuslav Haken | Vladimír Voleník |
| Zelenecká Lhota | Václav Bartoň | Eva Havlová |
Pekařova společnost Českého ráje konala 27. února 1999 výroční valnou hromadu v Muzeu Českého ráje v Turnově. Přítomní vyslechli přednášku mineraloga dr. Tomáše Řídkošila, zhodnotili činnost v minulém roce a přijali plán práce na rok 1999. Staronovými představiteli PSČR byli na další tři roky zvoleni předseda Karol Bílek z LA PNP Staré Hrady, místopředseda PhDr. Ivo Navrátil ze SOkA Semily a jednatelkou PhDr. Hana Maierová z turnovského muzea. Čestnými členy byli zvoleni hudební historička PhDr. Eva Mikanová a Karol Bílek.
Poděkování: Děkuji Věře Kropáčkové z Libáně, Milušce Kulhavé-Adamcové z Děčína, Haně Mařanové-Arnoldyové z Litoměřic, Liběně Fialové z Kladna a dalším milým krajanům, kteří reagovali na můj článek a poslali mi text Pochodu Libaňáků.
Bohumil Tobiáš, Dobřichovice
Tání sněhu počátkem března způsobilo obvyklé jarní záplavy. Vody bylo tolik, že zatáčka silnice od Jičína ve Starých Hradech u Stejskalů byla zcela pod vodou, auta s obtížemi projížděla, silničáři řešili situaci přenosnými dopravními značkami s omezením rychlosti a na tuto kalamitu upozorňoval řidiče 3. března i Český rozhlas Hradec Králové a televize.
Zámek Staré Hrady navštívilo v roce 1998 celkem 3. 730 návštěvníků.
Akad. malíř Jiří Škopek věnoval při své návštěvě Starých Hradů 6. ledna 1999 krásný obraz zámku do naší starohradské galerie. Děkujeme!
Dokončení studií: V nedávné době dokončili svá vysokoškolská studia dva naši spolupracovníci: 31.10.1998 promoval na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové Mgr. Jan Bílek a 19.1.1999 promovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Mgr. Eliška Neckařová-Janásková. Oběma srdečně blahopřejeme!
Sbor dobrovolných hasičů Sedliště uspořádal v sobotu 13. února 1999 svůj tradiční ples v kulturním sále ve Starých Hradech. Tentokrát hrála Příchvojanka k plné spokojenosti asi stovky účastníků.
Sňatky: 6. února 1999 byli v Sobotce oddáni Lenka Dolanová a Jiří Kebl ze Starých Hradů. Blahopřejeme!
Vzpomínka: 1. února 1999 to bylo již 40 let, kdy zemřela naše babička, paní Marie Keblová, lidová básnířka ze Starých Hradů. V srpnu to bude již 20 let od úmrtí její dcery Marie Havlíčkové z Prahy, rodačky ze Starých Hradů.
M. Hoferiková
Poděkování: Chtěla bych dodatečně poděkovat panu Košvancovi, vedoucímu starohradské zámecké restaurace. Měli jsme zde vloni na podzim malou sešlost s pohoštěním. Prostředí, jídlo, obsluha – vše bylo perfektní. Díky!
M. Hoferiková
Naši jubilanti: 85 let se dožívá 31. 3. pan František Svoboda ze Sedlišť. 70. narozeniny oslavil 5. 3. pan František Najvrt ze Sedlišť. 65 let bylo 26.1. paní Františce Miclíkové a 29. 3. paní Liběně Jonášové ze Starých Hradů. 60 let se dožil 28. 3. prom. hist. Karol Bílek ze Sedlišť. Všem blahopřejeme!
Úmrtí: 4.1.1999 zemřel ve věku 62 let pan Josef Hrdý ze Sedlišť.
Kulturní kalendář: 1.1. uplynulo 15 let od úmrtí ing. Karla Pokorného, projektanta obnovy starohradského zámku. 1.1.1974 byla sloučena JZD Libáň, Staré Hrady a Sedliště. 12.1.1989 zemřel vlastivědný pracovník Libáňska, ředitel školy Bohumil Lukáš. 19.1.1874 se narodil učitel a vynikající hudebník našeho kraje, Josef Straka z Drahorazi. 27.1.1904 se narodila naše spolupracovnice Marie Mrákotová, autorka četných národopisných článků. 29.1. 1879 zemřela starohradská rodačka, spisovatelka Ludmila Šebková-Fedrová. 1. 2.1959 zemřela starohradská lidová básnířka Marie Keblová. 5. 2.1924 se narodil národopisný grafik Antonín Chmelík a 8. 2.1909 se narodil spisovatel Ota Dub, oba naši dobří spolupracovníci. 10. 2.1899 zemřel libáňský rodák, historik Josef Emler. 10. 2.1929 se narodil propagátor Starých Hradů, spisovatel František Nepil. 18. 2.1919 se narodil tvůrce starohradské zámecké kašny Václav Irmanov. 22. 2. 1944 zemřel bojovník proti fašismu Břetislav Flemr. 25. 2. 1634 byl zavražděn majitel starohradského panství Albrecht z Valdštejna. 10. 3.1909 se narodil malíř František Patočka, jenž také "portrétoval" starohradský zámek. 16. 3.1794 se v Bystřici narodil spisovatel Josef Hukal. 18. 3.1969 zemřel malíř Libáňska František Max. 26. 3. 1894 se narodil lékař, přírodovědec a malíř Jindřich Tauber.
Blahopřejeme přátelům našeho kraje: 5.1.1949 se narodila recitátorka a režisérka Hana Kofránková, které děkujeme za četná vystoupení ve Starých Hradech. Na zámku vystavoval i malíř Václav Pokorný, kterému bylo 9.1. neuvěřitelných 85 let.
Vzpomínka. Milovali jsme Tě, a přece jsi nám odešla… Dne 26. února 1999 tomu bude dvacet let, co z našeho rodinného kruhu odešla paní Eva Bernardová, roz. Šorejsová. Kdo jste ji měli rádi, vzpomeňte s námi.
Manžel Václav Bernard, děti Vendulka a Milan, sestry Hana, Míla, Lucka s rodinami
Redakční: Vážení přátelé, milí čtenáři! Vždy trošku s obavou očekáváme koncem prosince a v lednu útržky poštovních poukázek, kterými se dozvídáme, že posíláte předplatné na další ročník Listů starohradské kroniky. A každý rok jsme mile překvapeni a dojati rychlostí a hlavně výší vašich finančních příspěvků. Můžeme vám s radostí sdělit, že i přes zvyšující se náklady (hlavně růst poštovného) je vydávání časopisu na letošní rok v nezměněném rozsahu zajištěno. Přišlo hodně stokorun a mnoho z vás poslalo i značně vyšší sumu. Děkujeme zvláště rodině Odvárkově a manželům Wintersovým z USA, Másnicovým a Vaníčkovým ze Starých Hradů, Janáskovým a MUDr. Hofmanovi z Libáně, PhMr. Mlíkové z Plzně, Věře Pokorné z Mladé Boleslavi, Miroslavu Švorcovi z Rabakova, Antonii Tvrzské a Jaromíru Gottliebovi z Jičína, Olze Kyzivátové z Vídně, Jarmile Palátové z Jablonce, Vladimíru Komárkovi z Nedvězí… a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Víme, že zvláště důchodci na tom nejsou nejlépe – a přece právě oni dokazují, jak jim na našem časopisu záleží. Tak ještě jednou díky – a čekáme i na předplatné od té malé hrstky zapomnětlivých!
Výstavy v gotické části zámku:
| 3. 4. – 29. 4. | Pavel Trnka – obrazy |
| 1. 5. – 3. 6. | Marie Tomášová – tapiserie |
| 5. 6. – 24. 6. | Josef Matouš – obrazy |
| 26. 6. – 22. 7. | děti základní školy Dětenice |
Výstavy ve výstavní síni v arkádách:
| 21. 3. – 15. 4. | Hana Antošová – keramika |
| 17. 4. – 20. 5. | Robert Jelínek – keramika |
| 22. 5. – 17. 6. | Josef Machač – obrazy, grafika |
| 19. 6. – 29. 7. | Vladimír Holman – obrazy |
Vernisáže výstav začínají vždy ve 14 hodin. Kulturní pořady, které následují po vernisážích, budou ohlášeny na plakátech.
1. 5. Hana Kofránková připravuje pro své recitační prvomájové odpoledne pořad z veršů Libaňáka Jiřího Daniela (Františka Schulmanna).