| ČÍSLO 2 | ROČNÍK XXIV. | ČERVEN 2001 |
Jaro začalo letos ve Starých Hradech jako vždy 1. dubna, kdy se všude otvírají brány hradů a zámků. Kulturní akce ale ještě několik dnů počkaly, až se více oteplí.
A tak teprve 21. dubna jsme zahajovali první letošní výstavu ve výstavní síni v arkádách, na níž představil své fotografie mladý jičínský autor Josef Krenn. Za účasti asi 60 hostí mu zahráli jeho přátelé ze sdružení ZPRZ Ho Jc a potom novopacké Fosilie, promluvil Josef Bucek.
Pak se již přiblížil 1. květen a s ním tradiční vernisáž výstavy v gotice a Prvomájové recitační odpoledne. Výstavní prostory zaplnil svými díly již potřetí českoukrajinský malíř Michail Ščigol. Krásné počasí přilákalo na starohradské nádvoří téměř 300 návštěvníků, mezi nimiž jsme poznali např. herečku Hanu Maciuchovou, rozhlasového moderátora Tomáše Slámu, textilní výtvarnici Marii Tomášovou, politika Josefa Svobodu, televizního a rozhlasového redaktora Libora Dvořáka, malíře Miloše Peteru atd. V doprovodu svého tvůrce, řezbáře Koloděje, se dostavil i ministr kultury Pavel Dostál se svou nepostradatelnou šálou. Na úvod promluvil malíř Vladimír Komárek a architekt Vlado Milunič. Díky nahrávce Josefa Bucka vám můžeme přinést několik myšlenek z Komárkova projevu.
"Považuju umělecké výklady za značný trapas. A ještě větší trapas je kritika výtvarného umění, popřípadě umění vůbec. Mám dojem, že projev umělce, ať je to Ščigol nebo kterejkoliv jinej, je určitý obraz duše toho člověka, názoru toho člověka. A vždycky mě šokuje, když tam přijde pan Kocourek a strašně se zlobí, že ty obrazy tak vypadají, že měly vypadat jinák. Já mám ten názor, že ten pan Kocourek, který s tím nesouhlasí, tak si to má namalovat sám, namalovat si to tak, jak se mu to líbí. Horší pak je, když na takovou výstavu přijde čtyřicet Kocourků a každej má o tom jinou představu...
Dílo Ščigolovo bych se snažil vysvětlit nebo vyložit tím, že mně osobně je sympatické ruské umění a je legrace, že my po tom komunismu už jsme jako tak trošičku zdivočeli, že už na těch Rusákách nevidíme vůbec nic. Takže si musíme uvědomit, že ten balet stále stojí na těch Rusákách, že ten Dostojevskij, Tolstoj, Gončarov a pytel dalších že byli. A že v muzice zase by se mohlo jmenovat strašně moc věcí. Prostě je tam něco, co i my budeme muset nějak profiltrovat, protože Rusko není komunismus...
Michaela Ščigola znám od revoluce, když jsem bojoval v sametový revoluci za ten - za tu demokracii. Prostě jsem ho potkal v Železnici, kde měl svého syna v léčebně, no a zjistil jsem, že to je taky chudóžnik, a já říkám, že jsem chudóžnik pravoslavný, a on je taky pravoslavný chudóžnik. Začal jsem se o něj zajímat a hlavně mně ho bylo líto, víte, takovýho brabčáka, teďka v cizině, jestli ho sežerou nebo nesežerou. Tak jsem se mu snažil pomáhat a organizoval jsem mu výstavy, kde se dalo, no a můžu říct, že v současný době už je to samostatný výtvarník, to znamená, že je to český malíř ukrajinského původu...
V. Komárek, M. Ščigol a V. Milunič. Foto: V. Krédl
Vážím si u něj toho, že je podle mého názoru tak zvaný figurativní umělec. Protože můžu mít svůj vlastní názor, tak mám i vlastní názor, že umění, kde je všecko nefigurativní, je trošičku fádní...
Ščigol patří k těm malířům, kteří chtějí něco říct. Chce něco říct o životě... Připadá mi jako takovej trošičku zapomenutej Chagall, ale s tím se nedá nic dělat. A dnes jsem velice rád, že tady jako zdomácněl, že si dokonce tady vedle v Železnici koupil chalupu, kterou dává dohromady, a že to bude náš krajový malíř.
Jeho obrazy jsou významové, jeho koně, tam je cejtit nějakej let do lepší budoucnosti, prostě touha po štěstí... Ščigola bych přirovnával k lidem takovýho rodu van Gogha, Gauguina, tak to je hodnota trvalá. A já jsem přesvědčenej, že Ščigolovo dílo trvalé bude. Zrovna jako jsem přesvědčenej, že ještě mockrát bude vystavovat tady, protože tadlencten prostor má něco zvláštního. Je pravda, že to zavinila asi Kofránková, ale má to atmosféru, kde se člověk na prvního máje velice dobře cítí.
Prostě jednotlivý vysvětlování Ščigolovy malby bych nechal na každým. Nemůže bejt pro každýho. Velmi chytrou věc jeden muž řek a lituju, že jsem to nebyl já: Proč nemaluje malíř pro všecky lidi? Pro všechny lidi maluje pouze komunál. No, dneska i soukromníci teda.
A to znamená, že bych byl velice rád, kdybyste ve Ščigolovejch vobrazech našli něco, co vám bude blízké. A taky jsem rád, že po takové určité stagnaci devadesátýho roku zase je zájem o výtvarné umění a vidíte to i na tom, kolik se nás tady sešlo. Takže vám velice děkuju, že jste přišli. A Ščigolovi bych přál, aby to všecko přežil a aby maloval dál a aby udělal člověkovi určitou atmosféru, která je pro radost.
Děkuju vám, že jste vydrželi."
Po Mistrově projevu, který jste si nyní mohli vychutnat i v písemné podobě (což se ovšem zdaleka nevyrovná přímému poslechu), vyslechlo obecenstvo část Puškinova Evžena Oněgina v novém překladu Milana Dvořáka. S Hanou Kofránkovou ho přednesli Věra Hučínová, Hana Krtičková, Tomáš Horyna a Aleš Vrzák, hudební a pěvecké mezihry obstaral autor překladu. Návštěvníci pozorně a vnímavě naslouchali, po přestávce vyplněné prohlídkou výstavy se většina ráda vrátila na svá místa a vyslechla program až do konce.
Hana Kofránková s přáteli. Foto: V. Krédl
Bylo to krásné odpoledne, jehož úspěchu napomohlo i sluníčko a sv. Petr. A všichni účinkující, návštěvníci, organizátoři i ti, kdo nakonec pomohli s tradičním stěhováním židliček z nádvoří zpět do druhého patra.
A těšíme se, co nám čestná občanka Starých Hradů Hana Kofránková připraví na příští rok.
Další hezké kulturní odpoledne jsme zažili 19. května. To jsme zahajovali za účasti autorky a asi 60 hostí výstavu paní Dagmar Hochové, nejpřednější dámy české fotografie, která se letos dožívá 75 let. Výstavu připravila dr. Věra Jirousová z Památníku národního písemnictví a její slova také expozici otevřela. V kulturní vložce vystoupilo s úspěchem pěvecké Nezávislé sdružení kulturní historie z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Po vernisáži se paní Hochová, pěvci i další návštěvníci změnili v posluchače a v krbovém sále zažili zajímavou besedu s Mojmírem Stuchlíkem ze Semil, naším předním reprezentantem ve skoku na lyžích.
A tak vás zveme na další starohradské kulturní akce, určitě nebudete litovat.
Do Starých Hradů se Michail Ščigol (1945 Čeljabinsk) vrací znovu po čtyřech letech. Jeho letošní rozsáhlou expozici tvoří tři obrazové cykly. Vznikly v různých časových obdobích z toho nejprostšího a nejpoctivějšího důvodu - z neodbytné, hluboké vnitřní potřeby tvořit, vypovídat o sobě i světě, je to malířský záznam obrazu jeho duše.
Starobylé biblické náměty vyjadřují v symbolickém podtextu nadčasové lidské bolesti a tužby, nezničitelnou, věčnou touhu člověka po štěstí a harmonii, vždy znovu se probouzející životní naději. Podnětem k cyklu ...jsem tančící dům byla malíři směle, citlivě a originálně řešená pražská stavba posledních let. Okouzlila ho tak, že tento novodobý půvabný pražský námět ztvárnil z různých pohledů a v proměnách roku v působivém kontrastu se starobylou pražskou architekturou. Došlo i k osobnímu, přátelskému kontaktu malíře s architektem domu Vlado Miluničem a poté i k výstavě Ščigolových obrazů v prostorách této unikátní stavby.
Dominantou starohradské Ščigolovy expozice je obrazový triptych nazvaný Sporckovi a Braunovi. Jeho emotivní působivost a myšlenkový obsah je umocněn samostatným umístěním v jedné prostoře gotické části zámku. Je poctou uskutečniteli veliké vize, dílu hraběte Sporcka, autora unikátního rozsáhlého barokního komplexu staveb, z nichž mnohé měly charitativní určení a z nichž se v dnešním Kuksu dochoval jen zlomek. Svůj odvážný a nákladný stavební záměr vyjádřil Sporck přes mnohá protivenství po dlouhá desetiletí ve šťastné symbióze jako mecenáš mladého sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Jeho výjimečné nadání dokázal naplnit svými nápady, dal mu smysl a tvar, takže během jednoho krátkého lidského života vzniklo dílo zcela ojedinělé.
Triptych má však širší, univerzální význam. Je vyjádřením úcty a obdivu malíře k úsilí člověka - tvůrce, každého člověka, který má nejen krásné vize a velké představy, ale především odvahu a schopnost za fascinujícím snem jít, odhodlat se k činu, který ostatní nedokážou, a podstoupit pro jeho naplnění i možný nezdar a pád. Je to životní téma samotného umělce, malířovo hluboce osobní vyznání.
V prvním obraze triptychu, znázorňujícím nočního jezdce na koni zasaženého jako bleskem úžasnou, ohromující vnitřní vizí, je zakódováno umělecké podobenství Sporckovy představy jeho životního velkolepého plánu.
Centrální plátno rozměrného triptychu zachycuje zbytek dochovaného Sporckova špitálu pro starce a invalidy, a Mistra Brauna. Sedí stranou v prostém oděvu dělného člověka. Stojí před ním velký a nelehlý umělecký úkol založený na působivém kontrastu - z pískovcových mrtvých balvanů vytvořit pohyb, život, ducha. Dívá se do výše, k mrakům, odtud jako by čerpal inspiraci, už tam tuší zvolna se z oparu nořící tvary svých budoucích soch. Jedna z nich - Moudrost - je žena s dvěma obličeji. Vyjadřují hluboký a základní tvůrčí problém - ten pohled zpět, do minula, jako by hledal dávné kořeny umělecké tvorby, ten druhý obličej směřuje symbolicky vpřed, vyjadřuje potřebu umělce, tvůrce nezastavovat se v půli cesty, objevovat a vytvářet stále nové.
Obrazový triptych je uzavřen motivem stromu. Je pevně připoután kořeny k půdě, ale na jeho větvích, rozpřažených jako křídla letícího ptáka jsou listy - vlastně rovněž ptáci, jako symboly pohybu, letu vpřed. Vždyť i listí stromu se na podzim od něho odpoutává a odlétá. Je tu zachycena i lidská postava, letící - či snad padající - jako výtvarné podobenství člověka odhodlaného k činu, poháněného vnitřní touhou a vášní kupředu, tak jako ptáka, stvořeného k letu. Možná vysněného cíle nedosáhne, přesto jeho čin smysl má - zažil ten nádherný opojný ikarovský pocit - letí...
Neklidnými, vzrušenými tahy štětce a sytou barevností staví Ščigol v metaforické, básnické zkratce otazníky i možné odpovědi na základní problémy lidské existence. Dokazuje, že malování má stále svůj smysl a svou trvalou platnost.
Jeho obrazy žhnou barevnou energií a živelností, přitahují až magickou silou. Přitom umělec nechává dost velký prostor pro diváka, jenž v nich může zakódované poselství hledat. Ščigolovy obrazy nejsou popisné a ani jednoznačné. Ale vzrušující a zneklidňující.
Vážení příznivci výtvarného umění, chtěl bych Vás vřele přivítat na první výstavě Josefa Krenna, který dnes v prostorách zámku Staré Hrady prezentuje kolekci svých barevných fotografií. Autor této výstavy sám nazval velmi přiléhavě výsledky své tvůrčí práce Čekání na světlo. A tímto logem je prodchnuta celá jeho tvorba.
Světlo pro fotografa je alfou a omegou, z toho se odvíjí vše, co optika aparátu dokáže přes vnímavé oko zachytit. Jsou to barevné valéry v různých proměnách, jak při pozorování východu slunce tak i při jeho západu, a vnímavé oko dokáže zachytit i němou krásu přírody v různých ročních obdobích. Sám autor říká: "Kouzlo fotografie jsem objevil až velmi pozdě, kolem dvacátého roku svého života a už od začátku mě nejvíce oslovovalo fotografování krajiny. Samozřejmě jsem zkoušel i jiné oblasti fotografie - makro, portrét, zátiší, přírodu, ale krajina, to od začátku bylo to pravé. Možná pro moji romantickou povahu mě nejvíce oslovovalo fotografování změny barev oblohy při západu slunce, odrazy světel na hladině rybníků, lesní příšeří a zvláštní geometrie stromů, nepřirozené světlo oblohy před nebo po bouřce, kouzelné chvíle, kdy se mi nad hlavou otevře stuha duhy. To jsou okamžiky, které trvají několik minut či vteřin a kde hraje hlavní úlohu světlo a barvy, působící emotivně na lidskou duši. A tyto prchavé okamžiky zachycuji do své černé skříňky, aby po vyvolání filmu vydala svědectví o kráse, které jsem byl svědkem.
Chápu, že přesnost nemůže být nikdy dokonalá, protože jí chybí vůně léta, to podivné ticho v krajině před bouřkou, šumění lesa, vítr v otevřené krajině, to všechno, co umocňuje prvotní prožitky zachycené zde na fotografiích."
Vážení přátelé, to bylo vyznání autora. Dovolte, abych jménem svým i vaším popřál Josefu Krennovi do další jeho tvůrčí práce světlo v duši, aby krásu naší země dále obdivoval a uchovával ve svých dílech.
V sobotu 19. května ve výstavní síni v arkádách na zámku Staré Hrady byla zahájena výstava fotografií Dagmar Hochové.
Po vernisáži následovala beseda s reprezentantem ve skoku na lyžích Mojmírem Stuchlíkem ze Semil. Byla velmi pěkná. Srdečnost, skromnost, milé vystupování a bezprostřednost zaujaly všechny posluchače. Pozorně jsme si vyslechli vyprávění o jeho životní cestě, o sportovních začátcích a později i úspěšných startech na nejrůznějších soutěžích, o cestě, která vyvrcholila startem na zimní olympiádě v roce 1956 v Cortině d' Ampezzo. Prohlédli jsme si i památky, které na tuto událost uchovává (startovní číslo, medaile, odznaky atd.). Připomněl nám i další známá jména skokanů a trenérů (Bělonožník, Podzimek, Raška, Remza aj.). Skoky na lyžích - to byl sport, ve kterém jsme dlouhá léta vynikali. Ve vyprávění nás také zaujalo porovnání tohoto sportu dříve a nyní (oblečení, lyže, skokanský styl, úprava můstků). Pan Mojmír Stuchlík si svoje bohaté zkušenosti nenechal pro sebe, vychovává mladší, sám je dodnes aktivním sportovcem, stejně jako celá jeho rodina.
Bylo to hezké odpoledne.
Výstava pořádaná u příležitosti životního jubilea fotografky Dagmar Hochové (1926) uvádí snímky z autorčiných málo známých fotografických souborů z 60. - 80. let. Jsou to například fotografie z její cesty do Moskvy a do Zagorsku v roce 1960 a výběr fotografií z několika cest na Slovensko v 80. letech, ale i příležitostné snímky, které zaznamenávají obyčejné příhody odkazující k dějinným událostem. Fotografické dílo Dagmar Hochové shrnují publikace, vydané v 80. a zejména v 90. letech. Jde o studii Bohuslava Blažka Dagmar Hochová (Praha 1984) a tři obsáhlé fotografické publikace černobílých snímků: Deset, dvacet, třicet, už jdu (Praha 1994) obsahuje soubor autorčiných proslulých snímků dětí, Čas oponou trhnul (Praha 1995) dokumentuje politickou proměnu naší občanské společnosti na začátku 90. let a současně i práci prvního polistopadového parlamentu, v němž Dagmar Hochová působila jako poslankyně. Třetí svazek Síla věku (Praha 1996) zachycuje portrétní i volné snímky starých lidí, nahlíží na lidskou konečnost v každodennosti a svým způsobem završuje dílo této fotografky. Nově vyšla loni k její výstavě ve Francii souborná fotografická monografie, vydaná ve spolupráci s nakladatelstvím Torst.
Fotografie Dagmar Hochové si od prvních snímků ze 40. let do současnosti zachovávají svěžest pohledu, který přirozeně dokumentuje všední a pouliční život města, ale zároveň se v něm ukazují reálné souřadnice událostí z dějin naší země. Její pohled nikdy neztrácí schopnost vidět obyčejný život jako příležitost být tu sami za sebe a zároveň i pro druhé, jako by právě autorčina životní zralost umožňovala nahlédnout dětskou radost a věrohodnost dospělého věku, které dávají každému člověku šanci naplnění života.
5. června 2001 oslavil 80. narozeniny PhDr. Jaroslav Wagner, který jako pracovník ústředí Státní památkové péče a ochrany přírody v Praze významně přispěl k záchraně starohradského zámku.
Zřícená gotická část, oprýskané komíny, děravé střechy, trhliny ve zdech, popraskané římsy a ostění u oken a dveří, narušená klenba, stropy hrozící sesutím... Tak vypadal zámek, když ho dr. Wagner začal bránit před demolicí. Zdůrazňoval, že jde o cennou památku, renesanční objekt, který nebyl přestavěn v barokním, klasicistním nebo jiném slohu.
"Byl to rok 1960," vzpomíná, "čas nejistoty existence zámeckého komplexu ve Starých Hradech. Tehdy okresní kulturní komise v Jičíně požádala Ministerstvo kultury o upuštění od památkové ochrany uvedeného zámku se zřejmým úmyslem o jeho následném zboření, projevujícím se urychleným vrtáním odstřelovacích otvorů. Podle zákona o kulturních památkách si Ministerstvo kultury vyžádalo odborný posudek Státního ústavu památkové péče v Praze a mně bylo svěřeno jeho vypracování. Po provedení stavebně historického průzkumu zámku se potvrdila nejen jeho vysoká umělecko-historická hodnota, ale také statický průzkum konstatoval, že technický stav celého komplexu byl okresním národním výborem značně podhodnocen ve prospěch jeho zamýšlené demolice. Žádosti okresní kulturní komise v Jičíně nebylo vyhověno. Na základě vypracovaného a upraveného plánu stavebně historického průzkumu, v němž byly vyznačeny prostory určené k rekonstrukci a místa určená k odstranění, byla v roce 1969 místním národním výborem zahájena celková obnova zámku i přilehlých budov. Zásluhou tehdejšího předsedy místního národního výboru Vladimíra Holmana byly začaty záchranné a rekonstrukční práce, prováděné většinou místními řemeslníky a dalšími dobrovolnými pracovníky. Akce byla zčásti financována dotací Ministerstva kultury ve výši 300.000 Kčs ročně.
V další fázi po roce 1971 pokračovala rekonstrukce plánovitě podle prováděcích projektů vypracovávaných ing. arch. Karlem Pokorným, který byl zkušeným projektantem specializovaným postgraduálním studiem obnovy stavebních památek, kde za mého vedení zpracoval závěrečnou práci zaměřenou na rekonstrukci zámku ve Starých Hradech. Podstatné práce skončily v roce 1981."
Jaroslav Wagner se podílel také na rekonstrukci dalších objektů - náchodského zámku, Kuksu, Dobříše, Hrubého Rohozce, hradu Kosti - i městských památkových rezervací. Své zkušenosti předával studentům na Univerzitě Karlově, na Českém vysokém učení technickém i na Uměleckoprůmyslové škole. Napsal řadu odborných studií, mezi nimi i publikaci o Jičíně.
Tomuto městu, v němž se narodil a do něhož se stále vrací, věnoval velkou péči. Zasloužil se o vyhlášení zdejší památkové rezervace, dohlížel na obnovu historických staveb, radil u nových projektů.
Také o Staré Hrady se nepřestal zajímat. Po průzkumu navrhl např. nové omítky a jejich barevné odstínění na kapli, ale tento jeho názor nebyl respektován. Tak až při další opravě...
Dr. Jaroslavu Wagnerovi patří poděkování za trvalou přízeň projevovanou Starým Hradům a srdečné blahopřání k jeho významnému životnímu jubileu!
(11. června 1991 zemřel Vlastimil Fišar)
Vlastimil Fišar byl můj milý laskavý kolega. Potkávali jsme se na jevišti vinohradského divadla od roku 1966, kdy ztepilý Vlastíček Fišar hrál Achilla a měl povzbuzující slova pro mou Kressidu v Shakespearově hře Troillus a Kressida. Těšila jsem se na naše rituální pozdravy při reprízách Bulgakovova Mistra a Markéty.
Milovník poezie Vlastimil Fišar byl organizátorem tělem duší. Předsedal Společnosti bratří Čapků, neúnavně sloužil jejich tvorbě a myšlenkám a nezapomenu, jak velkoryse mi v roce 1988 nabídl v rukopise Čapky očima rodiny Heleny Koželuhové.
Chybí mi jeho vzkazy ozdobené kytičkou, jeho kultivovaný rozhled, jeho pozdravy na vrátnici divadla, kde se před zkouškou zastavil s pejskem, jeho gentlemanská kolegialita a radost z dobré práce. Když jdu na Vyšehrad, vždycky se u jeho Múzy zastavím a zasílám pozdravy a vzpomínání, přes nekonečný vesmír ještě dále.
V. Fišar a F. Skřípek přednesli v r. 1989 na Starých Hradech Čapkovy Hovory s TGM.
Snad u každého člověka nalezneme znaky, které ho pojí s rodným krajem, s domovem. I každý umělec je někde doma. "Vnímá a vyjadřuje osobitost svého domova. Vztah umělce a domova je vzájemný: domov dává umělci inspirační podněty a dává mu i některé rysy své konkrétnosti a svéráznosti, připoutává umělce k sobě svými tradicemi. Na druhé straně umělec svému domovu dává ve svém díle život, dává mu hodnoty živé i perspektivní, přispívá sám k jeho tradici /.../." Každý má ve svém srdci a mysli vytříbený obraz, který se kryje s představou domova, rodného kraje. Vyvstávají z něho, od náznakových črt po prokleslené detaily, skutečnosti přírodní i architektonické, vstupují do něho lidé, probleskuje kontinuita generací a duchovních tradic.
Jakou představu domova měla Jarmila Glazarová? Narodila se 7. září 1901 do přehledného světa zámeckého areálu na Malé Skále u Turnova. Nádhernou okolní přírodu dotvářela kdysi ruka jejího dědečka, panského zahradníka. Prvorozená dcera správce panství vyrůstala v prostředí, které zřejmě nebylo bez problémů. V konfrontaci s pozdějšími životními osudy však maloskalský domov vystupoval jako zřídlo jistoty a pohody. Jeho emocionální přitažlivost s přibývajícím věkem sílila, dostával rysy idyly, ztracené v osmi letech.
Život pražské měšťanské rodiny Glazarových tísnila nemoc obou rodičů a hospodářské potíže. V letech první světové války ztratily Jarmila a sestra Irena postupně matku i otce, domov s rozpadl. Tragédie se dovršila v tatínkových Hořicích, kam se přistěhovali několik málo dnů před jeho úmrtím. Osamělá, otíraná děvčata shodou náhod získala útočiště ve slezských Klimkovicích, v bývalé internátní hospodářské a hospodyňské škole, přechodně přeměněné ve vojenskou nemocnici, kterou po znovuobjevení jejího účelu absolvovaly. Po letech hledání se zde Glazarová provdala za staršího lékaře. Několikrát se veřejně vyznala ze své lásky k regionu, kde nalezla nový domov. I ten se po náhlé manželovi smrti zhroutil.
Románová prvotina Roky v kruhu (1936) je přivolávaným zobrazením šťastných let. Spisovatelka v něm vylíčila léta víceméně spokojeného manželství v místech krásné přírody. Metodu literárního přetváření autentické látky uplatnila i v dalších dílech. Vytvořila si domov v Praze a ve Vlkančicích na Sázavě, náměty k další umělecké práci nalezla opět ve Slezsku.
"Svůj vlastní rodný kraj jsem opustila už jako malé dítě. Kromě nejranějších, napolo mlhavých vzpomínek mi k němu nezůstal žádný jiný vztah. Ale člověkovu srdci už je dáno, aby na tomto světě miloval v nejužším zdůvěrnění určitý malý kout. Musí nastat pouto přátelského sblížení. Člověk se zmocní kraje a kraj člověka. Známe vzájemně svůj dech i tep, svá hnutí citová, radost i starosti. To vše jsou přirozené předpoklady pro toho, kdo vyrůstá v rodném kraji, čerpá a vychází z něho citově, vrůstá do hloubky k jeho dřeni a vyrůstá rozumem a schopnostmi do koruny nad ním. Při typickém údělu záhy osiřelých, kteří dlouho bloudí nezakotveni a řízeni okolnostmi vesměs náhodnými, nastane však jednoho dne závratný, volní a rozumový výběr, kterým i oni odpovídají hlasu vrozené touhy a rozhodují se pro krajinu svého srdce. Beskydy jsou tedy krajem mého srdce."
V letech druhé světové války ji však hledání inspirace přivedlo zpět na Malou Skálu, v rukopisném rozběhu se začala odvíjet rodová sága. Utlumená sounáležitost s rodným krajem se plně rozezvučela. Poválečné pobyty v nedalekém Železném Brodu a sestře svěřované úvahy o koupi nemovitosti přímo v komplexu maloskalského zámku vystřídaly byt a později vilka v Turnově, kterou obývaly v letech 1953-1966. Návrat ke kořenům a do "údobí nejkrásnějšího" byl završen ve věku zralosti.
"Je to vlastně podivuhodné, že je to většinou rodiště, rodné místo, které se po celý život kryje s představou domova. Snad že jsou dětské dojmy nej-silnější. Jsou něžnější, dávají nejúplnější pocit mateřského a otcovského domova. A ten domov je právě v té jediné krajině obestírané po celý život kouzlem prvních pocitů, všech, co bylo poprvé, co stálo na počátku zkušenosti, na prahu života. Takový můj domov, pomyslný i skutečný, je Malá Skála v Českém ráji.
Poslední dekádu života bydlela Glazarová opět jen v Praze, zde také 20. února 1977 zemřela. Civilizační standard centra přiznanou sounáležitost nepřehlušil: "Mnohokrát jsem psala o Malé Skále a nechci se teď opakovat. Ale vím, že právě tento kraj je mým nezaměnitelným, jediným domovem, že právě v šumění svých stromových korun a zpěvem své řeky na peřeji jezu, propastným mlčením svých skalních útvarů obemyká hlubinu bezpečnosti, v které chci spočinout a v ní se rozplynout, až přijde čas."
Mohlo by se zdát, že v literární tvorbě Glazarová tematiku rodného kraje opomíjí, že byl spíš prvkem formujícím, zdrojem životních sil než předkladatelem tvůrčích podnětů. Pravdou to však není. Je třeba připomenout tu část bohaté publicistické činnosti, ve které se vyznává z lásky k rodnému kraji. Z těch statí, jež jsou dostupny v knižním výboru jmenujme alespoň Domov či Místopis srdce. A v žádném případě nesmíme opomenout autorčin návrat do rodného kraje v nedokončené románové kronice Navlékač korálů. Děj vystavěný z pozice vypravěčky Anny, rozehrává stylizované obrazy dětství, rozbíhá se ke vzpomínkám na rodiče a sděluje příběh prarodičů. Text, ač fragmentární, uchopující problematiku identity, domova a rodného kraje by si zasloužil zpřístupnění.
"Za Turnovem se kraj semkne okolo trati. Domečky odběhly do strání a shlížejí z vysoka, ty perníkové chaloupky s bílými pruhy mezi obarveným trámovím. Skály, borovice a břízy. A bílá pára, která stoupá z tajemných kotlů v rozsedlinách četných skal. Scenerie vzrušující, tajuplná a neskutečná /.../ Srdce se vzdouvá dojetím, náhle tak plné zmatku v nepředvídané a netušené panice lásky a smutku a radosti. Vracím se domů! Poslední bdělou špetkou rozumu Anna žasne. Rodáctví není tedy pověrou. Je tedy přece jen pro každého z nás mezi všemi krajinami ta jediná krajina rodná, krajina kolébky a dětství, která sestoupila do nás, abychom ji nesli v svém srdci, aniž o tom víme. Abychom se jednou, v hodině návratu, až staré obrazy oživnou v srdci a naplní nás, zalykali tím náhlým pocitem příslušnosti a lásky.
Kapitoly z diplomové práce (pokračování)
2. Ve Vídni
Bohumíru Bradáčovi nebylo ještě třicet let, když vstoupil na půdu vídeňské říšské rady. Nedosáhl tudíž věku, který podle volebního řádu opravňoval ke zvolení poslancem, k potvrzení a ověření mandátu. Přesto voličstvo trvalo na jeho kandidatuře. Poté, co byl Bradáč zvolen většinovým počtem hlasů, nastala otázka, jak postupovat dál. V případě, že by volba nebyla potvrzena, zamýšlelo voličstvo jičínské oblasti postavit se na odpor. V praxi to znamenalo, že by se musely vypsat nové volby, ze kterých by zřejmě Bradáč demonstrativně vyšel opět jako vítěz. Mezitím by dosáhl potřebných třiceti let a jeho volba by tak musela být potvrzena. Tento problém se však vyřešil sám od sebe. Při verifikaci volby v parlamentu se totiž nedovršený třicátý rok věku u Bradáče jednoduše přehlédl a jeho mandát byl bez problémů potvrzen. 12) Tak se stal Bohumír Bradáč vůbec nejmladším poslancem říšské rady ve Vídni. Zahajovací letní zasedání bylo spíše jen formální, neboť se pouze ustavila sněmovna a vlastní práce byla zahájena až na podzim 1911. 13)
Do říšské rady vstoupil mladý poslanec v dobách ne zrovna pokojných. První sněmovna zvolená na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva roku 1907 byla po čtyřletém působení rozpuštěna za obstrukce českých poslanců proti vládě bar. Bienertha. Hlavní Bienerthova opora, německá křesťanskosociální strana, byla však ve volbách poražena. Tento neúspěch zapříčinil, že okamžitě po zjištění volebního výsledku Bienerth odstoupil ze svého úřadu, který nově zaujal bar. Gautsch. Ne nadlouho. Už v listopadu 1911 byl vystřídán dosavadním ministrem kultu a vyučování hr. Stürkhgem.
Povolební atmosféra byla stále napjatá. Zejména Vídeň, rozkmotřená předvolební kampaní, byla dosud neklidná. Probíhaly rozsáhlé protidrahotní bouře a navíc vídeňský magistrát uzavřel tři soukromé české školy, které spravoval spolek Komenský. Tyto události měly odezvu i v činnosti vídeňského parlamentu. Při zahajovací schůzi poslanecké sněmovny 5. října 1911 se do parlamentu dostavilo i se svými rodiči na 200 dětí uzavřených českých škol. Chtěly tak svou přítomností demonstrovat nárok na české školy ve Vídni. Byli přijati českými poslanci, kteří měli jejich deputaci uvést k ministerskému předsedovi Gautschovi. Proti této akci se však postavili němečtí nacionálové. Docházelo ke slovním potyčkám mezi Čechy a německými poslanci a Bradáč patřil tehdy k těm českým poslancům, kteří se snažili uklidňovat popuzené české návštěvníky. 14) Parlamentním "bojovníkem" od počátku nebyl. Spíše se projevoval konciliantně, chtěl jednat a vyjednávat. Stalo se to pro něho příznačné. Přesto pak projevil velký zájem o české školství ve Vídni. Stal se spolupracovníkem poslance Düricha, který tehdy zastával funkci předsedy spolku Komenský.
Dne 5. října 1911 se přihodila na půdě vídeňského parlamentu ještě jedna událost, která byla pro Bradáče jako nového poslance nezapomenutelnou. Právě probíhala v zasedací síni debata týkající se již zmíněných protidrahotních bouří ve Vídni, při nichž byla pozatýkána a uvězněna část demonstrantů, zvláště z řad sociálně demokratických. Mluvil vůdce německých sociálních demokratů dr. Viktor Adler, jenž slovně napadal ministra spravedlnosti dr. Hochenburgera, kterého činil odpovědným za hromadné odsuzování "viníků" demonstrací, když v tom se uprostřed bouřlivého potlesku ozvaly tři střelné rány. Schůze byla okamžitě přerušena a nastalo vyšetřování. Zjistilo se, že útočník, Dalmatinec Něguš Vavrak, střílel směrem na ministra Hochenburgera. Nikdo nebyl naštěstí zraněn, přestože se v těsné blízkosti ministra právě zdržovali také agrární poslanci Udržal a dr. Viškovský. 15)
Vídeň představovala pro mladého Bradáče nový politický terén. Ačkoliv byl nejmladším členem říšské rady, rychle se zapracovával. Byl pilný, naučil se nezbytnou techniku parlamentní práce, pronikl do činnosti zákonodárného sboru a do fungování parlamentu. Seznámil se s postupem jednání ve výborech a podvýborech. Přímo působil v rozpočtovém a branném výboru. 16) Získával tak zkušenosti, které se mu trvale hodily. Postoupil i v agrární straně, už se s ním muselo počítat. Byl zvolen členem výkonného výboru agrární strany a byl jím až do konce své politické činnosti.
Říšská rada se musela v tomto volebním období zabývat především hospodářskými a finančními problémy říše. Hlavními programovými body se stala jednání o státním rozpočtu a o předlohách branných zákonů. V agrárním klubu zastával Bradáč zpočátku funkci zapisovatele. 17) Později byl už jednatelem. 18)
Role jednatele byla náročná a vyžadovala hodně úsilí, pozornosti a organizační píle. Tyto vlastnosti Bradáčovi nechyběly. Pracovitost a odolnost byly také silnými stránkami jeho osobnosti. Pro jeho další politickou kariéru znamenala tato funkce odrazový můstek. Jako jednatel musel úzce spolupracovat s předsedou agrárního klubu Udržalem i s oběma jeho místopředsedy Staňkem a Žďárským. Byl v kontaktu také s pražským vedením strany, jež řídil Švehla. Zprostředkovával styk mezi Švehlou, který říšským poslancem nebyl, a mezi agrárním klubem ve Vídni. Jejich spolupráce se ještě více rozšířila, když se Bradáč stal také poslancem českého zemského sněmu.
Skutečnost, že byl Bradáč jako jediný kandidát ohromnou většinou zvolen i poslancem do českého zemského sněmu, byla důkazem oblíbenosti a důvěry, jíž se ve svém kraji těšil, a také síly agrárního hnutí. Stalo se tak při doplňovací volbě po zemřelém poslanci Vaňkovi ve volební skupině Jičín, Libáň, Lomnice nad Popelkou a Sobotka dne 30. května 1912. 19) Na český sněm se postupně přenesla většina jednání o česko-německý smír. Dohadování o národnostní a jazykové vyrovnání však brzy bezvýsledně skončilo pro soustavnou obstrukci německé menšiny podporované z Vídně. Poté, co ztroskotala všechna vyjednávání a finanční situace v zemi se stávala nezvladatelnou, rozhodla se vídeňská vláda vyřešit poměry v Čechách sama a radikálně. Zrušila český zemský sněm a zřídila zemskou správní komisi, složenou pouze ze státních úředníků, majících za úkol řídit správu země. Stalo se tak vydáním tzv. anenských patentů dne 26. července 1913. Tento protiústavní čin vzbudil v Čechách vlnu odporu. Hned druhý den po vyhlášení císařských patentů se sešli čeští zemští poslanci, včetně Bradáče, na protestním shromáždění v Praze, kde jejich jménem prohlásil Švehla: "Vzali nám mandáty, odňali nám tribunu, ale nemohou nám vzít právo, které máme jako občané, mající povinnost hájit zájmy svého národa. Chceme svým vystoupením vzít v ochranu ústavnost a principy ústavnosti bránit do důsledků, neb jsme přesvědčeni, že jen na půdě ústavní jsme s to vytvořit lepší budoucnost svému národu a své vlasti. My ze stanoviska státoprávního trváme i na zbytku tohoto sněmu, poněvadž máme na to, že na jeho podkladě si vytvoříme sněm veliký a mocný, jakým si jej přejeme míti." 20) Protesty a stížnosti však byly marné. Český zemský sněm se už nikdy nesešel. Bradáčova činnost se opět přesunula převážně do Vídně. Také ne nadlouho, neboť o rok později vypukla první světová válka.
Její vzplanutí očekával jen málokdo. Překvapila nejen agrární stranu, ale i ostatní politiky a celou českou veřejnost. Česká politická reprezentace, včetně agrárníků, nepočítala s rozbitím Rakousko-Uherska. Očekávalo se, že osud národa se bude nadále odvíjet v rámci habsburské říše. Programem většiny českých politických stran se stalo přetvoření monarchie na federalizačním principu. V tomto smyslu byl "rakouským" politikem i Bradáč.
Svoji činnost a postup během války podřídil Bradáč oficiální linii agrární strany. Ta byla značně pragmatická. Pro agrární stranu, v níž měl hlavní slovo Švehla, byla nejprve myšlenka vzniku samostatného státu vzhledem k mezinárodnímu vývoji a průběhu války příliš optimistická. Vyslala ovšem do zahraničí k Masarykovi poslance Düricha, který se ale dostal do sporů o orientaci odboje. Až do počátku roku 1918 nebylo rozbití Rakousko-Uherska zahrnuto do válečných plánů Dohody. Poměrně dlouho viděla agrární strana řešení ve vytvoření autonomie českých zemí v rámci monarchie. Opatrnost a rozkolísanost českého politického tábora byla považována za jistý druh sebezáchovy v době, kdy se ještě netušilo, jak válka dopadne.
Poté, co byla zastavena činnost říšské rady, se centrum české politiky přesunulo do Prahy, kde už zůstalo natrvalo. Ve Švehlově kanceláři v Hybernské ulici se začali scházet předáci politických stran, aby diskutovali a vzájemně se informovali o domácí i mezinárodní situaci. V tomto prostředí se v listopadu roku 1916 zrodil Český svaz, loajální instituce, v níž byli sjednoceni čeští poslanci říšské rady. Založením Českého svazu došlo k lepší koordinaci mezi ústředím v Praze, vedeným Švehlou, a poslaneckou delegací ve Vídni. Zároveň hrál Svaz úlohu "usmiřovatele" mezi jednotlivými kluby.
Na základě rozhodnutí výkonného výboru agrární strany zůstal Bradáč po boku předsedy Českého svazu Františka Staňka, aby mu byl nápomocen při vykonávání jeho funkce. V této době se oba sblížili. Nebylo to právě vděčné postavení, Svaz ztrácel vliv na veřejnost. Staněk našel v Bradáčovi schopného pomocníka. Svěřoval se mu se svými starostmi, projednával s ním otázky týkající se jejich práce ve Vídni. Bradáč vyřizoval běžné admini-strativní záležitosti Českého svazu a současně pracoval v sekretariátu agrární strany. Do devátého vídeňského okresu, do domu v Thurngasse číslo 8, vedly kroky mnohých, kteří hledali pomoc a pochopení. Bradáč nebyl z těch, kteří bezdůvodně někoho odmítnou. Snažil se pomoci každému, kdo ho o to požádal. Ne vždy se mu dařilo tak, jak by si přál. Přesto zachránil dost mužů před odvedením na frontu, zasahoval ve prospěch rolníků. Mimořádně byli za války postiženi právě drobní zemědělci. Jednak to byli oni, které převážně odváděli do armády, a dále především malí rolníci nesli na svých bedrech největší tíhu rekvizic obilí a dobytka.
Určitým předělem v postoji českých poslanců k Vídni se stal projev českých spisovatelů z května 1917, který vyjadřoval náladu široké veřejnosti. V manifestu se důrazně apelovalo na české poslance, aby přestali s oportunismem a začali otevřeně obhajovat národní zájmy. U příležitosti znovuotevření říšské rady 30. května 1917 došlo k projevu Českého svazu. Ve sněmovně nyní zaznívala rozsáhlá kritika řady poslanců na adresu vídeňské vlády. I Bradáč se přidal, cítil atmosféru v Čechách, a tak pronesl ostrou řeč proti špatnému zacházení s českými vojáky. Agrární strana se uměla chovat takticky. Postupně začaly prorakouské tendence slábnout a agrární strana se začala orientovat na jiné státoprávní řešení. Rakouský federalismus však ještě úplně neopouštěla a i Bradáčovi by stále ještě vyhovoval.
Ve Vídni pracoval Bradáč i mimo parlamentní půdu, jak na poli kulturním (v již zmíněném spolku Komenský) tak v oblasti sociálněhumanitní. Starosti o zajištění základních životních potřeb obyvatelstva nabývaly na aktuálnosti a naléhavosti. Proto vzniklo na podzim roku 1917, v době, kdy se zásobovací situace v zemi rapidně zhoršovala, kdy rostl hlad a nepokoje, hnutí národní svépomoci, České srdce. Bradáč patřil k jeho zakladatelům. Posláním Českého srdce bylo čelit bídě a hladu. Ve městech se zřizovaly národní kuchyně, do míst, kde byla nouze, se zasílaly speciální dodávky potravin, na venkov se umísťovaly děti z měst jako tzv. "národní hosté".
Za války bylo Bradáčovo působení ve Vídni pouze jednou částí jeho činnosti. Současně se staral také o svůj volební kraj. V celém okrese ale nebyla kancelář agrární strany. Všechny záležitosti se vyřizovaly ve filiálce Agrární banky v Jičíně, kde se také shromažďovaly zásilky pro České srdce a kde se soustřeďovaly všechny žádosti pro českou vídeňskou kancelář a pro Bradáče. 21) Nemalou starost a péči věnoval rovněž rodným Židovicím, kde dosud aktivně působil v obecní samosprávě jako starosta.
Vyvrcholením československé zahraniční odbojové akce bylo prohlášení nezávislosti československého národa, tzv. Washingtonská deklarace. Vytvořil ji ve Washingtonu T. G. Masaryk, aby čelil možným snahám o zachování Rakousko-Uherska. Text předal za prozatímní československou vládu 17. října 1918 americké vládě a o den později byl publikován v Paříži. Dokument heslovitě vyhlašoval základní zásady občanských svobod nového státu, budoucí státní systém, zásady vnitřní i zahraniční politiky.
V říjnových dnech roku 1918 byl Bradáč ve Vídni. Společně se svými kolegy z agrární kanceláře se podílel na úkolech, které měly zajistit klidný průběh převratu. Udržoval neustále telefonický kontakt se Švehlou. Přijímal jeho pokyny a příkazy. Jako zmocněnec československého národa se podílel na organizaci transportů českých vojáků vracejících se přes Vídeň z front, pomáhal řešit záležitosti krajanů, kteří zůstali v hlavním městě poražené monarchie. 22) Teprve poté, co svědomitě splnil svůj úkol, se vrátil domů, aby se rovnýma nohama vrhl do další práce.
Poznámky:
12) Hlas našeho venkova, 4. 5. 1935
13) Tamtéž, 31. 5. 1931
14) Venkov, 24. 10. 1935
15) Tamtéž
16) www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/007schuz/s007001.htm, NS RČS 1935-1938, PS, 7. schůze
17) Československý zemědělec, 5. 6. 1931
18) www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/007schuz/s007001.htm, NS RČS 1935-1938, PS, 7. schůze
19) Československý zemědělec, 5. 6. 1931
20) Hanzal J.: Antonín Švehla, Jinočany 1993, s. 20
21) Rodný kraj, 30. 5. 1931
22) Hlas našeho venkova, 31. 5. 1931
Sedím pod kaštany, které tu v okraji lesa pod Bažantnicí mají zapuštěny své kořeny do chudé lesní půdy, a dívám se na starohradský zámek, jak se hrdě tyčí nad domky vesničanů, které se krčí hluboko pod jeho majestátem. Rád na tomto místě sedávám, protože je odtud na zámek pěkně vidět, a když se den vydaří, tak jako je ten dnešní, naskýtá se pozorovateli jedinečný pohled.
Kaštany, pod kterými sedím, tu byly ve stejné podobě již za dob mého dětství a chodívali jsme kolem nich po staré polní cestě do školy i ze školy. Sbírali jsme jejich plody v rámci školního sběru anebo jen pro vlastní potěšení - pro dotyk rukou s jejich hladkým a lesklým povrchem. Stráží tu starou milou cestu předlouhá léta. Ta ale v současné době již svému účelu neslouží a zarůstá plevelem a náletem semenáčků z okolního lesa. Ani děti již po ní do školy nechodí a mně se zdá, že je nějaká posmutnělá.
A právě dnes tu příroda rozdává plno krásy, kam až oko dohlédne. Své vlády se ujal podzim a přesvědčivě dokazuje, jaký je mistrný malíř. Uvadající listy stromů se přeměňují v barevnou nádheru všemožných kombinací, kterou v umělcově kompozici doplňuje porost usychajících trav. A sluneční paprsky to všecko dokreslují žlutavým spektrem světla. K tomu je celý kraj spoután do filigránské sítě upředené z vláken pavoučků vzduchoplavců, kteří se na nich vypravili do světa za první kořistí. Obří bělostná síť se v lehkém vánku chvěje a spolu s tetelivým horkým vzduchem vyvolá představu faty morgány. Je to jasné, babí léto vrcholí.
Jen na vedlejším poli, kde se uchytila plevelná ohnice, se děje něco podivného. Její vysoké, bohatě olistěné a sytě zelené stvoly se sírově žlutě zářícím květenstvím jsou v hlubokém kontrastu k odumírající vegetaci podzimní přírody. A navíc ještě omamuje celé okolí silně nahořklou vůní. Prostě, podzim je kouzelník.
Zámek, který se v tomto slunném dni leskne jakousi svatozáří - snad z radosti nad tím vzkříšením ze sutě a rozvalin - mne provokuje, abych se alespoň ve snivých myšlenkách vrátil do časů, kdy ještě zářil novotou a kdy v jeho prostorách i mimo něj bylo všecko docela jiné. Přemýšlím o tom, jací lidé zde v těch dobách žili, jaké byly jejich radosti i strasti, na jaké úrovni byla jejich inteligence a jaké veselí i traumata tu prožívali. Představuji si ty těžké kočáry tažené bujným spřežením, přivážející sem vrchnost i šlechtice na krátký čas a někdy natrvalo, doprovázené četným služebnictvem a zbrojnoši. Vidím správce a šafáře, poklasné, podkoní i lovčí, služky, komorné i lokaje, kuchaře, biřice i katy. A vidím šlechtice i vrchnost, jak se ve svých drahých a pestrých oblecích předvádějí při bohatých tabulích plných zvěřiny a dobrého pití, přičemž spřádají plány na zvelebení svého "zboží" i jiné pletichy.
Před očima mi planou zářivé umělecké svícny a skví se drahý porcelán. Stěny zdobí vzácné obrazy a lovecké trofeje a sklepy jsou plny drahých vín. A také vidím poddané, kteří v úžasu a přeuctivé poníženosti sledují dění na zámku, které je odděleno od jejich vlastního života, plného bídy a utrpení - řečeno obrazně - mnoha horami a údolími. Pak zaslechnu vytí divoké smečky, jak ve zběsilém tempu žene do náruče ukrytých lovců uštvaného jelena. Slyším řinčení zbraní, vrzání sedel a dusot kopyt. Přichází litice válečná a s ní drancování, ohně, zkáza, morové rány a smrt.
Staletí plynou a všecko se mění. Mizí šlechta i vrchnost, zmizely pralesní hvozdy s močály i bažinami, zmizela i divá zvěř. Také zámek chátrá a pustne uvnitř i venku. Proměny života se dotýkají všeho. Něco zmizí v nenávratnu a jiné se obměňuje, aby se rozvinulo do jiných forem života. Ale lidé byli, přežili a zůstávají. Za ty tisíce let udělali mnoho zlého, ale také dobrého. Starohradský zámek je toho dokladem. Nedávno ještě rozvalina a najednou ...! Paprsky zapadajícího slunce přeměňují tmavá mračna nad obzorem v nachem se rdící červánky. Šeří se a ovzduší mimořádně teplého dne se ochlazuje. Ale i v tom šeru dominuje zámek svou elegancí. Vyzařuje z něj život - a pak že kámen nemá duši! Svým pyšným postojem vzdává hold lidem, kteří se svou poctivou a umnou prací zasloužili o jeho zmrtvýchvstání a jejichž zásluhou je, že jeho prostory opět ožily lidskou řečí.
Měsíční úplněk, který se již v raném odpoledni potuloval s bledou tváří po blankytu nebes a který se po západu slunce rozjasnil do plné síly mámivého světla. Nad hlavou mi sviští perutě v klínu letících kachen. Mihotavý svit hvězd a třepotavě klikatý let netopýrů naznačují, že krásný den končí. Potvrzuje to i padající rosa a semtam ospalé zatípnutí ptáků. V dálce, někde u borovičky, se ozval ostrý rouhavý výstřel. Asi nějaký lovec. Necitlivě porušil velebné ticho krajiny i mé rozjímání nad minulostí našeho zámku. Také proud automobilových světel, který rozdírá tmu v údolí jako veliké svatojánské mušky, mě vrátil do součastnosti.
Zvedám se a jdu pomalu domů, ale zítra půjdu do zámku. Navštívím přátele, kteří mimo své vlastní práce ještě pečují o rozvoj kultury a estetické cítění lidu libáňského. Svým vlídným přístupem k početným poutníkům, včetně neokázalé pohostinnosti jemně ciselují mezilidské vztahy. A po celkové prohlídce všech uměleckých děl, která tam jsou, se neopomenu podívat na výstavu obrazů. Prý tam uvádí svá díla opět jeden z významných malířů.
Pokračování ankety ke 4. sjezdu rodáků a přátel v roce 2000
Zdá se mi, že mám-li napsat něco o svém vztahu ke Starým Hradům, nemohu než opakovat, co už jistě psali všichni přede mnou: že zachránění starohradského hradozámku před demolicí byl zázrak a že u Bílkových, kteří se starají, aby budova takto zachovaná opravdu žila, jsem se vždycky cítil dobře - také dík buchtám a koláčům paní Bílkové.
Kolikrát jsem do Starých Hradů přijel jako pouhý návštěvník, už nevím, ale naposled to bylo, když se otvírala výstava Jenny a Jana Hladíkových. A jako účinkující? Také nejednou, nejdéle když jsme dělali výstavu Jaroslavu Dostálovi. Snad nikdy jsem se při instalaci tolik nenadřel - zavrtat hřeby pro zavěšení několika desítek obrazů do kamene a (což bylo ještě horší) do betonu, nota bene místy vysoko nad podlahou, byla práce otrocká, ale tím lepší jsem měl pocit, když se to nakonec podařilo. A ze všech Jaroslavových výstav, které jsem kdy dělal, tahle byla nejpoetičtější. A pak ty podvečerní návraty krajinou českých luhů a hájů, jejichž hudba nás provázela až do Prahy...
Půvab Starých Hradů však pro mne nespočívá jen ve výstavních síních, ale také v depozitářích. Vzpomínám, jak jsem jednou mohl pobýt v pracovně Jaroslava Vrchlického a jak jsem si prohlížel jeho knihovnu. Z řady Shakespearových dramat, samozřejmě v originále, jsem si jedno vytáhl - myslím, že Macbetha. Knížka se sama otevřela na určitém místě, a tam na mne vykoukl lístek s Vrchlického poznámkami, jako by je byl ten velebný kmet napsal včera.
Takové chvilky je tedy možno zažít ve Starých Hradech, kde se současnost stýká s minulostí ve vzácné shodě. Dík za to!
Hospoda Na valše v Sedlištích
Pěknou vzpomínku o této hospodě napsal před šesti lety náš kamarád Jiří Tobiáš. Josef Kotlář a Ada Louda nám vyprávěli o této hospodě před 25 lety. Jistě seshora dali by nám znamení, že píšeme bez jejich účasti.
Hospoda patřící do Sedlišť je na rozhraní katastru Sedlišť, Hřmenína, Važic a přibližně i Bystřice. Hosté přicházeli z okolních vesnic a hlavně z údolí mlýnů - mlynáři a jejich chasa.
Hospodáři s obilím většinou jeli dál do rozlehlého údolí v přesvědčení, že právě ten jejich pan mlynář má nejlepší mouku.
Po celodenní práci, kdy večer hlas zvonů ze zvonic se táhl údolím ze Sedlišť, Hřmenína, Važic a Batína, cítili, že je třeba si odpočinout, pomodlit se a jít spát, nebo také pobesedovat v hospodě.
Také několik tanečních zábav bylo Na valše. Pořádal je většinou pan hostinský s pomocí chlapců a děvčat z údolí. Již měsíc před zábavou se roznášely plakáty, vlastnoručně vyrobené a napsané. Nezapomnělo se na žádnou vesnici, plakáty šly i do vzdálených míst, odkud se čekala návštěva. Hlavně aby se počasí vydařilo. Vědělo se, že taneční zábava bude pro všechny vesnice. Děvčata a chlapci z údolí, každý přispěl nápadem, aby se tanečníkům zábava co nejlépe líbila. Řízná polka už zněla za světla celým údolím. Sám pan hostinský vítal hosty, kteří přicházeli, a když se dostavili mlynáři s manželkami, i hudba je vítala pozdravnou fanfárou na trubku, neboť mlynáři ze samot byli zárukou, že vše proběhne, jak správně má. Někteří chlapci z okolních vesnic se více hnali ke sklenkám než k děvčatům. Rozumná domluva stačila, že se vše obešlo bez šarvátek, aby zábava byla jen zábavou.
Na valše byla spíš setkání několika vesnic, hlavně mladých lidí, provdala se děvčata do okolních vesnic, oženili se chlapci. Tento jev vznikal oproti větší vesnici, kde se brali, dá se říci "po sousedsku". Zábava končila většinou nad ránem, v letních měsících za světla a ještě po odehrání poslední polky dlouho bylo slyšet zpěv rozjařené mládeže, která se vracela domů do okolních vesnic.
Voda v říčce je stále čistá, údolí ustoupilo velkovýrobě, jak pole, tak zahrady a mlýny. Do světa se rozprchly děti obyvatel "Na dolách". Po dvou mlýnech zůstaly už jen rozvaliny. Dnes se vracejí do svého údolí už vnuci původních obyvatel, zatím ještě jen podle svých možností. Alespoň náznak toho, že údolí bude žít jak za starých časů předků.
Skutečná událost
Opsáno z knihy Josefa Vondráčka z čp. 36 /zapsal roku 1955/
Bylo to asi kolem roku 1840 - 1850, přišel do Zelenecké Lhoty člověk a sháněl službu čeledína. Přišel k rolníku Poláčkovi, jenž bydlel t. č. v nynějším popisném čísle 35, který právě čeledína potřeboval, a tak se domluvili, že u Poláčka zůstal za čeledína. Byl to pravděpodobně starý vysloužilý voják z napoleonských válek, prošlý světem, který za 14 až 18-leté vojančiny, jak tehdejší dobu trvala vojenská služba, zvykl si dobrodružnému životu a odvykl práci. Ve světě nabyl různých zkušeností v klamání a mámení lidí. Na tehdejší dobu byl asi dosti chytrý a uměl těžiti z lidské neuvědomělosti, neboť tenkrát v době temna věřili lidi na různá kouzla a čáry. Toho využil onen voják - čeledín a najednou prohlásil, že jest ve spojení s peklem a on sám že je čert v lidské podobě. Postavy byl prostřední, nevelké, ale co mu chybělo na výšce, překonal svojí prohnaností. Místo aby pracoval, opanoval celou celou rodinu rolníka Poláčka, všichni mu museli sloužit, předkládat mu jídla, která on si poroučel. Když mu nechtěli nebo nemohli vyhovět, museli za trest klečet na hrachu. Říkal, že má velkou moc a že svojí mocí jim může dopomoci k velkému bohatství. Vyprávěl, že na hřbitově v Libáni (bývalý starý hřbitov ve Starohradské ulici) jest velký poklad, který on - čert může vyzvednout.
Jednou, když byla tmavá noc, vyzval Poláčka, aby zapřáhl voly, vzal s sebou pytle, že pojede do Libáně na hřbitov pro zlatý poklad, který o půlnoci on tam vybere. Předem nakázal, že až na hřbitově vyzvedne onen poklad, tak při zpáteční cestě domů, až ten poklad hospodář poveze, nesmí se za žádnou cenu ohlédnouti zpět, ať se za ním děje cokoliv, jinak že se zlaté peníze promění v hlínu. Hospodář tedy zapřáhl voly a jeli pro dukáty.
Na hřbitově čert nahrnul do pytlů listí a hlínu, naložil to Poláčkovi na vůz a poslal jej domů, ale sám si na vůz nesedl. Když Poláček přijel na poloviční cestu mezi Libání a Zeleneckou Lhotou, začal čert za ním dělat velký pekelný nářek, úpění a hřmot, takže Poláček myslel, že jej pronásledují duchové, kteří ten poklad hlídali. Zapomněl na zákaz, aby se neohlédl, a obrátil se. Tu na něho čert zezadu skočil a holí ho mlátil celou cestu až domů, že se neměl obraceti, neboť se zlato v hlínu a listí promění. A skutečně, když přijeli domů, vysypali z pytlů jenom hlínu a listí. Po zlatém pokladu nebylo ani památky.
Pro sebe měl čert svoji světničku, kterou stále zamykal a nikoho do ní nepustil. Pod postelí měl ze dřeva zřízen jakýsi přístroj na ťukání, který uváděl v činnost pomocí provázků, které, když ležel, měl uvázané na nohách. Aby toto ťukání bylo v noci strašidelné, měl onen aparát umístěn v sudě. Jakmile začal v noci klepat, musela dcera Poláčka přijít k němu do jeho světničky, lehnout si k němu do postele a být mu po vůli, protože si to duchové přejí, jinak by se rozběsnili a škodili by celé rodině. Ona dcera měla pak s čertem dvě děti. Jak staří pamětníci říkali, prý jedno novorozeně zakopali pod hruškou. Já jsem zastihl ještě potomka po čertovi jménem Kůžel. Tento Kůžel v Markvarticích zastával obecního strážníka a posla. V Markvarticích a okolí ho nejmenovali jinak, než jenom "čert". Proč se mu tak říkalo, nikdo již nevěděl.
Měl lidskou lebku, kterou, jak později při výslechu přiznal, v Libošovicích na hřbitově ukradl. Do této lebky dal v nočním čase svíčku a chodil po pavlači a celém stavení, zahalen v bílé prostěradlo, přičemž celá rodina se musela hlasitě modlit. Čert se rád koupal a také domácí museli se často koupat. Na koupání měl velký sud.
Tak čert sužoval a trápil rodinu Poláčkovu mnoho let. Stále si vynalézal všelijaké triky a kouzla, domácím hrozil peklem, jenom aby sám byl dobře živ. Mnohé věci se nedostaly ani mezi lidi a mnohé již upadly v zapomenutí. Zpočátku tohoto počínání čerta Poláčkovi tajili, ale když už to trvalo několik roků, sem tam si někdo z rodiny postěžoval svým známým, a tak se to dozvěděla i vrchnost na Kosti, kamž tehdá Zelenecká Lhota patřila. Jednoho dne přijel z Kosti sám direktor na koni a že čerta seberou a odvezou na Kost do šatlavy.
Moje babička Marie Vondráčková, která byla lhotecká rodačka z čp. 30, mně vypravovala, jak čerta chytali, byla tenkrát asi desetiletá.
Jednou přihnala z ranní pastvy krávy a viděla, že je celá vesnice shromážděná v hloučcích na návsi, od nichž se dozvěděla, že budou chytat čerta. Nechala krávy osudu, ať si jdou samy domů, a šla se také dívat, co se bude s čertem dít. Direktor s dráby, rychtářem a zástupem zvědavců stáli na dvoře a stále se radili, jak čerta lapit. Jelikož v tu dobu i studovaní věřili na čáry a kouzla, báli se čerta i čarodějnic, očekávalo se, že čert vyletí komínem. Proto se všichni dívali na komín. Čert se právě v sudě koupal a najednou místo komínem vyskočil oknem úplně nahý mezi lidi. Nastala veliká panika a zděšení mezi všemi. Každý se chtěl útěkem zachránit, aby je čert nepopadl, šlapal jeden po druhém, koně se plašili a v té vřavě ujel i sám direktor s dráby a rychtářem.
Po nějakém čase přijeli z Kosti pro čerta znovu a tentokrát ho opravdu sebrali. Patrně byl na Kosti nový direktor, který se čerta nebál. Tu dobu byl čert již stařec bělovlasý. Onu lidskou lebku, se kterou čert strašíval, vzal sám kostecký direktor do ruky a pravil: "Čí pak ty, ubohá hlavičko, seš?"
Čerta svázali, naložili ho na vůz, kolem něho si sedli drábové, aby nějakou pekelnou mocí jim neutek, a odvezli ho na kostecký zámek do šatlavy, kdež v krátkém čase zemřel.
Tuto pravdivou událost jsem zapsal dle vyprávění starých pamětníků, aby neupadla v zapomenutí.
Josef Vondráček, rolník, Zelenecká Lhota č. 36, roku 1955.
Josef Vondráček se narodil 16. září 1896 a zemřel 21. dubna 1960.
(pokračování)
Kapitola I.
Obecní a veřejné záležitosti a činnost obecního zastupitelstva
1868: Na kapli starohradskou byl zavěšen nový zvonek v Hradci Králové ulitý. Přivezl jej s povozem Václav Paleček, hospodář z čísla 8.
1872: Správce velkostatku ve Starých Hradech Antonín Moc dal znovu postavit dřevěný kříž v Kálku u třech lip. Posvětil jej libáňský farář František Rašín.
1875: Vysázena obecní zahrada na pozemku u Krysavek v ceně 150 zl., kterou vysázel tehdejší početvedoucí obecní pokladny František Studený. Stromky byly zakoupeny od Josefa Kebla, sedláře v Rožďalovicích.
1881: Z dobrovolných příspěvků byla zakoupena obecní stříkačka a stála 1020 zl. rakouského čísla. Hasičský spolek Sedliště - Staré Hrady byl založen 14. 5. t. r.
1882: Obecní domek čp. 24 byl prodán za 646 zl. a tyto peníze byly určeny na stavbu kůlny pro stříkačku a obecní sušírnu. Kůlna byla postavena u dvora a sušírna v zadní obci nad baráky. Obě stavby stály 726 zl. V tomto roce byl uspořádán slavnostní průvod z Libáně do kaple starohradské k třistaletému výročí postavení hlavního oltáře.
1886: Samostatný spolek hasičský založen ve Starých Hradech 21. března. Rybníček u zámku se opravil, u něhož stály vysoké topoly. Ty se vykácely a místo nich se vysázelo šest lip, které obci daroval tehdejší správce velkostatku Karel Podivín.
Svátek Božího těla připadl na 24. června, v době, kdy se slaví v Hradech pouť, která tentokráte byla spojena se slavností Božího těla. Průvod obcházel 4 oltáře, které byly postaveny takto: první u vchodu do bytu správce Podivína, druhý před starým zámkem, třetí před hospodou a čtvrtý při čísle 16. První oltář postavil Podivín, druhý nadlesní Rota, třetí František Straka a čtvrtý František Studený. Bývalý služebník ve dvoře Španihel věnoval obci 120 zl. jako nadaci pro chudé, do školy chodící dítko, z níž mu úroky poskytovati se mají.
1887: Výbor spojených obcí Starých Hradů a Sedlišť se 1. května usnesl, aby se spojené obce rozdělily na dvě samostatné politické obce. Rozluka však dlouho trvala, neboť Sedliště se tomu neurvale bránily.
1888: U sochy Panny Marie, která stojí před chalupou čp. 30, byly vysázeny lípy. Socha byla postavena z milodarů za 50 zl., v tomto roce znovu pozlacena a vysvěcena. Komise vyslaná hejtmanstvím z Jičína vytýčila 26. června katastrální hranice mezi Hrady a Sedlištěmi následovně: Hranice začala od svodnice u Bukovského lomu k Bukovskému potoku. Z levé strany mezi polem Františka Schovánka ze Sedlišť, Josefa Nováka, Sluky a Egrta ze Hřmenína, odkud se vyjde na cestu až ku hrázi, tu se zahne, vpravo zůstane hráz a přijde se k potoku proti č. 42, odtud po mezi k baráku Gotharda Martinka, vyjde se na silnici, jde se po ní až k zahradě Jana Horčičky a konec panského Buncáku. Tu se zahne vpravo k polední straně přes Bukovský potok, přijde se nad strž na mez mezi gruntem čp. 16 a panským polem, jde se dále po mezi vedle panského pole až se přijde k náhonu, vedoucímu vodu na starohradský mlýn. Náhon se přejde, jde se po strouze k Oboře, zahne se vlevo mezi grunt Františka Svobody ze Sedlišť, pak dále vedle Obory k severovýchodu, kde se spojí se zádušním gruntem Na horách.
1890: Rozdělení obcí Starých Hradů a Sedlišť bylo c. k. místodržitelstvím v Praze schváleno. 1. dubna volil se první obecní výbor. Voličů se sešlo málo, museli je shánět po vsi. Za III. sbor byli zvoleni: Václav Musil, František Šandera a J. Jihlavec. Za II. sbor zvoleni: Josef Knížek, František Ulrich a Jan Petrtýl. Za I. sbor: Jan Knížek, František Straka a Václav Drozen. Starostou zvolen Josef Knížek, radními Jan Petrtýl a František Ulrich. Písmák František Studený si zde stěžuje, že ta poslední trojice byla nedbalá ve výkonu obecních záležitostí a ku prospěchu obce nehospodařící: "Spoustu protokolů napsali, ale ani jediný správně nevyřídili ...".
1892: Pivovar zrušen, přestalo se vařit pivo, ve kterém se vařilo nejméně tři sta let. Posledním sládkem byl zde Jordan Muk, který prý vařil špatná piva a skromné užitky hraběti Ervínu Šlikovi odváděl, takže se v Hradech pivo přestalo vařit a zůstal v pivovarských dobrých sklepích jen sklad piva vokšického, odtud sem dováženého. Sládek Muk s dobře nacpanou kapsou se odstěhoval do Prahy.
1893: V květnu byly volby obecního zastupitelstva. Do výboru byli zvoleni: Jan Novák, mlynář, František Studený, Jan Poláček, František Konečný, Josef Knížek, Jan Knížek, František Straka, František Ulrich a Václav Musil. Starostou s přispěním virilisty správce Josefa Nešněry zvolen Jan Novák. Opoziční strana /František Straka a Josef Knížek/ podala rekurs proti volbám, který byl zamítnut. Do jeho vyřízení starostoval Josef Knížek. Od 1. dubna 1890 až do 29. května 1894, kdy se tohoto úřadu ujal Jan Novák. V kapli starohradské byly opraveny dva malé postranní oltáře, krásně pracované. Oprava stála podle prohlášení kostelníka Antonína Knížka 200 zl. Na poli Jana a Anny Poláčkových číslo 9, směrem k Libáni, byla postavena socha Panny Marie, jejich nákladem a za přispění jejich přátel Jana a Františky Kryšpynových z Bučevse. Fundaci na opravu této sochy složil Jan Poláček na faře v Libáni do rukou faráře Rašína v částce 30 zl.
1894: Dne 29. května nastoupil za starostu obce Jan Novák, mlynář. V tomto roce byla stavěna silnice od hranic zelenolhoteckých až ku třem lipám v Kálku společně s okresním zastupitelstvem v Libáni. Délka celé trati obnášela 1100 metrů. Kámen se vozil z panského lomu na Lhotě Zelenské, štěrk se dobýval v obecním gruntě u Krysavek.
1895: V zadní obci se založil nový les přičiněním starosty Jana Nováka. Stromky a sice břízky a olše darovala lesní správa hraběte Šlika. Vysázelo se jich na 3000 kusů. Dne 5. července bylo slyšet na všech stranách střelbu z hmoždířů. Na hřmenínských Vrchách plály ohně na oslavu kostnického mučedníka Mistra Jana Husa. Pokračovalo se se stavbou silnice Lhotecké z Kálku k Libáni. Stavbu vydražili stavitelé Zahrádka z Libáně a Říha z Dětenic za 6 489 zl. 38 kr., z čehož polovinu měly uhradit Staré Hrady, tj. 3244 zl. 60 kr.
1896: V tomto roce založena vrchnostenská šparglovna čili chřestovna na poli na Jelence na 10 měřicích. Založení stálo okolo 8000 korun. Jak se později zjistilo, její výnos nebyl uspokojivý.
1897: Nastal březen a s ním volební ruch do říšské rady vídeňské. Vznikla volební úprava, z níž vyšla tak zvaná pátá kurie, v níž měl právo volit každý občan, který dospěl 24 roků, ať platil daně nebo neplatil. Voličů této kurie se chtěli zmocnit sociální demokraté, v níž se mělo volit 72 poslanců. V páté kurii bylo zvoleno: 13 poslanců sociálnědemokratických, 12 svobodomyslných, ostatní byli antisemité, pokrokáři, klerikálové a liberálové. Ze 72 připadlo jen 18 na země české, moravské a slezské. Za jičínský okres byl zvolen poslancem Maštálka ze Sobotky. Národních poslanců za Čechy a Moravu je 63 a 3 socialisti, celkem o 14 více než dříve. Dne 25. července byl v Hradech hasičský sjezd, velitelem sboru byl František Straka.
Vojenské cvičení: 8. září k nám přimašírovali vojáci na polní cvičení, které se konalo od obce Rakova a Markvartic k Libáni, druhá strana táhla od Turnova k Sobotce, kde cvičení skončilo. Z Hradů vojáci odtáhli 11. a 12. září.
1897: Obecní volby se konaly 20. června. Do výboru byli zvoleni: Jan Knížek, Josef Knížek st., Josef Knížek ml., František Straka, Jan Roštěnský, Jan Novák, František Konečný, František Studený a Jan Poláček. Za starostu opět zvolen Jan Novák, prvním radním František Straka, druhým radním Jan Poláček. V roce 1894 poznamenal kronikář František Studený, že se začala stavět silnice od Zelenecké Lhoty ke kříži v Kálku a v roce 1895 se pokračovalo dále až k Libáni, k soše Matky boží na rozcestí. Obec Staré Hrady měla zaplatit polovici nákladů. Ta s tím nesouhlasila, podala stížnost zemskému výboru, který ji zamítl. Nově zvolené okresní zastupitelstvo přece však obci poplatek slevilo na 1092 zl.
1898: Stavba nové školy v Libáni: Stará škola nevyhovovala, měla nedostatek místností pro zvyšující se počet žactva. Město Libáň s přiškolenými obcemi Staré Hrady a Zlíví bylo nuceno postavit prostrannější budovu. Tak vznikla měšťanská škola pro chlapce. Z rozpočtu školního 50000 zl. připadlo na Staré Hrady 7846 zl. 20 kr. Obecní zastupitelstvo i s virilistou hospodářským správcem Josefem Hrbkem se usneslo zmíněnou částku si vypůjčit od Zemské banky Království českého v Praze na splátky na dobu 50 let. Schůze obecního zastupitelstva konaná dne 17. srpna 1897 rozhodla vypůjčit si 9000 zl. s tím, že z nich uhradí dluh u Okresní záložny hospodářské v Libáni 402 zl. 5 kr. Než půjčka došla do obecní pokladny, činily různé výdaje jako kolky, porto, úrok za 2 měsíce celkem 319 zl. 99 kr. Když starosta Jan Novák všecko zaplatil jak shora uvedeno, zbylo mu 400 zl., které uložil do Okresní hospodářské záložny v Libáni. Z těchto 9000 zl. musela obec každoročně platit na úrocích a jiných dávkách 441 zl. 89 kr., což činí za padesát roků 22 094 zl. 50 kr. Z těchto důvodů zvyšuje se také místní školní přirážka na 30% z 1 zlatého přímé daně, což činí 513 zl. 57 kr. ročně. Příspěvek obce na druhou polovinu Lhotecké silnice per 1 092 zl. se zaplatil prodejem cesty v Mršníku velkostatku za 938 zl., zbytek 154 zl. se uhradil přirážkami. Na návsi vedle cesty vedoucí ke mlýnu naproti chalupě Jouklově bylo vysázeno šest lip. V tomto roce se dosázel obecní les v zadní obci, kterážto práce trvala 4 roky. Každoroční výdaje činily 30 korun.
Staré Hrady 1926. Pohlednice vydaná J. Novotným
– Starohradské výstavy připomněly svým čtenářům Noviny Jičínska 20., 21. a 24. 4. a Nové noviny 27. 4. (Josef Krenn), Noviny Jičínska 13., 24., 30. 4. a 3. 5. a Nové noviny 11. 5. (Michal Ščigol a prvomájové recitační odpoledne), Noviny Jičínska 17. a 22. 5. a Literární noviny 23. 5. (Dagmar Hochová). K výstavě Jiřího Valtra se vracejí Noviny Jičínska 30. 4. Kulturní sezónu na Starých Hradech přibližují Noviny Jičínska 24. 4. a 9. 5., na zdejší výstavy exlibris upozorňují Noviny Jičínska 30. 3.
– První části rozsáhlého seriálu Literární a kulturní tradice Sobotecka a Libáňska zveřejňují Noviny Jičínska 28. 3., 5. a 19. 4.
– Noviny Jičínska 31. 5. věnovaly pozornost chystaným oslavám 50. výročí úmrtí J. B. Foerstera v Libáni, Dětenicích i ve Starých Hradech.
– Turistické zajímavosti Starých Hradů zaznamenaly Noviny Jičínska 31. 3. a Nové noviny 6. 4.
– O starohradské kašně psaly Listy č. 2/2001
– Archivních materiálů ze Starých Hradů využil Milan Drápala ve studii Iluze jako osud (Soudobé dějiny č. 2-3/1996). Recenzi knihy Hany Pražákové Nadějí tu žijem přinesly Nové noviny 20. 4.
– Práci Kůrany Sedliště propagovaly Nové Noviny 11. 5.
– Sportovní úspěchy starohradských boxerů J. Meiszara a bratří Toboříků zaznamenaly Nové noviny 4. a 18. 5. a Noviny Jičínska 18. 5.
– Jaroslav Linhart ze Sedlišť měl úspěch v tipovací fotbalové soutěži Novin Jičínska, jak jsme se z nich dozvěděli 18. a 25. 4.
Již v 5. vydání vyšel Kamenný klíč - průvodce po hradech, zámcích a ostatních památkách Čech, Moravy a Slezska. Autoři Kateřina Sučková a Roman Abušinov v něm shromáždili údaje o 349 objektech - o jejich sbírkách, otvírací době, vstupném a dalších službách. Byly uzavřeny k 31. 3. 2001. Nechybí mapka a fotografie popisovaných památek. Z našeho okolí jsou na samostatných stránkách Dětenice i Staré Hrady, dále Humprecht, Kost, Jičín, Pecka, Trosky atd. Nenajdeme zde ale např. Kumburk a Bradlec.
Naše spolupracovnice Eliška Neckářová-Janásková vydala v nakladatelství Portál Praha překlad knihy Jane Goldmanové Jak přežít doma, ve škole a mezi kamarády. Je to užitečná publikace, jejíž anglický originál vyšel v r. 1988.
Nová autobiografická kniha Hany Pražákové Nadějí tu žijem (nakladatelství Hejkal Havlíčkův Brod 2001) je cenným doplňkem archivního fondu jejího otce, spisovatele Františka Křeliny.
I ze starohradského archivu čerpal Radko Bílek materiál ke své knize Tajemní blaničtí rytíři (Maroli Praha 2001), jejíž podtitul Pověsti - příběhy - proroctví - povídání osvětluje náplň díla. Nechybí ani podrobné poznámky, seznam literatury a rejstříky.
Velmi cenné Deníky Josefa Pekaře 1916-1933 vydal Josef Hanzal (Vyšehrad Praha 2001). Edice významně doplňuje naše znalosti o životě velkého českého historika. Přepis těžko čitelných stránek se však neobešel bez chyb a rovněž editorovy poznámky jsou poznamenány různými nepřesnostmi.
Zprávy České besedy č. 92 z r. 2001 přinášejí obsáhlou studii Marka Czismazii Český regionální tisk v Liberci v letech 1918-1938, v níž oceňuje i práci Antonína Rejhy z Únětic.
Na podkladech studia archivního materiálu ze Starých Hradů vznikly některé příspěvky sborníku Neznámý člověk Milada Součková (ÚČL AV Praha 2001) a výborná studie Jiřího Lacha Josef Šusta a Dějiny lidstva (Palackého univerzita Olomouc 2001).
Václav a Milena Šolcovi, Turnov: Děkujeme Vám za nás všechny za krásný zážitek z návštěvy Starých Hradů. Náš spolek rodáků a přátel Turnova pořádá různé národopisné akce a přednášky, ale tento sobotní výlet (19. 5.) se vydařil obzvláště a všechny členy potěšil.
Skromné Staré Hrady, vybudované svépomocí nadšenců a spravované s láskou a péčí! Cit pro historii a kulturu se pojí s úctou k našim českým velikánům a s překvapivě zajímavým doprovodem, s novým Foglarovým koutkem!
Výstava paní Hochové byla osvěžením a inspirací pro fotografy i amatéry s výzvou, že lidé se mají fotografovat! A ona to opravdu umí - zachytit člověka nepozorovaně, jeho mnohotvárný život je často dokumentem doby a obrázky mají obrovskou cenu historickou. Díky Vám i paní Hochové za zážitek!
Mohlo by se říci, že přednáška pana Mojmíra Stuchlíka tam nepatřila. Ona však skvěle doplnila atmosféru pěstování kultury ducha i těla, jak to staří Řekové uplatňovali - kalokagathia tomu říkali a snažili se dle toho žít. Kultura ducha i těla dala vzniknout olympijské myšlence.
Výlet krásný, počasí přálo a zakončili jsme u torza Semtinské lípy, rozhlédli se po Českém ráji a ani se nám nechtělo domů. Byli jsme šťastni! Díky za milé přijetí a přejeme zdar Vaší bohulibé práci.
Naše spolupracovnice PhDr. Milena Lenderová, děkanka nové společenskovědní fakulty pardubické univerzity, byla 19. dubna jmenována v pražském Karolinu univerzitní profesorkou.
Pracovní setkání měli 28. března kronikáři okresu Jičín. Snad Vás bude zajímat, kdo nyní píše obecní kroniky na Libáňsku. Jsou to: v Bystřici Anna Pluhařová, v Dětenicích Milena Bretová, ve Hřmeníně Vladimíra Karlová, v Libáni Josef Kůta, v Nadslavi František Štěpánek, v Rokytňanech Jaroslava Žďánská, v Sedlištích Eva Bílková, ve Starých Hradech Zuzana Kynčlová, ve Střevači Jaroslava Mizerová, v Údrnicích František Zikmund, v Zelenecké Lhotě Jaroslav Čuban a ve Zlivi Jana Šestáková. V ostatních obcích se v současné době kroniky nepíší. Kronikářům patří velký dík za jejich práci, v níž zachycují současnost i zajímavosti z minulosti pro budoucí generace.
Novou vedoucí pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech se stala od 1. května PhDr. Eva Bílková. Přejeme hodně úspěchů!
Sbírka na dokončení restaurování Kalvárie v Sedlištích úspěšně pokračuje. V posledních týdnech věnovali rodina Císařova ze Sedlišť a paní PhDr. Věra Kopalová z Jičína po 1000 Kč, paní Věra Pokorná z Mladé Boleslavi 500 Kč a pan Jan N. Jiřiště z Prahy 200 Kč.
Foerstrovské dny k 50. výročí úmrtí J. B. Foerstera uspořádal Městský úřad v Libáni ve dnech 9. - 23. června. Program zajistil pan Zdeněk Vokurka. Ve stejný den 9. 6. proběhly oslavy také v Osenicích, kde byla mj. pod patronací Obecního úřadu Dětenice otevřena pamětní síň Foersterova rodu v bývalé škole, a v Dolním Bousově. Průběh oslav zhodnotíme příště.
Sjezd čtyřicátníků - absolventů libáňské školy se konal 10. června ve Starých Hradech. Účastníci si s velkým zájmem prohlédli zámek i výstavy a pak si zavzpomínali v zámecké restauraci.
Ve velkém stylu se letos konala 2. - 3. června libáňská pouť. V Peguformu proběhl den otevřených dveří spojený s pohoštěním zdarma a různými dárky, na náměstí byly různé atrakce a stánky, vyhrávaly kapely Terárium, Poutníci, Kučerovci, Turbo, Mavis a dechovka Václava Kyziváta, konaly se fotbalové zápasy a v kostele byl při slavnostní mši vysvěcen prapor města.
Vernisáž výstavy výtvarné skupiny Pohodlí proběhla 9. června ve Starých Hradech za účasti asi 70 přítomných. Promluvil pan André Novák, zahrála skupina Fany Císař a Sedící Kameny. O uspořádání výstavy a její instalaci se zasloužili zvláště Marie Tomášová a Vladislav Krédl z Mladé Boleslavi, mezi vystavujícími byl i další dlouholetý příznivec Starých Hradů, grafik Jiří Voves. Výstava fotografií Pravoslava Prokeše byla otevřena 16. června.
Staré Hrady navštívili v poslední době např. australští výtvarníci Dagmar Hoffmannová a Bruno Tucci, českoameričtí literární vědci Ladislav Matějka a Kristián Suda, historici Květa a Jiří Kořalkovi a Zdeněk Hojda, manželka malíře Radka Pilaře Ludmila aj. Podrobnosti o konání druhého ročníku hudebně literárního festivalu ve Starých Hradech přijeli dojednat Jitka Molavcová, Alfred Strejček a Štěpán Rak. Z hromadných výprav jsme tu uvítali exkurze studentů kulturní historie a archivnictví z univerzit v Českých Budějovicích, Pardubicích a v Praze, historický seminář jičínského Lepařova gymnázia, členy Vlastivědné společnosti z Mladé Boleslavi, Přátele Vyšehradu z Prahy, členy rodáckého spolku z Turnova atd.
Spolek rodáků a přátel hodlají založit v Dolním Bousově.
Galerie Melantrich v Rožďalovicích oslavila 5. výročí své existence.
Redaktorka Vlaďka Matějková natočila 9. 5. pro královéhradecký rozhlas rozhovor s Josefem Krennem o jeho starohradské výstavě.
Oblíbené rozhlasové Toulky českou minulostí se v dubnu dvakrát zastavily u osobnosti zemského škůdce Jiříka Kopidlanského a 3. června se věnovaly rodu Schliků a jejich těžbě stříbra v Jáchymově.
Obrazem z roku 1936 obohatila starohradskou zámeckou galerii paní Alena Vyšohlídová z Předměřic. Děkujeme!
Hezkými pohlednicemi s pěti motivy z obce pozvali pořadatelé všechny přátele obce na rodácký sjezd do Bystřice na sobotu 16. června.
Sběr železného šrotu provedli členové Sboru dobrovolných hasičů v Sedlištích 21. dubna.
Velikonoční pomlázková zábava se konala 15. dubna ve Starých Hradech. Hrála oblíbená skupina MAVIS z Libáně.
Vynikající znalosti předvedli žáci 3. třídy ZŠ Dětenice při návštěvě Starých Hradů 12. června. Nejen, že se vzorně chovali, ale překvapili svými znalostmi (věděli rozdíl mezi hradem a zámkem, co je lomený oblouk, klenba, arkády, psaníčka, sgrafita atd.). Patří jim velká pochvala a paní učitelce Mileně Bretové, která je vedla, velké uznání.
Hasičská okrsková soutěž se konala 12. května v Libáni. Domácího prostředí využili k vítězství Libáňští, za nimi se umístily Staré Hrady, Sedliště a Kozodírky, ale všechny předčila družstva z Běchar a z Příchvoje, která se účastnila mimo soutěž.
Nové schodiště do gotické části starohradského zámku postavila v květnu rodinná firma Strakova z Bystřice.
Slavnostní osvětlení starohradského zámku jsme poprvé obdivovali 7. května. Firma Miloše Bláhy z Markvartic nainstalovala čtyři reflektory, které umožnily krásný pohled na zámeckou architekturu z nádvoří i od silnice.
Kulturní kalendář: 2. 4. 1901 se narodil národopisec a náš spolupracovník prof. Jiří Trejbal. 2. 4. 1921 se narodil libáňský básník Jiří Heller. 2. 4. 1926 se narodil herec Jiří Adamíra, častý host Starých Hradů. 7. 4. 1966 zemřela básnířka Marie Calma. 20. 4. 1906 zemřel malíř Karel Liebscher. 22. 4. 1906 zemřel starohradský rodák, herec Karel Polák. 26. 4. 1906 zemřel hrabě Ervín Schlik. 1. 5. 1986 se konalo první starohradské Prvomájové recitační odpoledne. 5. 5. 1926 postihla náš kraj velká povodeň. 9. 5. 1861 se v Libáni narodil vlastivědný spisovatel František Pískač. 14. 5. 1826 se narodil libáňský hudebník Ferdinand Saska. 18. 5. 1916 se narodil odbojový pracovník Břetislav Flemr. 21. 5. 1896 se narodil starohradský lesní Ferdinand Svoboda. 21. 5. 1986 zemřela naše spolupracovnice Milena Vinařová. 25. 5. 1986 byla na zámku odhalena pamětní deska Karlu Polákovi. 28. 5. 1951 zemřel knihovník Jan Emler. 29. 5. 1951 zemřel hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. 31. 5. 1881 se v Židovicích narodil politik Bohumír Bradáč. 10. 6. 1991 zemřel truhlář František Viták, jehož mnohá díla zdobí zámek. 23. 6. 1996 zemřel náš spolupracovník Jaroslav Matějů. 28. 6. 1996 zemřel sochař a řezbář Sergej Roule, velký příznivec Starých Hradů. 29. 6. 1866 vstoupili Prusové i na Libáňsko. 30. 6. 1996 zemřel malíř Franta Patočka z Liberce.
Manželé Lašovi z Nymburka letos k údivu všech přátel nepřijeli na prvomájové recitační odpoledne na Staré Hrady. Nyní jsme dostali milé a krásné vysvětlení: 16. května se jim narodili synové Martin a Ondřej. Rodičům i jejich prvorozené dceři Katce blahopřejeme!
Se dvěma starými lípami jsme se rozloučili letos na jaře. Jedna uschla před Jouklovými, druhá odchází před Másnicovými. Tato se nevzpamatovala po nedávném zásahu blesku a loňské ztrátě jedné velké větve, kterou srazil vítr.
Paní Helena Keslová z Libáně zemřela 17. 4. 2001. Helenka, jak jí mnozí říkali, se narodila 22. 5. 1920 v obci Podeřiště u Netolic v Jižních Čechách. Do Libáně se přistěhovala se svým manželem JUDr. Karlem Keslem ze Skutče v roce 1951 a prožila tu padesát let svého života. Zúčastňovala se kulturního života, pracovala ve Svazu ochránců přírody, často navštěvovala i akce ve Starých Hradech. Oblíbila si zdejší kraj a měla tu hodně přátel, i když často vzpomínala na své rodné Jižní Čechy. Nezapomeneme!
Keramik Václav Černý z Benátek nad Jizerou zemřel 2. května 2001. Měl upřímně rád Staré Hrady, několikrát zde vystavoval svá kouzelná dílka. Nikdy nezapomeneme na jeho pohádkové výjevy, na muzikanty, betlémy atd. I starohradský zámek ztvárnil na krásné keramické kachli. Dlouho a statečně překonával svou těžkou nemoc, pracoval, těšil se ze všeho krásného. Jeho odchod je velká ztráta pro celé Boleslavsko. Bylo mu 72 let. Budeme vzpomínat!
Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 80. narozeniny oslavili 17. 4. nakladatelský redaktor a spisovatel Jan Řezáč, pražský Libaňák, 10. 5. básník Jindřich Hilčr z Čelákovic a 12. 5. historik a politik Miloš Hájek, rodák z Dětenic. 75 let se dožili 4. 4. paní Marie Bucková-Schliková z Jičína a 2. 5. Jiří Tobiáš, rodák z Bystřice, lesník, fotograf a náš dlouholetý spolupracovník. 70 let bylo 28. 5. prof. Ivanu Hlaváčkovi, největšímu současnému znalci díla Josefa Emlera. Blahopřejeme!
Naši jubilanti: Osmdesátiny oslavují 1. 4. paní Marie Adamcová z Bukoviny, nyní z Lična a 26. 5. paní Františka Šíbová ze Hřmenína a pan Jaromír Balda ze Sedlišť. Vše nejlepší do dalších let!
Redakční: Stále musíme děkovat za velkou přízeň, kterou věnujete našemu časopisu. Projevuje se to značně zvýšeným předplatným (namátkou ing. Kopecký z Mladé Boleslavi, paní Ujková z Vlašimi, Špačkovi z Prahy, Cozlovi z Hradce Králové, paní Pokorná z Mladé Boleslavi, Matasovi ze Starých Hradů, John Sramek z USA a stovky dalších), nabídkou dalších přátel na roznášení časopisu, aby se ušetřilo za poštovné (od minulého čísla přibyli Lukešovi v Mladé Boleslavi a pan Ladislav Tůma v Liberci), samozřejmě i vašimi dopisy, přihláškami nových odběratelů, zasíláním novinových výstřižků o našem okolí, psaním článků a zpráv. Díky všem!
Zámek Staré Hrady je přístupný denně od 1. 4. do 31. 10. od 9 do 17 hod.
Vstupné: dospělí 20 Kč, děti 10 Kč.
Stálé expozice:
pracovny A. Jiráska, E. Krásnohorské a J. Vrchlického, výstava J. Foglara; zámecká galerie, svatební síň, kaple, historická expozice o dějinách zámku
Výstavy v gotice:
9. 6. – 28. 6. Pohodlí a přátelé v novém miléniu - výtvarná skupina
Výstavy v arkádách:
16. 6.– 12. 7. Pravoslav Prokeš - fotografie
Vernisáže výstav začínají ve 14 hodin, po nich budou další kulturní programy - podrobnosti na pozvánkách a plakátech, v denním a regionálním tisku, ve Východočeském rozhlase a v dalších číslech LSK.
Karel Liebscher: Staré Hrady. Reprodukce z knihy A. Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého
První kulturní jaro v novém tisíciletí začalo
Eva Bílková
Michail Ščigol ve Starých Hradech - květen 2001
Jana Hofmanová
Josef Krenn
Josef Bucek
Beseda s Mojmírem Stuchlíkem
Irena Škodová
Dagmar Hochová mezi lidmi
Věra Jirousová
PhDr. Jaroslav Wagner osmdesátiletý
Eva Bílková
Vzpomínka
Hana Maciuchová
DOMOV JARMILY GLAZAROVÉ
Jan Bílek
Jitka Lukášková
Bohumír Bradáč
Vzpomínky na minulost
Jan Kůžel
Moje (první) vzpomínka na Staré Hrady
prof. Jaromír Zemina, historik umění, Praha
Několik kreseb pro setkání i v roce 2000 posíláBohumil Ceplecha, grafik, Praha
Bystřické hospody - VI. díl
Za přátelé piva z Bystřice zapsal Zdeněk Kyzivát
Čert v Zelenecké Lhotě
Opsal Jaroslav Čuban
Antonín Knížek
Zamyšlení nad kronikou Františka Studeného
Staré Hrady v tisku
Z vašich dopisů
Drobné zprávy
Místo pozvánky
30. 6. –30. 7. Jan Křesadlo - životní dílo
30. 6 po vernisáži pěvecký koncert Kateřiny Kachlíkové, členky Národního divadla Praha
1. 8. – 23. 8. Zdeněk Macháček - plastiky
25. 8. – 20. 9. Bulharští malíři a grafici
22. 9. – 31. 10. Miloš Kalista - obrazy
14. 7. – 9. 8. manželé Kosovi - keramika
11. 8. – 6. 9. Ivan Hrych, Josef Bucek, Jana Sojková: Nábytek našich babiček s obrázky na skle
8. 9. – 4. 10. Jiří Ullrich - fotografie
Menu